Ondyno jsem na webu narazil na článek pojednávající o literárním fenoménu posledních let, sérii románů „50 odstínů“ do E. L. Jamesové. Zabrousil jsem i na následnou diskusi, jelikož mě zajímalo, co o těchto románech soudí zástupci běžné internetové komunity.
Výsledek byl očekávaný a odpovídal hypu, který se kolem románů vytvořil – většině mužů se nelíbily, zatímco čtenářky byly vesměs nadšené. Zaujal mě výrok jisté dámy, která reagovala na argument jiných diskutujících, že nejvíce jim na knize vadí její nerealističnost: Postavy se chovají na každé stránce jinak, scény z intimního života takhle v životě nefungují… a tak podobně. Ona paní (fanynka knihy) tyto argumenty nevyvracela, jen podotkla, že to přece nevadí, vždyť taková nerealističnost prý k literatuře patří. A jako příklad mimo jiné uvedla J. R. R. Tolkiena a jeho slavné fantasy knihy, protože jeho příběhy se dokonce odehrávají v neexistujícím světě a také to nikomu nevadí.
Aby nedošlo k mýlce – nechci zde porovnávat kvalitu 50 odstínů se Středozemí. Ostatně první zmíněnou sérii jsem ani nečetl a číst nehodlám. Jenže argument oné dámy mě přinutil k zamyšlení: Proč nám vlastně někdy „nerealističnost“ vadí a jindy ne?
Hned mě napadlo, že pleteme hrušky s jablky. Je totiž potřeba rozlišovat mezi dvěma aspekty, které bychom mohli pracovně nazvat „nereálnost“ a „nerealističnost“. Jedna věc je psát o věcech, jež se nikdy nestaly a jsou tedy nereálné – to je vlastně v beletrii pravidlem. Pokud kniha pojednává pouze o skutečnostech, které se udály, řadíme ji pod hlavičku „literatura faktu“. V beletrii považujeme nereálnost za naprosto přirozenou a nevyhnutelnou a v žádném případě nejde o známku neschopnosti autora.
Vlastně je to spíš naopak, svědčí to o míře jeho fantazie a kreativity.Všechna slavná literární díla, na něž si dokážete vzpomenout, od Bhagavadgíty přes Odysseu až po Malého prince, vypráví o událostech, postavách a někdy i místech, jež nikdy neexistovaly. Vytvořit pak celou mytologickou soustavu a fiktivní svět s vlastními zákonitostmi a tisíciletími historie, jako to dovedl oxfordský profesor Tolkien, po zásluze znamená vstupenku mezi nesmrtelné.
Něco docela jiného je to, co nazvěme nerealističností: Postavy mění svoje reakce a charakter bez zjevného důvodu, vyjadřují se vzhledem k okolnostem či svému původu absurdně, děj je prošpikován nesmyslnými náhodami, logickými nesrovnalostmi a nepravděpodobnými souhrami okolností a před očima překvapeného čtenáře se odehrávají scény, které připomínají nepovedenou grotesku. To prosím není projev autorovy fantazie a tvořivosti, ale literárního diletantství.
Kdo četl skvostný literární kousek Saturnin, asi si teď vzpomněl na závěrečnou pasáž této knihy, kde Saturnin v dopisech líčí panu Oulickému právě takovou nerealističnost některých literárních děl. Kupříkladu když šestileté pachole po ztroskotání na pustém ostrově prohlásí k ostatním: „Bohdá, že žízní nezahyneme!“ Problém není v tom, že si autor scénu s dítětem vymyslel – to k beletrii patří. Potíž spočívá v tom, jak ji vymyslel, totiž že do úst šestiletého dítěte vložil sloh jak z Bible kralické.
Znamená to, že nerealističnost nemá v literárním světě místo? Chtělo by se říci, že nemá, ale odpověď není tak jednoduchá. Co třeba pohádky? Jsou plné stereotypních, šablonovitých postav, jaké v životě zpravidla nepotkáme, okolnosti vždycky neuvěřitelnou náhodou hrají ve prospěch hlavního hrdiny… A přece takové knihy pořizujeme a čteme je svým dětem. Proč? Protože dětem se to líbí. A totéž platí o morzakorech pro pubertální chlapce nebo červené knihovně pro dívky. Samozřejmě taková literatura je určená pro zatím nedospělé čtenáře, jejichž vkus se stále vyvíjí.
Snad je trochu smutné vidět, že i miliony dospělých s nadšením sahají po nerealistických příbězích. Ale dokud bude poptávka, bude i nabídka. I když se nám to nemusí líbit, literatura není jen světem umění, ale i miliardovým trhem. A i kdyby byly knihy E. L. Jamesové prodchnuty třeba všemi 50 odstíny nerealističnosti, pochybuji, že to tuto čerstvou multimilionářku nějak zvlášť trápí.