Velká většina lidí, kteří mají aspoň trochu nadprůměrné znalosti pravidel češtiny (a já nepochybuji, že to platí o vás všech, kdo čtete tyto řádky), dobře ví o známé pravopisné chybě, kterou často vídáme i slýcháme: použití nespisovného – a nesprávného – „abysme“ namísto náležitého „abychom“ v 1. osobě množného čísla.
Stejně tak bývá pranýřován i tzv. hyperkorektní tvar „aby jsme“. Tady už přitom situace není tak jednoznačná. Je toto spojení opravdu vždy nesprávné?
Klička se slovosledem
Stručně řečeno, v naprosté většině kontextů zápis „aby jsme“ (zatím) nesprávný je. Teď vás asi zajímá, proč jen ve většině kontextů, a ne ve všech, a taky proč jsem dal do věty slůvko „zatím“.
Pokud patříte mezi znalce a milovníky češtiny, nemusíte se teď bát, že začnu obhajovat tvar „aby jsme“. Ale napadlo vás někdy, že sami tento tvar občas v řeči a možná i v textech používáte, i když jste si toho možná nikdy nevšimli? Podívejte se třeba na tuto větu:
- A proč chcete, abychom tam šli zrovna my?
Je jasné, že v této větě je slovo „abychom“ použito naprosto správně a rozhodně bychom ho neměli nahradit tvarem „aby jsme“. Dobrá, ale co když ve větě kvůli posunutí důrazu změníme slovosled? Může vzniknout tato věta:
- A proč chcete, aby zrovna my jsme tam šli?
Nenápadně a plíživě se nám do věty spojení „aby jsme“ dostalo – jen rozdělené dvěma jinými slovy. Ale nic naplat: To „aby jsme“ tam je!
Jistě, věta by šla přeformulovat tak, aby nebylo nutné tento tvar použít (viz původní verze věty), ale v řeči klidně takováto vyjádření mohou vznikat – a také vznikají. A pokud chcete zachovat stávající slovosled, musíte prostě přijmout fakt, že tento tvar je jediný použitelný, protože rozhodně nelze říct:
- A proč chcete, aby zrovna my chom tam šli?
Lze pak tvrdit, že spojení „aby jsme“ je vždy nesprávné, když při určitém slovosledu vzniká nevyhnutelně a vlastně nám nezbývá než ho tolerovat?
Změny na obzoru?
Tento zajímavý jev samozřejmě neuniká ani jazykovým autoritám. Před několika lety prohlásil v rozhovoru tehdejší ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva, že kodifikace tvaru „abysme“ jako spisovného těžko bude v blízké době na pořadu dne, ale že tvar „aby jsme“ se možná oficiálního posvěcení dočká, a to právě z toho důvodu, že při určitém slovosledu se mu vlastně nelze vyhnout.
Jistě tehdy neměl na mysli to, že by se v tomto ohledu už podnikaly konkrétní kroky, ale je zajímavé vědět, že tvar „aby jsme“ má ke kodifikaci mnohem blíž než varianta „abysme“.
Tak kdo ví, nakonec třeba tvar, nad kterým se dnes tak ošíváme – a dokonce ho možná považujeme za jeden z nejtypičtějších rysů hotentotského vyjadřování – zakotví natrvalo ve slovnících.
Kdy jste ten tvar „A proč chcete, aby zrovna my jsme tam šli?“ v životě slyšel? Já bych si okamžitě pomyslel, že daný člověk trpí koktavostí nebo vývojovou afázií, kdybych to slyšel v tomto tvaru.
Řekněte mi prosím jeden jediný důvod, kdy potřebujete dávat důraz na v zásadě pomocné slovo „jsme“. Rád bych to slyšel. Dokáži si představit v praxi důraz na „my“, „šli“, „zrovna“ i pár dalších slov, ale naprosto nechápu potřebu důrazu na pomocné slovo „jsme“. Právě z naprosté praktické nepotřeby, která nikdy za mnoho století nenastala, totiž dávat důraz na „jsme“ srostla dvojice slov „aby jsme“ do jediného tvaru „abychom“.
Ústav pro jazyk český není kodifikátorem českého jazyka, tudíž se tím, co tvrdí/píše nemusíte vůbec řídit. Daný Ústav nemá žádnou pravomoc určovat co je a co není správně česky. Jeho úkolem je totiž zkoumat český jazyk, nikoli ho kodifikovat ani určovat jeho pravidla či stanovovat co je a co není správně česky. Pokud budou lidé používat „aby jsme“, tak Ústav pro jazyk český prostě zanese do svých análů, že se to používá. Nic víc a žádný jiný význam to nemá. Hotovo, tečka.
To už můžete uměle a neprakticky tvořit věty typu „A proč chcete, aby z my rovna jsme tam šli?“ – a také si to obhájíte. Ale budete za stejně koktavého a neschopného se vyjádřit jako s tou vaší větou s „jsme“. Jinak řečeno, bude to vnímáno jako vaše porucha řeči, nic jiného.
Dobrý den,
jako někdo, kdo se živí zušlechťováním textů, a jako konzervativec plně chápu Vaši nechuť přimhouřit nad tímto tvarem oko. Však také zatím opravdu jako spisovný přijat není. Faktem ale je, že věty tohoto typu se poměrně často objevují v řeči i textech mnoha kultivovaných lidí, což ostatně snadno zjistíte, když si uděláte výzkum v Českém národním korpusu.
A je to logické – jde o systémové vyrovnání s tvary typu „běželi jsme“, „chtěli jsme“ apod. Tento tvar pak mluvčí přebírají na základě tzv. analogie, což, jak asi víte, je jeden z nejsilnějších hybatelů jazykového vývoje.
Souhlasím s Vámi, že ÚJČ nemá za úkol určovat vývoj jazyka, ale jen ho zkoumat. Vtip je ale v tom, že právě na základě poznatků z tohoto zkoumání se pak čas od času musí upravit, jaké tvary/slova jsou považovány za spisovné apod. Úkolem ÚJČ tedy rozhodně JE češtinu kodifikovat. A když se nějaký tvar začne široce používat v kultivovaných textech, je zcela správné ho jako spisovný označit, i kdyby takový tvar třeba vznikl nelogicky či nesmyslně (což je v jazykovém vývoji běžné).
Samozřejmě vše ukáže až budoucnost.
Ukažte mi prosím libovolný zákon či zmocnění Ústavu pro jazyk český ke kodifikaci češtiny. Neexistuje. Navíc by to byl logický nesmysl: Ústav má zkoumat současný jazyk a zároveň by měl určovat současný jazyk? To by byl střet zájmů a začarovaný kruh. Had Uroboros požírající se od vlastního ocasu.
Můžete psát „abychom“ nebo „aby jsme“ či cokoli jiného – neexistuje žádná autorita, která by rozlišila, co je správně a co nikoli. Český jazyk nemá žádného kodifikátora, tudíž platí pouze a toliko zvyk. Pokud někdo tvrdí, že je něco „správně česky“ – snadno ho dostanete do důkazní nouze, budete-li to po něm chtít opravdu prokázat. Ústav pro jazyk český tu důkazní moc nemá.
Ostatně je to velké štěstí pro český jazyk, že není pod knutou Ústavu pro jazyk český. Dodnes máme na češtině mnoho těžkých šrámů z doby, kdy tento Ústav udělal z trucu řadu zásahů do češtiny. Například když trucovali mezi sebou česká a moravská sekce, a pak moravská sekce z trucu odvodila češtinu podle nářečí u Blanska, což vnutilo moravské koncovky -é a podobné, které se v běžné řeči naprosto nepoužívají.
Vřele doporučuji všem se na celý Ústav vykašlat. Moc kodifikátora mu musela být odňata zákonem, protože blbnul na kvadrát – stačí si přečíst něco o jeho relativně nedávné historii i protestech řady spisovatelů a významných osob proti jeho některým pokusům. Zkuste třeba začít zde, ale přešlapů bylo mnohonásobně více: https://cs.wikipedia.org/…%AFv_dodatek
Každý rozumný kodifikátor – jako např. v angličtině, němčině, španělštině – zasahuje do jazyka průměrně jednou, v odůvodněných případech dvakrát za století. Náš český Ústav by měnil češtinu klidně každý rok i měsíc, kdyby měl tu moc a zničil tak český jazyk zcela. Já sám za svůj život znám několik neslučitelných a rozdílných českých pravopisů, které vygeneroval tento Ústav. Mohu třeba psát pravopisem z 80. let, který je nespisovný (dle Ústavu) dnes. Výsledkem je, že na češtinu už lidi kašlou. To, že lidé przní češtinu slovně i písemně je mimo jiné právě dáno nekompetencí Ústavu, zejména jeho snahy neustále vše měnit namísto stabilní češtiny.
Zkrátka nic jako „správná čeština“ neexistuje. Bohužel.
Ano, aféru s Pilipovým dodatkem znám. To byl právě případ, kdy ÚJČ udělal chybu – místo aby na základě vývoje jazyka popsal, co je a co není spisovné, pokusil se jazykový vývoj URČIT. To byl přehmat a věřme, že se nebude opakovat.
Nicméně v každé vyspělé zemi s široce rozvinutou gramotností obyvatelstva je nutné zavést něco, čemu říkáme „spisovný standard“. Protože v každé části země se používá jazyk trochu jinak (a některé dialekty jsou tak odlišné, že jsou vzájemně nesrozumitelné), je naprosto nutné, aby se určila „standardní“ podoba jazyka, tj. u nás spisovná čeština, která se bude jednotně používat v literatuře, tisku, rozhlase atd., aby lidé ze všech koutů republiky snadno rozuměli.
To ovšem znamená, že někdo musí od stolu říct, že v oficiálních textech budeme psát např. „umějí“ či „umí“, a ne „umijou“ ani „umijó“. Proto jazykové autority čas od času vydají nový slovník, ve kterém se snaží co nejvěrněji zachytit, jak současní kultivovaní mluvčí jazyk používají, a podle toho určit, zda je určitý tvar spisovný či ne, a pokud je spisovný, tak je-li hovorový. Říká se tomu „slohové rozvrstvení jazykových prostředků“.
Jazykové autority NEURČUJÍ, co je spisovné a co ne – to určují mluvčí tím, jak jazyk používají. Ale ta jazyková autorita má za úkol říct: „To a to už se začalo tak široce používat, že to oficiálně přijímáme do spisovného úzu.“
Ale v jedné věci s Vámi opět souhlasím: Někdy je dobré se tím neřídit. Slovník totiž začíná zastarávat už ve chvíli, kdy se objeví na pultech, a protože se jazyk pořád vyvíjí, může se za pár let výraz, ve slovníku označený ještě jako hovorový, začít používat i v kultivovaných textech a na lidi už jako hovorový nepůsobí. Citlivý autor/překladatel/korektor drží s vývojem jazyka krok a nebojí se občas nechat v textu i hovorový výraz, když sedí do zvoleného stylu.
Takže abych to shrnul, neexistuje sice nic jako „správná čeština“, jak píšete, ale rozhodně existuje oficiálně určený „spisovný standard“. Zaplaťpánbůh.
Ad 1. odstavec: Ústav pro jazyk český dělá chyby až příliš často. Já popsal ve svém příspěvku hned tři chyby, ale mohl bych jich popsat daleko daleko více:
Ad 2. odstavec: V každé rozvinuté zemi mají mnohonásobně kompetentnější intituce, než je náš hochštaplerský Ústav pro jazyk český, u kterého se jeví být klíčovou motivací spíše si dokazovat své ego a svou moc nad češtinou, než aby přispíval k dobré češtině.
Proto je situace s češtinou jaká je. V zahraničí mají často instituce a úřady kodifikující jejich jazyk, v českém rybníčku je lépe, když nikdo tato práva nemá. Zejména ne Ústav pro jazyk český. Je to z nouze ctnost, tedy menší zlo. Nejsme v České republice schopni kompetentně postavit kodifikátora češtiny.
Ad 3. odstavec a zbytek: „Spisovná čeština“ je to, jak se píše. Opět, kdo to určuje, je ve hvězdách. Spíše zvyk.
Jádro mého sdělení od první chvíle bylo, že vlivem specificky českých reálií neexistuje „správná čeština“, a tak se jedná pouze o zvyk. Klidně si pište „aby jsme“ – protože není oficiální autorita, která by měla právo a moc říci, že je to špatně česky.
Děkuji za vaše odpovědi, byly obohacující.
Děkujeme za Vaše příspěvky. Jsme rádi, že nás čtete.
Promiňte, ale nestačím se divit, co se tu píše.
Hledala jsem pravidlo pro výraz „když by jste“, který cítím jako nesprávný. Vznikly však 2 názory, co je vlastně spisovné
Cítím jemný rozdíl. Jak tedy zaručeně správně?