Co je jen nářečí a co už je samostatný jazyk

Uvádí se, že na světě se mluví nějakými pěti až sedmi tisíci jazyky. (Proč tak vágní počet? Čtěte dále.) Některé mají stovky milionů mluvčích, jiné doslova jen pár stovek. Některé mají kodifikovanou spisovnou podobu a bohatou literární tradici, jiné nemají ani písmo.

Kromě jazyků ale existuje i nesčetné množství dialektů neboli nářečí – zkrátka různých variet určitého konkrétního jazyka. Variet, které se od řekněme „výchozí“ podoby daného jazyka (či spíše jeho kodifikované podoby) více či méně liší v morfologii, fonetice i slovní zásobě.

Možná vás už někdy napadlo, jak vlastně jazykovědci určují, kdy už je nějaké nářečí natolik svébytné a odlišné, že si zaslouží označení „jazyk“. Proč například slovenštinu považujeme za jazyk odlišný od češtiny, zatímco třeba hanáčtina je „jenom“ nářečí?

Není to exaktní věda

Samozřejmě platí, že na naprosto obecné rovině se nářečí od jazyka liší v míře rozdílnosti – pokud jsou si dvě variety jazyka relativně hodně podobné a vzájemně bez potíží srozumitelné, jsou to jen nářečí, ale pokud se od sebe liší výrazně, mluvíme už o dvou samostatných jazycích.

Jenže tahle poučka je pochopitelně příliš obecná. Neexistuje způsob, jak určit jakoukoli konkrétní hranici, kdy už je rozdílnost tak velká, abychom překlopili definici ze slova dialekt ke slovu jazyk.

Navíc jste si asi všimli, že kolikrát je nějaké nářečí se svou centrální řečí vzájemně naprosto nesrozumitelné, a přesto zůstává nářečím, zatímco jazyk sousední země se oné centrální řeči dost podobá, a přitom hovoříme o samostatném jazyku. Jak je to možné?

Role politiky

Odpověď je překvapivě prostá: To, zda se nějaká varieta řeči začne všeobecně uznávat jako samostatný jazyk, je rozhodnutí dané zpravidla dvěma faktory: historickým vývojem a politickou situací.

Zkrátka a dobře, dokud patří oblasti, kde se mluví různými dialekty, do jednoho státního útvaru se společným školstvím, nebývá vlastně ani důvod či prostor pro to, dělat z nich samostatné jazyky.

Aby totiž nějaké nářečí (zejména ve vyspělých zemích) existovalo jako uznaný jazyk, musí být předmětem akademického výzkumu, být vyučovacím předmětem na školách, musí v něm vznikat krásná literatura, vycházet v něm noviny a tak dále. Jinými slovy, potřebuje kodifikovanou spisovnou variantu. A především musí existovat politická vůle k tomu, ho jako jazyk prosadit.

Jakmile totiž vláda uzná nářečí jako jazyk a ten dostane status úředního, může to znamenat náklady na zajištění toho, že jeho mluvčí nebudou „znevýhodněni“: V dané oblasti se musí zajistit dvojjazyčné cedule, dvojjazyčné jednání na úřadech…

Ukažme si to na příkladech.

Letem dialektovým světem

Ve východoevropském státě Moldavsko se mluví moldavsky. Jde o jazyk blízce příbuzný rumunštině, která patří mezi románské jazyky (stejně jako třeba francouzština nebo italština). Upřímně řečeno, od rumunštiny se zase tolik neliší. V Rumunsku se vlastně v některých oblastech mluví dialekty rumunštiny, které se od spisovné rumunštiny liší víc než moldavština! A přesto to jsou oficiálně pouze nářečí, zatímco moldavština je jazyk. Jak to?

Odpověď je nasnadě: V Moldavsku je vlastní jazyk vítaným příspěvkem k budování národní identity a pocitu moldavského sebeurčení. A tak se místní varieta rumunštiny vyhlásila moldavštinou.

Podobná situace panuje na Balkáně: Jazyk, kterým se mluví v Srbsku a Chorvatsku, má v různých regionech těchto dvou zemí různá nářečí, ale z jazykového hlediska v podstatě není zásadní důvod rozdělovat tento jazyk na dva. Je to prostě srbochorvatština. Dodnes ostatně seženete slovníky česko-srbochorvatské.

Ale opět – z vlasteneckých důvodů považují oba státy za samozřejmost, že v Chorvatsku se mluví chorvatsky a v Srbsku srbsky. V obou státech vznikly kodifikované spisovné varianty postavené na vlastních centrálních dialektech a tyto spisovné standardy se tedy logicky v lecčems liší. Ale je to dáno spíš politickou vůlí než lingvistickými fakty. K pocitu odlišnosti pochopitelně přispívá fakt, že na základě dlouholeté tradice se chorvatština zapisuje latinkou, zatímco v Srbsku se běžně používá i cyrilice.

Opačná situace vznikla v Číně: Je to obrovská a nesmírně lidnatá země, a tak je jen logické, že mluvená čínština se v rámci čínského území tak rozrůznila, že mnohé variety jsou vzájemně absolutně nesrozumitelné. Ale podle oficiální linie je čínština jen jedna, jakkoli nad tím mnozí jazykovědci kroutí hlavou. (Poznámka: V Číně se kromě různých variet čínštiny mluví i dalšími jazyky, které ale s čínštinou nejsou nijak příbuzné, např. ujgursky.)

Ale nemusí jít jen o autoritativní režimy. Například na souostroví Rjúkjú v jižním Japonsku se mluví jazykem, který je s japonštinou blízce příbuzný, ale přesto s ní vzájemně prakticky nesrozumitelný. Proto také rjúkjúštinu považují jazykovědci obecně za samostatný jazyk. Ale zrovna japonští lingvisté razí spíš myšlenku, že je to jen nářečí japonštiny. To asi nebude náhoda – je vidět, jak do otázky nářečí vs. jazyk vstupují osobní názory, státní příslušnost a podobně.

Hanáčtina jako samostatné jazek?

A tak se ukazuje, že o tom, co je samostatný jazyk a co jenom nářečí, nakonec nerozhoduje ani tak míra odlišnosti od centrální řeči daného státu, jako spíš zmíněná politická situace.

Zkusme si zaspekulovat: Dejme tomu, že by se Haná rozhodla odtrhnout od České republiky a vyhlásit nezávislou Hanáckou republiku. V rámci budování národní identity by se jistě začala hanácká politická reprezentace vymezovat proti „mateřské“ zemi a k tomu by dost možná patřil i vlastní jazyk.

Akademici na Univerzitě Palackého v Olomouci by pak vytvořili standardizovanou variantu hanáčtiny, v níž by následně tamní spisovatelé začali psát svá díla. Ve školách na Hané by se hanáčtina zavedla jako vyučovací předmět, hanáčtina by se stala úředním jazykem, vydávaly by se v ní státní listiny a veškeré úřední dokumenty včetně formulářů… A samozřejmě by se hanácky mluvilo ve státní televizi. A máme v Evropě nový jazyk!

Přitom na samotné řeči, kterou Hanáci používají při každodenní komunikaci, by se nic nezměnilo. Jediný rozdíl by byl v tom, že dnes je hanáčtina u řady obyvatel Hané pouze jazykem denního života, zatímco v Hanácké republice by to byl i jazyk spisovný. Tedy používal by se i pro účely, kde dnes Hanákům slouží spisovná čeština. I ve slohové práci, kterou by napsal školák někde v Ivanovicích na Hané, by se objevovaly věty typu „stréc s kopcem vzali vepřa a nožék“, zatímco dnes se učí psát spisovnou češtinou a napíše „strýc s kupcem vzali vepře a nožík“.

Shrnutí

Zkrátka a dobře – jak říká jedno krásné úsloví: „Jazyk je dialekt s ostnatým drátem a armádou.“ V dnešní době, vlivem jednotícího vlivu televize, rozhlasu a internetu a vlivem toho, že se lidé stěhují do měst a obecně dochází k větším přesunům obyvatelstva, pozice nářečí v evropských zemích obecně slábne. Nářeční rozdíly se stírají a řeč obyvatel se postupně sbližuje.

Nakreslit jakoukoli jasnou dělicí čáru mezi jazyky a dialekty nejde. Míra odlišnosti je příliš neurčitý pojem, jehož hodnocení je značně subjektivní a často se do něj promítají osobní názory daného lingvisty, případně určitá politická objednávka. A to je také hlavní příčina toho, že počet jazyků nelze upřesnit lépe než na oněch asi pět až sedm tisíc.