Budu se trapně opakovat, ale používání předložky „díky“ tam, kam významově patří předložky „vinou“, „následkem“ nebo neutrální „kvůli“, pokládám za jeden z nejzbytečnějších stylistických prohřešků. Přikládám jeden čerstvý příklad.
V pražské Písnici vyhořela tzv. Malá Hanoj. O následcích požáru pro vietnamskou populaci promluvil předseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter. Autorka článku Požár tržnice Vietnamce zruinoval, řekl jejich český předseda jej uvedla slovy, která by bylo možné vnímat jako poněkud xenofobní:
Aktualizace: V článku už je vše opraveno.
Díky vs. kvůli – učebnicový příklad
Já už v článku vidím „kvůli“ (ve 12:46). To jste je upozornil, nebo se autorka sama chytla za nos? Jenom se mi zdá, že většina lidí už to „díky požáru“ považuje za normální a děkování v tom nehledá. Tak přemýšlím, jestli není potřeba se přizpůsobit tomu, že se nám ten význam už trochu rozvolnil :-)
Radku, díky za komentář. Neupozorňoval jsem je, zřejmě to učinili jiní (nebo zafungovala autokorektura, kdoví).
V zásadě nejsem žádný jazykový konzervativec, takže uznávám, že se význam určitých slov posouvá a že je nutné na to brát zřetel. V tomto konkrétním případě to ale nějak „nedokážu překousnout“. Slovo „díky“ je z mého pohledu natolik významově ohraničené a existuje tolik způsobů, jak vyjádřit negativní příčinu, že zkrátka nevidím důvod, proč přizpůsobovat normu této stylistické kostrbatosti, byť poměrně rozšířené. :-)
Osobně bych v tom viděl převzatou špetku ironie v běžné řeči používaného: „Tak ti teda díky!“
Opravdu jen výjimečně narazím na správné použití. Bohužel, díky vs. kvůli (a případné alternativy) je schopno rozlišovat (a správně používat) skutečně jen velmi málo lidí.
Ona zmiňovaná ironie může nést také svůj podíl. Na vině je ale, podle mě, spíše fakt, že běžného člověka v této významové skupině napadne slovo „díky“ jako první, a tak ho zkrátka použije. Nechce se už v častém spěchu zdržovat přemýšlením nad tím, zda je událost kladná, nebo záporná.
Nevidím v tom problém. Nechal bych tam klidně „díky“.
Díky tvému příspěvku jsem zjistil, že kvůli tobě sedím u počítače. A nevěnuji se manželce. Nebo naopak? :)
Podle mého skromného názoru lze se stejnou logikou namítnout, že tam, kam se nehodí díky, nehodí se ani kvůli. Dokonce se kvůli hodí ještě méně.
Copak jsou Vietnamci finančně zruinováni k vůli požáru?
Vůli má jenom člověk, a tak kvůli může být jedině někomu, ne něčemu. Vzato čistě teoreticky.
Dneska už to tak nikdo nevnímá. Myslím, že díky už taky téměř nikdo a za nějaký čas na tom budou obě slova stejně – svůj původní význam ztratí.
„Kvůli“ a „k vůli“ se liší asi tak jako „nahoře“ a „na hoře“ nebo „dokola“ a „do kola“. Význam se mezi těmito spojeními posouvá a rozhodně je nelze takto zaměňovat.
Petr: Takže Vietnamci vlastně děkují za požár? Když bys tam nechal „díky“. Blbost, ne?
#13: Dobře, pokud vám vadí „kvůli“ (dohromady, ne zvlášť), pak si tam dejte „vinou“ nebo „v důsledku“. „Díky“ ale v žádném případě. Rozhodně bych neřekl, že to nikdo už dnes tak nevnímá, mě to třeba irituje neustále a nepřestávám se divit, že jsou tohoto nesmyslu i plné noviny a televize.
Pepa: Jaké přemýšlení? Snad ještě dříve, než o něčem začnu mluvit vím, jestli to je v daném kontextu kladná nebo záporná záležitost. To byste mohl stejně argumentovat tím, že musíte pracně přemýšlet, jakou kde použijete předložku. Předpokládám, že to je součástí základní znalosti jazyka, používat ho automaticky a nepřemýšlet. Takto byste si mohl omluvit jakoukoliv lenost nebo lajdáctví, a o nic jiného ani v případě špatně užívaného „díky“ nejde.
Bochi: Asi jsi nepochopil, že jsem slovo kvůli rozložil na „k vůli“, aby byl jasný jeho původní význam, totiž že říká, že je něco někomu k vůli.
Navíc jsem řekl, že kvůli už nikdo nevnímá jako „k vůli“. O „díky“ jsem v tu chvíli ještě vůbec nemluvil.
Takže jsi polemizoval hezky, ale s něčím, co jsem netvrdil.
Nevím, ale myslím že se to už tak často používá, že je to skoro správně :) nevidím v tom problém…
Děkuji autorovi za důležitou poznámku. Od té doby, co jsem na to byl upozorněn, dávám si na to více pozor. Doporučuji Vám to také. Uvědomíte si, jak nepřesně a nejednoznačně často mluvíme a bohužel i píšeme. Nedomnívám se, že by četnost chyby u ostatních omlouvala, pokud se chyby dopustím já. Už vůbec není pro mne přijatelné, aby četnost chyby vedla k jejímu chápaní jako zvykové normy. Bojím se totiž, že bychom ztratili schonost číst naše básníky a zbyly by nám jen suprový hlody.