V našem seriálu jsme už podrobně rozebírali, že v anglické slovní zásobě je obrovské množství francouzských a také skandinávských slov. Velmi bohaté zastoupení má ale v anglickém lexiku ještě jedna složka, a sice latinská.

Latinská slovíčka byste samozřejmě našli v každém jazyce Evropy – z prostých historických důvodů. Latina byla po dlouhá staletí nositelkou vzdělanosti a také byla úzce spjatá s šířením křesťanství.

Při pozorném pohledu však zjistíte, že množství latinských výrazů v angličtině je značně nadprůměrné, a to třeba i v porovnání s češtinou. Pokusíme se osvětlit, proč angličtina přijímala latinskou terminologii tak snadno.

V období staré angličtiny

Stojí za povšimnutí, že v prvním tisíciletí našeho letopočtu byla situace spíše opačná – výpůjčky z latiny pronikaly do angličtiny v menší míře než do většiny jiných evropských jazyků.

Typickou oblastí, v níž se po celé Evropě začaly šířit latinské výrazy, byl pochopitelně církevní život. Ale tam, kde si většina evropských národů zkrátka přizpůsobila latinské termíny, si stará angličtina často vytvářela domácí verze.

Tak například namísto dnešních z latiny vzešlých výrazů „disciple“ (učedník), „Eucharist“ (přijímání), „altar“ (oltář) nebo „scribe“ (znalec zákona, písař) měla stará angličtina domácí výrazy „leorning-cniht“ (učící se sluha [později rytíř]), „husel“ (oběť [dnes housel = přijímání]), „weofod“ (z wig-bed [wig = idol]) a „bocere“ (od slova boc, dnes book).

Teprve později byly takové germánské výrazy zhusta nahrazeny slovy latinského původu, a to v době, kdy románská složka začala do angličtina ve velké míře pronikat prostřednictvím normanštiny (jež byla latině blízce příbuzná).

Nyní se pokusíme poukázat na dvě stěžejní příčiny, proč začala angličtina zejména v období humanismu s takovou lehkostí přijímat latinskou slovní zásobu do svého slovního fondu.

Vliv výpůjček z francouzštiny

Jak jsme zmínili výše, od 13. století se v angličtině začala ve stále větším počtu objevovat slova francouzského původu. Kromě jiných důsledků to vneslo do angličtiny mnoho tzv. supletivních tvarů.

Supletivní tvary jsou tvary téhož slova utvořené z různých základů. V češtině známe třeba stupňování špatný – horší. Nebo tvary slovesa „být“: je – bude.

Jenomže zatímco v češtině a obecně ve většině jazyků jsou supletivní tvary navýsost vzácné, v angličtině jich vzniklo velké množství, a to právě v důsledku přílivu francouzských slov: Například k domácímu, germánskému výrazu „house“ (dům) se přiřadila francouzská výpůjčka „domestic“ (domácí). Podobně k prapůvodnímu anglickému slovu „eye“ (oko) se postavilo do dvojice slovo „ocular“ (oční). Jiným příkladem je dvojice „god“ (bůh – germánské slovo) a „divine“ (božský – francouzské slovo).

A právě tato četnost supletivních výrazů sehrála svou roli v tom, že angličtina mnohem ochotněji přijímá hotová slova z cizích jazyků, místo aby pro ně vytvořila vlastní pojmenování tím, že je odvodí z domácích výrazů. Je totiž prostě zvyklá na to, že jsou v ní cizorodé výrazy nijak neodvozené od slov příbuzného významu.

Všimněte si, že i tak specifický výraz jako „blitzkrieg“ převzala angličtina bez mrknutí oka do své slovní zásoby, zatímco i my Češi, ač jsme na germanismy zvyklí, jsme automaticky začali používat českou variantu „blesková válka“.

A totéž se týká pochopitelně i latinských výrazů, které angličtina absorbovala bez uzardění v hojném počtu.

Absence národního obrození

Anglická terminologie je ale mnohem více latinizovaná než ta česká i z jiné příčiny. Souvisí to s odlišným politickým vývojem na britských ostrovech.

V době, kdy se odborná terminologie v češtině ustalovala (především 19. století), totiž čeština bojovala o své místo na slunci s němčinou. Čeští buditelé chtěli dokázat, že čeština není v porovnání s němčinou méněcenná a že i v našem jazyce je možné vyjádřit složité myšlenky a sepisovat odborné a vědecké texty.

Měli tedy motivaci vytvářet (někdy skoro za každou cenu) čistě české – nebo přinejmenším slovanské – výrazivo. Velké množství stávajících českých termínů z přírodních věd, lékařství apod. vzniklo právě v této době. Naopak v angličtině této motivace nebylo.

Tak se stalo, že četné anglické termíny mají latinský původ, zatímco jejich české protějšky jsou slovanské, tj. domácí. Vezměte si třeba anglické názvy nemocí: bronchitis, rubella, diphteria – všechno z latiny. Proti nim stojí ryze české výrazy zánět průdušek, zarděnky a záškrt.

Podobně v geometrii – porovnejte anglické výrazy rectangle, octagon nebo trapezium (vše latinská slova) s českým obdélníkem, osmiúhelníkem a lichoběžníkem. A tak by se samozřejmě dalo pokračovat i v mnoha jiných oblastech.

Výhody a nevýhody

Zbývá možná otázka, co je lepší. Měli bychom být rádi, že máme v odborném slovníku tolik domácích odvozenin, nebo bychom měli spíše závidět angličtině?

Jak se to vezme. Pokud je latina základem výchozí terminologie, přispívá to k mezinárodní srozumitelnosti. Z tohoto hlediska je český odborný slovník pochopitelně dost izolovaný od mezinárodní vědecké terminologie. Naopak angličtina si udržuje zřejmou souvislost.

Na druhou stranu díky dovedně vytvořeným domácím odvozeninám si v češtině dokáže i naprostý laik často domyslet – aspoň zčásti – význam mnoha odborných termínů. Když se vrátíme k již zmíněnému „záškrtu“: I když nevíte o medicíně vůbec nic (jako třeba my), samotný název nemoci vám napoví, že půjde o chorobu cest dýchacích. To je docela šikovné, nemyslíte?

Můžeme tedy shrnout, že značné množství supletivních tvarů a výpůjček spolu s kulturně-politickými souvislostmi na britských ostrovech přispěly k tomu, že angličtina často namísto domácích odvozenin přijala terminologii z latiny.

Závěr seriálu

Čtrnáctý díl seriálu „Historie angličtiny“ bude posledním. Pokud už vás čtení dalších a dalších dílů vyčerpávalo, věřte, že psaní nebylo o nic lehčí. A taky už nám prostě došly nápady.

Na tomto místě bychom rádi poděkovali přítelkyni a kolegyni Stanislavě Pošustové-Menšíkové, která se s nevšední ochotou ujala recenzování článků a zabránila nám v publikování řady nesmyslů a nepřesností.

Informace uvedené v jednotlivých článcích jsme čerpali především z knih Historický vývoj angličtiny (J. Vachek), Historický vývoj češtiny (D. Šlosar, A. Lamprecht, J. Bauer), Encyklopedie jazyků Evropy (G. Price a kol.) a slovníku Merriam-Webster: Dictionary and Thesaurus.

Děkujeme za přízeň.

Další díly

HISTORIE ANGLIČTINY – 14. díl: latinská terminologie

13 komentářů u „HISTORIE ANGLIČTINY – 14. díl: latinská terminologie

  • 16. 12. 2016 (15:36)
    Trvalý odkaz

    Díky za seriál, bylo to poučné a zajímavé číst. Bude zase nějaký další?

    Reagovat
  • 17. 12. 2016 (16:55)
    Trvalý odkaz

    Díky za pochvalu. V tuto chvíli žádný nápad na nový seriál nemáme. Any ideas?

    Reagovat
    • 26. 4. 2020 (12:25)
      Trvalý odkaz

      Já bych se někde rád dočetl o různých zvláštnostech jazyků. Například jak je možné, že semitské jazyky nepotřebují při zápise samohlásky, jak funguje čínská tónová výslovnost, kdy lze tutéž slabyku vyslovit různými způsoby a dostává jiný význam a podobně. Nebo něco o vývoji například indoevropského jazyka ze společných počátků do dneška. Způsoby skloňování starých jazyků jako latina a řečtina a postupný vývoj v dnešní evropské jazyky.

      Reagovat
      • 26. 4. 2020 (21:25)
        Trvalý odkaz

        Dobrý den,

        doporučil bych vám například knihu Encyklopedie jazyků Evropy od Glanvilla Price a kol. Myslím, že se tam dočtete mnoho zajímavého.

        Pokud jde o vaše konkrétní dotazy, aspoň telegraficky:

        Semitské jazyky mají vyjadřování postavené vždy na trojicích souhlásek. Tyto trojice nesou každá určitý obecný význam, jenž je pak upřesňován změnami v samohláskách. Např. hebrejské GaDHaL (trojice G-DH-L) znamená „vyrůst“ a GaDHóL je „velký“. Dalšími obměnami samohlásek kolem této základní trojice pak lze vytvářet další a další slova významově příbuzná. Proto se hebrejština tradičně zapisovala souhláskami – mluvší je vnímali jako základ vyjadřování a významu. Ostatně i v češtině je srozumitelné, když teoreticky vypíšeme ze slov jen souhlásky: rkp (rukopis), kpt (kapitán)… Nicméně už ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. vytvořili masoreti soustavu teček a čárek, kterým se říká samohláskové značky, a ty se začaly vkládat do souhláskového textu.

        O čínštině toho vím velice málo, nicméně obecně lze říct, že nás Evropany sice změna významu při změně intonace překvapuje, ale jen proto, že na to nejsme zvyklí, protože naše jazyky tak nefungují. Ale nic nepochopitelného na tom není – významové rozlišení slov je dáno jejich zvukovou odlišností, a ta může být dána nejen kvalitou hlásek (tj. jejich zvukovou platností, jako A vs. B) či jejich kvantitou (délka, jako A vs. Á), ale i intonací. Proč ne? Je to podobné, jako když Čechům řeknete, že angličtina má dvě různá E a dvě různá A – zpočátku nechápe, jak je to možné, ale jde jen o zvyk. Jak dělá v angličtině pokroky, brzy se naučí obě varianty jasně rozlišit a už mu to nepřijde.

        Pokud jde o vývoj indoevropštiny do dneška, něco jsme o tom psali v článku „Proč se v různých jazycích objevují podobná slova?“, a především v článku „Proč se latině říká ‚mrtvý jazyk‘?“. Najdete je na těchto stránkách. Na internetu najdete i ukázky toho, jak indoevropština zněla, ale pozor: Jsou to jen spekulace, nevíme to přesně.

        Pokud jde o skloňování latiny a řečtiny, z latiny se vyvinuly dnešní románské jazyky a je zajímavé, že skloňování (nebo spíše ohýbání čili flexe) slov se v nich oproti latině dost zjednodušilo. S vývojem řečtiny ze starověké formy do té dnešní bohužel nejsem obeznámen. Ještě dodám, že naprostá většina evropských jazyků se nevyvinula z latiny a řečtiny, ale z jiných starověkých jazyků, jako je praslovanština či pragermánština.

        Snad jsem trochu pomohl. Zdraví autor

        Reagovat
        • 29. 4. 2020 (12:19)
          Trvalý odkaz

          Díky za odpověď. Ovšem spíše než otázky to byl návrh, o čem byste mohli napsat další pojednání, jelikož ta o češtině a angličtině byla velmi poučná. Určitě by se našly další zajímavosti ohledně nám spíše cizích jazyků.

          K tomu vývoji, také jsem zaznamenal, že jazyky mají tendenci se zjednodušovat, proto by mě zajímal ten vývoj. Jestli se nepletu, tak původní indoevropština měla 8 pádů, dnešní čeština má 7, němčina 4, angličtina neskloňuje vůbec… Francouzština zas nemá střední rod. Jak k těm změnám došlo a proč by mohlo být zajímavé čtení.

          Zajímalo by mě třeba i srovnání jednotlivých jazykových větví. Přijde mi, že čínština má hodně slov jednoslabičných, stejně tak hodně sumerských nebo starobabylónských slov bylo jednoslabičných a jednoduchých. Nevím ale o díle, kde by byly nějak ucelené informace pro laiky, kteří nemají o lingvistice zas tak hluboké povědomí.

          A ještě dotaz k historii angličtiny, nějak jsem přehlédl, kdy a proč z angličtiny zmizelo tykání?

          Reagovat
  • 17. 12. 2016 (19:08)
    Trvalý odkaz

    Připojuji se s velkým poděkováním – moc mě bavilo dovídat se o souvislostech, které si běžný uživatel jazyka neuvědomuje.

    Reagovat
  • 3. 3. 2020 (19:01)
    Trvalý odkaz

    Dobrý den,
    díky za možnost zopakovat si vědomosti z fakulty podané velmi ilustrativní a přitažlivou formou. Jen malá poznámka- některá Vámi uvedená slova nepocházejí z latiny, nýbrž z řečtiny (např. eucharist, diphtheria..) .-)) Ve své hluboké podstatě, anglická slova uváděná jako francouzského původu pocházejí v drtivé většině z vulgární latiny. Je zajímavé, že když Caesar bojoval v Británii, nepřijali v té době místní obyvatelé téměř žádnou latinskou slovní zásobu, až na výjimky, jako např. -chester ve jménech (Manchester – z lat. castra – tábor, street z lat. via strata – dlážděná ulice). Možná byste mohli věnovat jeden díl vzniku idiomů a frází, případně kde se vzalo cockney:-))

    Reagovat
    • 4. 3. 2020 (10:53)
      Trvalý odkaz

      Děkuji za zajímavý komentář. Píšete, že anglická slova uváděná jako franc. původu vlastně pocházejí z vulgární latiny. No jak by také ne, když francouzština je přímým dědicem vulgární latiny, vyvinula se z ní (stejně jako zbylé románské jazyky). Ovšem stejně bych to raději neformuloval tak, že výpůjčky z francouzštiny jsou vlastně výpůjčkami z vulgární latiny. To by bylo jako říkat, že germanismy v češtině vlastně nejsou z němčiny, ale z pragermánštiny. :-)

      S těmi řeckými výrazy je to dobrý postřeh. Samozřejmě přejaty byly z latiny, ale je dorbé si uvědomit, že původ mají ještě jinde.

      Reagovat
  • 4. 3. 2020 (13:50)
    Trvalý odkaz

    Samozřejmě, nakonec bychom se dopracovali k indoevropským základům atd :-))

    Reagovat
  • 30. 5. 2020 (1:12)
    Trvalý odkaz

    Aj napriek tomu že mi je rozbor jazyka značne vzdialený prečítala som si všetkých 14 kapitol na jedno posedenie. Musím vysloviť neskutočný obdiv s akou ľahkosťou a ako pútavo opisuje autor pre laika tak nezáživné téma ako je vývoj jazyka. Články ma zaujali z dôvodu,že sa začínam učiť ako samouk po anglicky a presne ma prekvapoval rozdiel
    v písaní a vo vyslovnosti anglických slov. Vďaka Vášmu seriálu je mi všetko aspoň trošku jasnejšie. Dakujem

    Reagovat
    • 6. 2. 2021 (1:00)
      Trvalý odkaz

      Moc vám děkuji za pochvalu, udělala jste mi radost.

      autor

      Reagovat
  • 30. 8. 2020 (19:12)
    Trvalý odkaz

    Velmi zajímavé, přečetl jsem to jedním dechem, takže si z toho moc nezapamatuji, musím sem někdy později znovu.

    Jak je to s thou?

    V češtině se mi líbí dvojice jde/šel , zřejmě jedno z nejstarších sloves, evidentně nejen v češtině.

    Tím pádem je taky germanismus. :-( Už to vypadalo, že zanikne, ale vynořil se znova, podobně jako šlágr.

    V angličtině americké : Kindergarten, sauerkraut, atd.

    Reagovat
    • 6. 2. 2021 (1:05)
      Trvalý odkaz

      to Muscle: Původně patřilo „thou“ jednotnému číslu a „you“ číslu množnému (viz německé „du“ pro singulár a „euch“ pro plurál – du a euch jsou německé verze thou a you). Postupně se ale začalo „you“ používat jako projev úcty při oslovování výše postavených osob. Pak se používání „you“ rozšířilo na všechny neznámé lidi. V této fázi vlastně angličtina fungovala stejně jako dnešní čeština: Při oslovení neznámých lidí se jako projev úcty použilo zájmeno množného čísla i pro oslovení jednotlivce.

      No a nakonec se „you“ začalo používat všeobecně a původní zájmeno pro singulár (thou) zaniklo.

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít