V našem seriálu jsme už podrobně rozebírali, že v anglické slovní zásobě je obrovské množství francouzských a také skandinávských slov. Velmi bohaté zastoupení má ale v anglickém lexiku ještě jedna složka, a sice latinská.

Latinská slovíčka byste samozřejmě našli v každém jazyce Evropy – z prostých historických důvodů. Latina byla po dlouhá staletí nositelkou vzdělanosti a také byla úzce spjatá s šířením křesťanství.

Při pozorném pohledu však zjistíte, že množství latinských výrazů v angličtině je značně nadprůměrné, a to třeba i v porovnání s češtinou. Pokusíme se osvětlit, proč angličtina přijímala latinskou terminologii tak snadno.

V období staré angličtiny

Stojí za povšimnutí, že v prvním tisíciletí našeho letopočtu byla situace spíše opačná – výpůjčky z latiny pronikaly do angličtiny v menší míře než do většiny jiných evropských jazyků.

Typickou oblastí, v níž se po celé Evropě začaly šířit latinské výrazy, byl pochopitelně církevní život. Ale tam, kde si většina evropských národů zkrátka přizpůsobila latinské termíny, si stará angličtina často vytvářela domácí verze.

Tak například namísto dnešních z latiny vzešlých výrazů „disciple“ (učedník), „Eucharist“ (přijímání), „altar“ (oltář) nebo „scribe“ (znalec zákona, písař) měla stará angličtina domácí výrazy „leorning-cniht“ (učící se sluha [později rytíř]), „husel“ (oběť [dnes housel = přijímání]), „weofod“ (z wig-bed [wig = idol]) a „bocere“ (od slova boc, dnes book).

Teprve později byly takové germánské výrazy zhusta nahrazeny slovy latinského původu, a to v době, kdy románská složka začala do angličtina ve velké míře pronikat prostřednictvím normanštiny (jež byla latině blízce příbuzná).

Nyní se pokusíme poukázat na dvě stěžejní příčiny, proč začala angličtina zejména v období humanismu s takovou lehkostí přijímat latinskou slovní zásobu do svého slovního fondu.

Vliv výpůjček z francouzštiny

Jak jsme zmínili výše, od 13. století se v angličtině začala ve stále větším počtu objevovat slova francouzského původu. Kromě jiných důsledků to vneslo do angličtiny mnoho tzv. supletivních tvarů.

Supletivní tvary jsou tvary téhož slova utvořené z různých základů. V češtině známe třeba stupňování špatný – horší. Nebo tvary slovesa „být“: je – bude.

Jenomže zatímco v češtině a obecně ve většině jazyků jsou supletivní tvary navýsost vzácné, v angličtině jich vzniklo velké množství, a to právě v důsledku přílivu francouzských slov: Například k domácímu, germánskému výrazu „house“ (dům) se přiřadila francouzská výpůjčka „domestic“ (domácí). Podobně k prapůvodnímu anglickému slovu „eye“ (oko) se postavilo do dvojice slovo „ocular“ (oční). Jiným příkladem je dvojice „god“ (bůh – germánské slovo) a „divine“ (božský – francouzské slovo).

A právě tato četnost supletivních výrazů sehrála svou roli v tom, že angličtina mnohem ochotněji přijímá hotová slova z cizích jazyků, místo aby pro ně vytvořila vlastní pojmenování tím, že je odvodí z domácích výrazů. Je totiž prostě zvyklá na to, že jsou v ní cizorodé výrazy nijak neodvozené od slov příbuzného významu.

Všimněte si, že i tak specifický výraz jako „blitzkrieg“ převzala angličtina bez mrknutí oka do své slovní zásoby, zatímco i my Češi, ač jsme na germanismy zvyklí, jsme automaticky začali používat českou variantu „blesková válka“.

A totéž se týká pochopitelně i latinských výrazů, které angličtina absorbovala bez uzardění v hojném počtu.

Absence národního obrození

Anglická terminologie je ale mnohem více latinizovaná než ta česká i z jiné příčiny. Souvisí to s odlišným politickým vývojem na Britských ostrovech.

V době, kdy se odborná terminologie v češtině ustalovala (především 19. století), totiž čeština bojovala o své místo na slunci s němčinou. Čeští buditelé chtěli dokázat, že čeština není v porovnání s němčinou méněcenná a že i v našem jazyce je možné vyjádřit složité myšlenky a sepisovat odborné a vědecké texty.

Měli tedy motivaci vytvářet (někdy skoro za každou cenu) čistě české – nebo přinejmenším slovanské – výrazivo. Velké množství stávajících českých termínů z přírodních věd, lékařství apod. vzniklo právě v této době. Naopak v angličtině této motivace nebylo.

Tak se stalo, že četné anglické termíny mají latinský původ, zatímco jejich české protějšky jsou slovanské, tj. domácí. Vezměte si třeba anglické názvy nemocí: bronchitis, rubella, diphteria – všechno z latiny. Proti nim stojí ryze české výrazy zánět průdušek, zarděnky a záškrt.

Podobně v geometrii – porovnejte anglické výrazy rectangle, octagon nebo trapezium (vše latinská slova) s českým obdélníkem, osmiúhelníkem a lichoběžníkem. A tak by se samozřejmě dalo pokračovat i v mnoha jiných oblastech.

Výhody a nevýhody

Zbývá možná otázka, co je lepší. Měli bychom být rádi, že máme v odborném slovníku tolik domácích odvozenin, nebo bychom měli spíše závidět angličtině?

Jak se to vezme. Pokud je latina základem výchozí terminologie, přispívá to k mezinárodní srozumitelnosti. Z tohoto hlediska je český odborný slovník pochopitelně dost izolovaný od mezinárodní vědecké terminologie. Naopak angličtina si udržuje zřejmou souvislost.

Na druhou stranu díky dovedně vytvořeným domácím odvozeninám si v češtině dokáže i naprostý laik často domyslet – aspoň zčásti – význam mnoha odborných termínů. Když se vrátíme k již zmíněnému „záškrtu“: I když nevíte o medicíně vůbec nic (jako třeba my), samotný název nemoci vám napoví, že půjde o chorobu cest dýchacích. To je docela šikovné, nemyslíte?

Můžeme tedy shrnout, že značné množství supletivních tvarů a výpůjček spolu s kulturně-politickými souvislostmi na Britských ostrovech přispěly k tomu, že angličtina často namísto domácích odvozenin přijala terminologii z latiny.

Závěr seriálu

Čtrnáctý díl seriálu „Historie angličtiny“ bude posledním. Pokud už vás čtení dalších a dalších dílů vyčerpávalo, věřte, že psaní nebylo o nic lehčí. A taky už nám prostě došly nápady.

Na tomto místě bychom rádi poděkovali přítelkyni a kolegyni Stanislavě Pošustové-Menšíkové, která se s nevšední ochotou ujala recenzování článků a zabránila nám v publikování řady nesmyslů a nepřesností.

Informace uvedené v jednotlivých článcích jsme čerpali především z knih Historický vývoj angličtiny (J. Vachek), Historický vývoj češtiny (D. Šlosar, A. Lamprecht, J. Bauer), Encyklopedie jazyků Evropy (G. Price a kol.) a slovníku Merriam-Webster: Dictionary and Thesaurus.

Děkujeme za přízeň.

Další díly

HISTORIE ANGLIČTINY – 14. díl: latinská terminologie

3 komentáře u „HISTORIE ANGLIČTINY – 14. díl: latinská terminologie

  • 16. 12. 2016 (15:36)
    Trvalý odkaz

    Díky za seriál, bylo to poučné a zajímavé číst. Bude zase nějaký další?

    Reagovat
  • 17. 12. 2016 (16:55)
    Trvalý odkaz

    Díky za pochvalu. V tuto chvíli žádný nápad na nový seriál nemáme. Any ideas?

    Reagovat
  • 17. 12. 2016 (19:08)
    Trvalý odkaz

    Připojuji se s velkým poděkováním – moc mě bavilo dovídat se o souvislostech, které si běžný uživatel jazyka neuvědomuje.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít