HISTORIE ANGLIČTINY – 4. díl: Velké samohláskové posouvání

Jako „Velké samohláskové posouvání“ (Great Vowel Shift) označujeme proces, který se v angličtině odehrál především v období rané nové angličtiny (Early Modern English), tedy zhruba v letech 1500–1650.

V této době změnila velká část samohlásek svou kvalitu neboli zvukovou platnost. Především to platí o samohláskách dlouhých, protože doslova žádná z nich nezůstala vývojem nepostižena. Změnou prošly ale i některé krátké samohlásky, a to zejména v pozicích před likvidami, tedy před hláskami R a L.

Celý tento proces byl pro angličtinu docela převratný – však si zkuste představit, jak moc by se proměnila tvář češtiny, kdybyste v ní mezi sebou zaměnili většinu samohlásek.

Než si k posunu jednotlivých hlásek řekneme víc, zkusme zodpovědět otázku, proč vůbec k Velkému samohláskovému posouvání došlo.

Příčiny Great Vowel Shift

V našich článcích občas připomínáme, že jazyk není chaotická změť hlásek, nýbrž logický systém s mnoha vnitřními souvislostmi. Tak například hlásky v jazyce často tvoří přirozené páry, jejichž hlásky se střídají v různých tvarech slov nebo jejich odvozeninách. Těmto hláskám se příhodně říká střídnice.

Velmi běžnými páry jsou v jazycích krátká a dlouhá verze téže samohlásky. Všimněte si v češtině: lhát – lhal. Nebo být – byli. Vlivem jazykového vývoje se někdy do páru dostávají i samohlásky odlišné kvality, v češtině například Ů a O (bůh – božský), U a OU (prudký – proudit) či Í a Ě (vítr – větru, mít – měl).

V angličtině jazykový vývoj způsobil, že na sklonku středoanglického období (Middle English) byl její samohláskový systém velmi rozkolísaný a nevyrovnaný. Angličtina totiž měla v té době sedm samohlásek dlouhých, ale pouze pět krátkých. Krátké samohlásky byly stejné jako v dnešní češtině, tj. I, U, E, O a A. Dlouhých samohlásek bylo víc, protože hlásky O a E měly otevřenou i zavřenou variantu – v podstatě se vyslovovaly dvěma různými způsoby, z nichž každý měl ve fonetickém systému své samostatné místo. (Chcete vědět, jaký je rozdíl mezi otevřeným a zavřeným E? Vyslovte slovo „muž“ anglicky v jednotném a množném čísle. V singuláru – „man“ – zazní E otevřené, zatímco v plurálu E zavřené, psáno „men“.)

A jak to tedy bylo se střídnicemi? Které dlouhé samohlásky byly protějšky kterých krátkých samohlásek neboli vstupovaly s nimi do mluvnických vztahů? Tady se dostáváme k oné nevyrovnanosti systému. Už z toho, že dlouhých samohlásek bylo víc než krátkých, je jasné, že dvě dlouhé samohlásky musely být zatlačeny do izolace, tedy neměly svůj protějšek mezi krátkými samohláskami. Tento osud připadl hláskám Í a Ú.

Krátké samohlásky I a U byly totiž protějšky zavřeného É a zavřeného Ó! Vznikaly tak dvojice slov jako [wiku – wékes] (slovo „týden“ v singuláru a plurálu) a [duru – dóre] (slovo „dveře“ singulár a plurál).

Takové nesystematičnosti se jazyk přirozeně brání, a tak se rozběhla série hláskových změn. Změna na jednom místě systému pak často vyvolala změny další, takže řetězovou reakcí došlo k celkové přestavbě anglického samohláskového systému.

Počátky posouvání

Velkou výhodou je, že jednotlivé změny se dají i s odstupem pěti set let poměrně jednoduše vysledovat a popsat. Jak jsme si totiž vysvětlili v minulém díle seriálu, pravopis byl v podstatě zafixován ještě před tím, než k Velkému samohláskovému posouvání došlo (resp. krátce po jeho zahájení), takže prostým porovnáním dnešní výslovnosti a pravopisu (jejich odlišností) lze změny vystopovat.

Zdá se, že všechno začalo těmi nešťastnými dlouhými samohláskami Í a Ú, o nichž jsme si už řekli, že se ocitly v izolaci, tj. neměly krátké protějšky. Tím si také můžeme vysvětlit jejich tendenci k diftongizaci – staly se z nich dvojhlásky.

Hláska Í se začala postupně vyslovovat jako II a ještě později jako EI. Tato fáze již jasně převládala v době Shakespearově, takže například slovo „fire“, původně vyslovované [fír], se v době tohoto slavného dramatika vyslovovalo [fejr]. Později se výslovnost změnila na ƏI [fəjr] (Ə značí tzv. mixed vowel, tedy onen neurčitý samohláskový zvuk, jímž se vyslovuje např. neurčitý člen „a“) a dnešní výslovnost AI [fajr] převládla až v průběhu 19. století!

Druhá dlouhá samohláska, která byla v systému izolovaná, byla Ú. Je pozoruhodné, že prodělala týž proces jako hláska Í. Nejprve se diftongizovala v UU, které postupně přešlo v OU. V této fázi zastihlo dvojhlásku ustálení pravopisu. Proto slova jako „now“, „house“, „bound“ nebo „our“, která se původně vyslovovala s Ú [nú, hús, búnd, úr] zapisujeme s OU. Tam se ale vývoj nezastavil. Dvojhláska se kolem roku 1600 mění v ƏU, aby se na počátku století devatenáctého začala jevit jako AU, které známe dnes [nau, haus, baund, aur].

Výsledkem tohoto procesu bylo, že hlásky Í a Ú ze systému zmizely. Ale ne na dlouho. Uvolnily tím totiž prostor pro změnu zavřeného É a zavřeného Ó právě na Í a Ú. Ty k tomu přirozeně měly tendenci, protože – jak už jsme si řekli – tvořily trochu nelogické páry s hláskami I a U, takže po této změně vznikly mnohem přirozenější střídnice I – Í a U – Ú. Zkrátka samohlásky É a Ó se přirozeně změnily tak, aby jejich zvuková stránka dokonaleji vystihovala jejich pozici v soustavě, v níž byly partnery krátkých I a U.

Ostatně dodnes pravopis o této změně jasně svědčí. Slova, která dnes vyslovujeme s Í, se často píšou s EE, což byl způsob, jak v písmu zachytit dlouhé zavřené É. Příklady jsou slova jako „meek“ nebo „deep“, původně vyslovované [mék, dép].

Tam, kde je v písmu dvojhláska EA, se původně vyslovovalo E otevřené, které ale později přešlo v É zavřené a postihl ho stejný posun jako původní zavřené É – tj. změnilo se na Í. Proto i slova jako „leap“ nebo „peak“ vyslovujeme s Í. (Výjimky typu „break“ a great“ se vysvětlují zpovšechněním nářeční výslovnosti.)

Některé další změny

Uvedené čtyři posuny (Í v AI, Ú v AU, É v Í a Ó v Ú) tvoří páteř Velkého samohláskového posouvání. Bylo by zbytečné v tomto článku vyjmenovávat všechny další změny, jež se v rámci tohoto jazykově dramatického období odehrály, ale zmiňme ještě aspoň některé.

Změnám byly podrobeny i mnohé původní dvojhlásky, například AI přešlo v EI (proto slova jako „lay“ nebo „rain“ vyslovujeme s EI, ale píšeme s AI, což je původní výslovnost). Podobně EU se začalo vyslovovat IU (viz dnešní výslovnost slov jako „few“ či „knew“ – původně [feu, neu]).

Jak jsme zmínili na začátku, významnou roli ve výsledku Velkého samohláskového posouvání sehrály likvidy R a L. Zvláště pokud stály za určitou samohláskou, často zabránily tomu, aby u ní proběhla změna, která jinak tuto samohlásku postihla, nebo způsobily, že měla jiný výsledek . Kupříkladu dlouhé Á přešlo v rámci Great Vowel Shift v EI, takže slova jako „state“, „make“ a „name“, původně vyslovované [stát, mák, nám], se dnes vyslovují [stejt, mejk, nejm]. Ale pokud za tímto Á stálo písmeno R, výsledkem nebylo EJR, ale ÉR. Proto slovíčka typu „bare“, „declare“ nebo „spare“ (původně [bár, diklár, spár]) vyslovujeme [bér, diklér, spér], nikoli (jak bychom čekali) [bejr, diklejr, spejr].

Silný vliv měla také následující hláska L. Opět jeden příklad: Krátké A přešlo v průběhu 16. století zpravidla v E (viz „cap“, „had“, „narrow“), ale následovalo-li po něm L, výsledkem bylo Ó. Proto výrazy jako „all“, „wall“ nebo „small“ nevyslovujeme [fel, wel, smel], ale [ól, wól, smól].

A tak všelijak podobně. Úplný přehled všech samohláskových posunů započatých na přelomu středoanglického a raněnovoanglického období by přesáhl ambice tohoto článku, ale pokud by vás kterékoli jednotlivosti nebo nepravidelnosti blíže zajímaly, neváhejte nám napsat do diskuse pod článkem.

Z čeho ale můžeme vyvodit, jakým způsobem probíhaly jednotlivé změny (například postupná změna Í v II, EI, ƏI a nakonec AI), když pravopis už na tyto posuny nijak nereflektoval? Pokusíme se tuto záhadu objasnit v příštím díle.

Další díly

• Historie angličtiny – 1. díl: podivná slovní zásoba
• Historie angličtiny – 2. díl: ztráta flexe
• Historie angličtiny – 3. díl: chaotický pravopis
• Historie angličtiny – 4. díl: Velké samohláskové posouvání (právě čtete)
• Historie angličtiny – 5. díl: prameny poznání o jazyce
• Historie angličtiny – 6. díl: pomocné „do“
• Historie angličtiny – 7. díl: absence dvojí negace
• Historie angličtiny – 8. díl: stupňování přídavných jmen
• Historie angličtiny – 9. díl: znělé a neznělé hlásky
• Historie angličtiny – 10. díl: ship, ale skipper
• Historie angličtiny – 11. díl: redukce slabik
• Historie angličtiny – 12. díl: mylná dekompozice
• Historie angličtiny – 13. díl: second vs. other
• Historie angličtiny – 14. díl: latinská terminologie