Jako „Velké samohláskové posouvání“ (Great Vowel Shift) označujeme proces, který se v angličtině odehrál především v období rané nové angličtiny (Early Modern English), tedy zhruba v letech 1500–1650.

V této době změnila velká část samohlásek svou kvalitu neboli zvukovou platnost. Především to platí o samohláskách dlouhých, protože doslova žádná z nich nezůstala vývojem nepostižena. Změnou prošly ale i některé krátké samohlásky, a to zejména v pozicích před likvidami, tedy před hláskami R a L.

Celý tento proces byl pro angličtinu docela převratný – však si zkuste představit, jak moc by se proměnila tvář češtiny, kdybyste v ní mezi sebou zaměnili většinu samohlásek.

Než si k posunu jednotlivých hlásek řekneme víc, zkusme zodpovědět otázku, proč vůbec k Velkému samohláskovému posouvání došlo.

Příčiny Great Vowel Shift

V našich článcích občas připomínáme, že jazyk není chaotická změť hlásek, nýbrž logický systém s mnoha vnitřními souvislostmi. Tak například hlásky v jazyce často tvoří přirozené páry, jejichž hlásky se střídají v různých tvarech slov nebo jejich odvozeninách. Těmto hláskám se příhodně říká střídnice.

Velmi běžnými páry jsou v jazycích krátká a dlouhá verze téže samohlásky. Všimněte si v češtině: lhát – lhal. Nebo být – byli. Vlivem jazykového vývoje se někdy do páru dostávají i samohlásky odlišné kvality, v češtině například Ů a O (bůh – božský), U a OU (prudký – proudit) či Í a Ě (vítr – větru, mít – měl).

V angličtině jazykový vývoj způsobil, že na sklonku středoanglického období (Middle English) byl její samohláskový systém velmi rozkolísaný a nevyrovnaný. Angličtina totiž měla v té době sedm samohlásek dlouhých, ale pouze pět krátkých. Krátké samohlásky byly stejné jako v dnešní češtině, tj. I, U, E, O a A. Dlouhých samohlásek bylo víc, protože hlásky O a E měly otevřenou i zavřenou variantu – v podstatě se vyslovovaly dvěma různými způsoby, z nichž každý měl ve fonetickém systému své samostatné místo. (Chcete vědět, jaký je rozdíl mezi otevřeným a zavřeným E? Vyslovte slovo „muž“ anglicky v jednotném a množném čísle. V singuláru – „man“ – zazní E otevřené, zatímco v plurálu E zavřené, psáno „men“.)

A jak to tedy bylo se střídnicemi? Které dlouhé samohlásky byly protějšky kterých krátkých samohlásek neboli vstupovaly s nimi do mluvnických vztahů? Tady se dostáváme k oné nevyrovnanosti systému. Už z toho, že dlouhých samohlásek bylo víc než krátkých, je jasné, že dvě dlouhé samohlásky musely být zatlačeny do izolace, tedy neměly svůj protějšek mezi krátkými samohláskami. Tento osud připadl hláskám Í a Ú.

Krátké samohlásky I a U byly totiž protějšky zavřeného É a zavřeného Ó! Vznikaly tak dvojice slov jako [wiku – wékes] (slovo „týden“ v singuláru a plurálu) a [duru – dóre] (slovo „dveře“ singulár a plurál).

Takové nesystematičnosti se jazyk přirozeně brání, a tak se rozběhla série hláskových změn. Změna na jednom místě systému pak často vyvolala změny další, takže řetězovou reakcí došlo k celkové přestavbě anglického samohláskového systému.

Počátky posouvání

Velkou výhodou je, že jednotlivé změny se dají i s odstupem pěti set let poměrně jednoduše vysledovat a popsat. Jak jsme si totiž vysvětlili v minulém díle seriálu, pravopis byl v podstatě zafixován ještě před tím, než k Velkému samohláskovému posouvání došlo (resp. krátce po jeho zahájení), takže prostým porovnáním dnešní výslovnosti a pravopisu (jejich odlišností) lze změny vystopovat.

Zdá se, že všechno začalo těmi nešťastnými dlouhými samohláskami Í a Ú, o nichž jsme si už řekli, že se ocitly v izolaci, tj. neměly krátké protějšky. Tím si také můžeme vysvětlit jejich tendenci k diftongizaci – staly se z nich dvojhlásky.

Hláska Í se začala postupně vyslovovat jako II a ještě později jako EI. Tato fáze již jasně převládala v době Shakespearově, takže například slovo „fire“, původně vyslovované [fír], se v době tohoto slavného dramatika vyslovovalo [fejr]. Později se výslovnost změnila na ƏI [fəjr] (Ə značí tzv. mixed vowel, tedy onen neurčitý samohláskový zvuk, jímž se vyslovuje např. neurčitý člen „a“) a dnešní výslovnost AI [fajr] převládla až v průběhu 19. století!

Druhá dlouhá samohláska, která byla v systému izolovaná, byla Ú. Je pozoruhodné, že prodělala týž proces jako hláska Í. Nejprve se diftongizovala v UU, které postupně přešlo v OU. V této fázi zastihlo dvojhlásku ustálení pravopisu. Proto slova jako „now“, „house“, „bound“ nebo „our“, která se původně vyslovovala s Ú [nú, hús, búnd, úr] zapisujeme s OU. Tam se ale vývoj nezastavil. Dvojhláska se kolem roku 1600 mění v ƏU, aby se na počátku století devatenáctého začala jevit jako AU, které známe dnes [nau, haus, baund, aur].

Výsledkem tohoto procesu bylo, že hlásky Í a Ú ze systému zmizely. Ale ne na dlouho. Uvolnily tím totiž prostor pro změnu zavřeného É a zavřeného Ó právě na Í a Ú. Ty k tomu přirozeně měly tendenci, protože – jak už jsme si řekli – tvořily trochu nelogické páry s hláskami I a U, takže po této změně vznikly mnohem přirozenější střídnice I – Í a U – Ú. Zkrátka samohlásky É a Ó se přirozeně změnily tak, aby jejich zvuková stránka dokonaleji vystihovala jejich pozici v soustavě, v níž byly partnery krátkých I a U.

Ostatně dodnes pravopis o této změně jasně svědčí. Slova, která dnes vyslovujeme s Í, se často píšou s EE, což byl způsob, jak v písmu zachytit dlouhé zavřené É. Příklady jsou slova jako „meek“ nebo „deep“, původně vyslovované [mék, dép].

Tam, kde je v písmu dvojhláska EA, se původně vyslovovalo E otevřené, které ale později přešlo v É zavřené a postihl ho stejný posun jako původní zavřené É – tj. změnilo se na Í. Proto i slova jako „leap“ nebo „peak“ vyslovujeme s Í. (Výjimky typu „break“ a great“ se vysvětlují zpovšechněním nářeční výslovnosti.)

Některé další změny

Uvedené čtyři posuny (Í v AI, Ú v AU, É v Í a Ó v Ú) tvoří páteř Velkého samohláskového posouvání. Bylo by zbytečné v tomto článku vyjmenovávat všechny další změny, jež se v rámci tohoto jazykově dramatického období odehrály, ale zmiňme ještě aspoň některé.

Změnám byly podrobeny i mnohé původní dvojhlásky, například AI přešlo v EI (proto slova jako „lay“ nebo „rain“ vyslovujeme s EI, ale píšeme s AI, což je původní výslovnost). Podobně EU se začalo vyslovovat IU (viz dnešní výslovnost slov jako „few“ či „knew“ – původně [feu, neu]).

Jak jsme zmínili na začátku, významnou roli ve výsledku Velkého samohláskového posouvání sehrály likvidy R a L. Zvláště pokud stály za určitou samohláskou, často zabránily tomu, aby u ní proběhla změna, která jinak tuto samohlásku postihla, nebo způsobily, že měla jiný výsledek . Kupříkladu dlouhé Á přešlo v rámci Great Vowel Shift v EI, takže slova jako „state“, „make“ a „name“, původně vyslovované [stát, mák, nám], se dnes vyslovují [stejt, mejk, nejm]. Ale pokud za tímto Á stálo písmeno R, výsledkem nebylo EJR, ale ÉR. Proto slovíčka typu „bare“, „declare“ nebo „spare“ (původně [bár, diklár, spár]) vyslovujeme [bér, diklér, spér], nikoli (jak bychom čekali) [bejr, diklejr, spejr].

Silný vliv měla také následující hláska L. Opět jeden příklad: Krátké A přešlo v průběhu 16. století zpravidla v E (viz „cap“, „had“, „narrow“), ale následovalo-li po něm L, výsledkem bylo Ó. Proto výrazy jako „all“, „wall“ nebo „small“ nevyslovujeme [fel, wel, smel], ale [ól, wól, smól].

A tak všelijak podobně. Úplný přehled všech samohláskových posunů započatých na přelomu středoanglického a raněnovoanglického období by přesáhl ambice tohoto článku, ale pokud by vás kterékoli jednotlivosti nebo nepravidelnosti blíže zajímaly, neváhejte nám napsat do diskuse pod článkem.

Z čeho ale můžeme vyvodit, jakým způsobem probíhaly jednotlivé změny (například postupná změna Í v II, EI, ƏI a nakonec AI), když pravopis už na tyto posuny nijak nereflektoval? Pokusíme se tuto záhadu objasnit v příštím díle.

Další díly

HISTORIE ANGLIČTINY – 4. díl: Velké samohláskové posouvání

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít