HISTORIE ANGLIČTINY – 6. díl: pomocné „do“

Bezesporu jedním z nejzajímavějších rysů anglické skladby je používání pomocného „do“ v otázkách a v negaci. Už na základní škole jsme se učili skládat základní věty typu „do you ride?“ a „I do not ride“.

Pokud jste četli i minulé díly našeho seriálu, asi vás teď nepřekvapí, když vám řekneme, že i používání pomocného „do“ je v angličtině docela moderním prvkem, který byste ve staré a ještě i střední angličtině hledali marně.

Otázky se původně vytvářely prostým předsazením přísudku podmětu („ride you?“) a v negaci se zkrátka přidávalo „not“ („I ride not“). Jak a kdy se tedy používání pomocného slovesa pro vytváření otázek a negací uchytilo?

Vývoj slovesa „do“

Sloveso „do“ nebylo ve staré angličtině nijak frekventované a používalo se zhruba ve významu „klást“. Později se začalo v některých spojeních používat i ve smyslu „činit“, ale byl to význam značně neurčitý.

V období střední angličtiny se již začala výrazně oslabovat anglická flexe a angličtina ztrácela prostředky, jimiž předtím rozlišovala, zda je sloveso ve větě použito jako základní, nebo kauzativní. (Jeden příklad za všechny: Sloveso „go“ je jako základní ve větě „I go there“, jako kauzativní ve větě „I make you go there“.)

Jako náhrada se proto začalo používat sloveso „do“, pomocí něhož mluvčí oba významy – základní a kauzativní – mohli odlišit. Vznikaly tak věty jako „I shall do follow him“, která znamená „způsobím, aby byl následován“.

Jakmile získalo sloveso „do“ tuto úlohu, nic již nestálo v cestě jeho plné gramatikalizaci. To znamená, že ztratilo v určitém použití svůj původní význam (činit) a stalo se pouze gramatickou pomůckou. Hovoříme o tzv. „do“ expletivním. Je zkrátka nositelem mluvnických kategorií (osoba, čas, způsob), ale nenese samo žádný význam.

Už ve 13. století se tak objevovaly věty jako „Þys land ofte he dyde bytraye“, tedy dnešním pravopisem „This land often he did betray“.

Jak a proč se ale expletivní „do“ začalo používat v otázkách a negaci? Abychom tomu porozuměli, musíme si nejprve říct něco o anglickém slovosledu.

Zafixování slovosledu

Pokud mluvíte anglicky, dobře víte, že na rozdíl od češtiny má angličtina fixní, tedy neměnný slovosled. Základní větné členy jsou vždy v pořadí podmět – přísudek – předmět. A tak jako u většiny specifik angličtiny i zde platí, že tomu tak dříve nebylo.

Stará angličtina měla slovosled volný podobně jako čeština. Co způsobilo změnu? Ve druhém díle seriálu jsme si vysvětlovali, jak angličtina postupně přešla od syntetického vyjadřování k analytickému. To znamená, že přestala mluvnické vztahy ve větě určovat pomocí koncovek a místo toho zvolila jiné prostředky.

Když je slovosled v jazyce volný, rozlišíte od sebe např. podmět a předmět pomocí koncovky. Slovosled je pak možné libovolně měnit, protože koncovka jasně určuje, co je podmět a co předmět. Viz například „Petr vidí Dalibora“ vs. „Dalibora vidí Petr“.

Co když ale střídání koncovek z jazyka prakticky vymizí? Jak potom rozlišit jednotlivé větné členy, třeba podmět a předmět? V angličtině se to vyřešilo právě slovosledem – stalo se daným, že podmět se uvádí jako první, předmět následuje až po něm.

Když se tedy v období střední angličtiny (1100–1500) začala anglická flexe dramaticky zjednodušovat, nevyhnutelně to vedlo k tomu, že se začal zafixovávat dříve volný slovosled. Nebylo to ze dne na den – čím více se angličtina vyjadřovala analyticky, tím pevnější slovosled byl. Pomocí dochovaných písemných památek lze celý proces, trvající celá staletí, jednoduše sledovat.

Nová úloha expletivního „do“

Teď si možná říkáte, jak to celé souvisí s pomocným „do“. Vydržte, už se k tomu dostáváme.

V průběhu středoanglického období tedy začali angličtí mluvčí pociťovat jako přirozené klást podmět vždy před přísudek. Jenomže jak už jsme si řekli v úvodu, v otázkách byli stále nuceni používat pro ně teď již krajně nepřirozený pořádek slov přísudek – podmět (ride you?). A právě tehdy sáhli po onom expletivním „do“. Proč?

Umožňovalo jim totiž zformulovat otázku položením slovesa na začátek věty, a přitom zachovat přirozený slovosled podmět – přísudek. Tím slovesem na začátku se totiž stalo pomocné „do“ a po něm už bylo možné dát podmět a plnovýznamové sloveso do přirozeného pořadí stejně jako v oznamovací větě.

Tak vznikl dnešní formát „do you ride?“. V podstatě to bylo tak, že vlk se nažral a koza zůstala celá: Otázky se dál začínaly slovesem (do), a přitom bylo sloveso (ride) až za podmětem (you).

Takto vytvořené otázky se v historických pramenech začínají objevovat ve 14. století. Například v Chaucerových Povídkách canterburských čteme: „Unto hym seyde, fader, why do ye wepe?“ (Said to him: Father, why do you weep?)

No a odtud byl už jen krůček k tomu, aby se „do“ začalo používat i v negaci. Použití „do“ je zde totiž velmi podobné jako u otázky – opět zde na sebe toto pomocné sloveso bere úlohu nositele času a způsobu, zatímco sloveso v infinitivu nese význam. (I do not ride.)

Použití „do“ v negaci je asi o sto let mladší než použití v otázce. První výskyty datujeme do 15. století.

Postupný proces

Nelze si samozřejmě představovat, že jednoho rána se lidé na Ostrovech probudili a řekli si: „Tak ode dneška všichni přecházíme na používání pomocného slovesa!“ Ve skutečnosti vedle sebe původní a nový způsob tvoření otázek a hlavně negace žily několik staletí, než nový způsob definitivně převládl.

Ještě William Shakespeare (1564–1616) tvořil negaci častěji starým způsobem (bez „do“) než novým. A pokud byste se chtěli s původním tvarem negace setkat v modernější literatuře, lze doporučit Tolkienův Silmarillion, kde se kromě moderního způsobu také ještě poměrně často vyskytují otázky a negace bez „do“: „Seest thou not how here in this little realm…?“ „Yet he found not the Fire.“ Zde se samozřejmě jedná pouze o umělecký záměr, v Tolkienově době už takto nikdo nemluvil. Používání „do“ v otázkách a negaci se definitivně prosadilo již kolem roku 1700.

Dodejme ještě, že původní způsob utváření otázek a negace přežil do dnešních dnů u slovesa „být“ a u sloves modálních. (Are you here? Should I leave? I will not come. I cannot help.)

Další díly