Ve druhé části interview se dozvíme, kde se v člověku za hluboké totality vezme láska k angličtině a jaké to bylo, studovat západní jazyky za normalizace.

Zajímá nás, kde se v člověku za tehdejšího režimu vzala láska k angličtině a anglické literatuře. Čím byl tvůj otec?
Když jsem byla malá, otec pracoval na Ostravsku na okresním výboru strany, v referátu měl doly. Byl to takový „tajemník přes doly“.

Tak to byl spíš technický typ, když měl takové zaměstnání, ne?
Absolutně ne. Měl reálné gymnázium, přičemž neustále propadal z matematiky a podobných předmětů. On byl mladý básník a toužil po umění…

Jak se tedy dostal k takové práci?
Naše rodina ve skutečnosti pochází z Prahy, kde jsem se i narodila. Otce oslovila poezie a divadlo E. F. Buriana. Zatkli ho za protektorátu jako mladého sociálního demokrata a v koncentračním táboře se přiklonil ke komunismu. Maminka byla taky vždycky kulturně založená, od šestnácti hrála u Vlasty Buriana. Za války spolupracovala s partyzány. Oba rodiče byli takoví ti lidé, kteří nechtěli nic pro sebe, chtěli lepší, spravedlivý řád. Patřili mezi ty upřímné komunisty, kteří to brali vážně a jimž se líbily ideje spolupráce a rovnosti.

Tak to asi nebyli u některých straníků zrovna v oblibě…
No právě. Už v roce 1952 otce tady v Praze vyhodili z funkce a poslali za trest na Ostravsko, aby tam dělal toho tajemníka. Jako by mu řekli: „Když jseš takovej, tak si užij, ty horníky tam.“ Ale on se svých ideálů nevzdal ani tam, zničil jim tam „morálku“. Podle tabulek měl brát dva platy (byl zároveň poslancem), ale řekl, že tohle v Karlu Marxovi není, že funkcionář má pobírat průměrný dělnický plat. A to hlásal setrvale. Ostatním funkcionářům nevadilo brát dva platy, jenže otec nakonec přesvědčil i jiné, aby se druhého platu vzdali. Jejich nadřízení nevěděli, co s těmi penězi, tak je snad nakonec věnovali straně nebo co…

Takže si to na bonusech rozebrali vyšší funkcionáři… Vyrůstala jsi tedy v Ostravě?
Vlastně v Orlové, do Ostravy jsem přišla studovat až střední školu. Ale dneska je Orlová známější, než bývala tehdy.

Je tam tvoje pamětní deska?
(smích) Ta tam tedy není. Ale tam už asi nic není tak, jak si pamatuju, protože stará část se postupně bortila. Většinu Orlové dnes tvoří sídliště postavená v 50. letech a později.

Uchovala sis k tomu kraji nějaký vztah?
Vřelý! Já to tam miluji. Já když slyším Ostraváka, tak začnu automaticky zkracovat.

Každopádně jsi tedy vyrůstala v prostředí zájmu o humanitní vědy?
Rozhodně. Vždycky se u nás jedlo tak, že každý měl na klíně svou knížku a z té si četl…

Dobře, po rodičích láska k literatuře a k češtině, ale kde se tam vzala láska k angličtině?
Já jsem četla verneovky a chtěla se učit francouzsky. Jenže v Orlové – kde by se vzala francouzština! Až někdy v sedmé osmé třídě k nám přišel učitel češtiny a ruštiny, který dělal i angličtinu, a nabídl nám soukromé vyučování. Takže nakonec jsem místo s francouzštinou začala s angličtinou.

Ještě že tak. Kdyby to bylo jinak, měli bychom dnes třeba nové překlady Vernea, ale Tolkiena ne.
Ona navíc maminka byla zaměřená na Anglii a Skotsko. Ale z pochopitelných důvodů se o tom nešířila. Tomu učiteli tu výuku angličtiny ostatně po roce zatrhli. To víte, jazyk imperialistů. Pak jsem tedy chodila na angličtinu k jedné staré dámě, jenže po čtvrt roce jsem zjistila, že bereme pořád tutéž lekci. Takže až na střední škole v Ostravě (zrovna jsme se přestěhovali) jsem šla na větev, která měla rozšířenou výuku matematiky, fyziky a angličtiny.

Takže ty jsi musela kvůli lásce k angličtině podstoupit i matematiku a fyziku?
Ale mně matematika nedělala potíže. Fyzika byla horší. Matematika měla logiku, algebra mě bavila. Geometrie ale ne. Dokonce mě přemlouvali, abych šla studovat matematiku do Olomouce. Jenže angličtina mě holt bavila víc.

Následovalo studium na vysoké škole. Jak ses z Ostravy dostala na Univerzitu Karlovu?
My jsme se celá rodina vrátili v roce 1967 do Prahy. Jednak kvůli pracovní možnosti otce a jednak kvůli prarodičům, kteří už potřebovali pomoc.

Otce režim „omilostnil“?
Oni ho z té Ostravy vytáhli, aby pomáhal reformním komunistům dělat Pražské jaro. Dělal na ústředním výboru na odboru kultury. Ovšem jakmile přišla normalizace, zase se odtamtud poroučel. Jeho i matku vyhodili ze strany a příjmení Pošustová mi pak zavíralo dveře.

Mimochodem, vstoupili rodiče po revoluci zase do strany?
Ani náhodou. Otec měl ideově blíž spíš k sociální demokracii a matka vystřízlivěla z veškerých iluzí už dávno, když se dostala na pracovní cestu do Sovětského svazu a viděla tamní poměry.

Vraťme se k tobě. Jaký obor jsi šla studovat?
Já věděla, že chci buď češtinu nebo angličtinu. Pak jsem zjistila, že ono to jde obojí společně – dvouoborové studium. Akorát diplomní byla buď čeština, nebo angličtina. Já si vybrala angličtinu. Dobré bylo, že angličtina se dělala pět let, zatímco čeština čtyři. Takže jsem po čtyřech letech udělala státnice z češtiny a poslední rok už jsem měla jen nějaké semináře překladatelství, to bylo skvělé.

Byly vůči vám jako studentům ústrky kvůli tomu, že jste si vybrali takový obor?
Spíš celá katedra byla taková přiškrcená. Nikdy nebyly peníze na to, někam jet. Třeba francouzštináři jezdili do Paříže, do francouzsky mluvících zemí…

Vy jste mohli tak leda k Máchovu jezeru, že?
No přesně. Ale já se jednou v devatenácti dostala do Anglie na pozvání jedné studentky, se kterou jsem si dopisovala. Strávila jsem pár dní v Banbury nedaleko Oxfordu.

Dotkla ses zajímavého tématu. Hodně anglicky mluvících Čechů dřívějších generací má špatnou výslovnost, protože nepřišli moc do kontaktu s mluvenou angličtinou. Ale ty máš výslovnost výbornou. Jak to?
Já vám ani nevím. Na katedře jsme vždycky měli rodilého mluvčího. British Council totiž posílal své učitele do zahraničí. A v těch 60. letech už byly navíc poměry volnější. Tak jsme ty mluvčí měli. A na americkou literaturu jsme měli Američana, to zase zařídila americká ambasáda. Oni totiž s Brity soupeřili. A díky tomu jsme do knihovny občas dostali nějaké knížky. Koupit ze zahraničí jsme si úřední cestou nemohli téměř nic – a když, tak ještě nebylo jisté, že to dostaneme. My žili vysloveně z darů. Britové zásobovali slušně, a když to viděli Američani, začali taky dávat.

Přežila katedra normalizaci?
To nás tehdy spojili s katedrou germanistiky. U nás všechny profesory, kteří byli členy strany, z té strany vyhodili. Ale nechali je u nás pracovat, akorát s nulovými vyhlídkami na nějaké přidání na platu. A na germanistice to dopadlo stejně s tím rozdílem, že tam jeden zaměstnanec ve straně mohl zůstat, tak katedry spojili a jeho udělali jejich šéfem. On tedy naneštěstí neměl ani doktorát…

… ale měl stranickou knížku.
No právě. Dodatečně mu doktorát dali za učebnici, u níž byl spoluautor.

Zvláštní poměry. Jaký byl námět tvé diplomové práce?
Divadelní hry Williama Butlera Yeatse.

A v jakém roce jsi obhajovala?
1971.

A vzhůru do praktického života!
No spíš zpět do knihovny, kde jsem předtím pět let strávila jako pomvěd.

Jak jsi to říkala?
Pomvěd, pomocná vědecká síla.

To zní jako Medděd.
Anebo jako Samvěd. To jsem byla já, Pomvěd Křepelka. (smích) Pomvědi byli studenti, kteří pracovali v knihovně a půjčovali tam knihy a starali se o ně. Já jsem v knihovně pracovala jako pomvěd už od prvního ročníku a po dostudování jsem tam zvláštním řízením získala i stálé místo.

Zvláštním řízením? Vyprávěj.
Když jsem končila fakultu, byl rok 1971 a nevěděla jsem, co budu dělat. Otce čerstvě vyhodili z práce, matku taky. Otec měl díky své povaze hodně přátel a jeden z nich mi slíbil místo v Měsíčníku Praha, ale tehdy právě naštěstí odešla na mateřskou dovolenou paní, která měla knihovnu anglistiky na starosti. Ona to stejně i předtím dělala tak, že spíš učila a knihovnu dala na starost nám studentům. Ale ta pozice se teď oficiálně uvolnila. Profesor anglického jazyka Poldauf (spoluautor dřív hodně známého slovníku Osička-Poldauf) tam byl vedoucím a tomu se v šedesátém osmém podařilo „vydyndat“ zřízení toho knihovnického místa. On vlastně dal tu knihovnu po roce 1945 dohromady. Mě tam přijal, protože jsem tam stejně už léta pracovala.
Ale sotva jsem tam nastoupila, už byl u kormidla ten komunista z germanistiky. I když ten mi vlastně pomohl, protože on vysvětlil té paní, co to dělala předtím, že nemůže zároveň učit a dělat knihovnu. Takže se na katedru z té mateřské už nevrátila a já si to místo udržela. Vlastně jsem se tam tak nějak nenápadně „prosákla“.

A nelákalo tě pokračovat v akademické dráze?
Chtěla jsem. Udělala jsem si doktorát vylepšením diplomky a zkouškami (proto jsem PhDr.), ale vysvětlili mi, že na kandidaturu věd nemám ani pomyslet, to prý se jménem Pošustová nepůjde. Další možnost byla vstoupit do strany, ale to jsem nechtěla, už kvůli tomu, co jsem viděla doma. Nedala jsem se zlákat ani v roce 1968, kdy hodně lidí vstupovalo do strany z nadšení, že přijde náprava, třeba Martin Hilský, známý překladatel Shakespeara. Ten na katedře studium končil, když já jsem začínala. S tím jsme byli docela kamarádi.

Tak to nás nepřekvapuje, že se ta překladatelská smetánka zná…
On pan Hilský u nás celá léta učil. Ale udělal tu chybu, že v šedesátém osmém v tom mladickém nadšení – bylo mu nějakých dvaadvacet třiadvacet let – vstoupil do strany a pak ho zase v sedmdesátém roce vyhodili, takže měl pak taky zaražený postup, až do roku 1990. Vlastně na tom byl ještě hůř než já, která jsem byla přece jen nenápadnější, protože jsem nikdy ničeho účastna nebyla.

Následující část interview se točí kolem překladu slavného Pána prstenů. Bude řeč i o fascinujících zákoutích angličtiny a našeho mateřského jazyka.

Další díly

Interview s legendární českou překladatelkou – 2. díl
Štítky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít