Interview s legendární českou překladatelkou – 4. díl

V další části interview se mluví o tom, v čem je unikátní jazyk Silmarillionu, proč jsou paní překladatelka a Tolkien spřízněné duše nebo v čem se slovenská verze Pána prstenů liší od té naší.

Pojďme na chvíli k Silmarillionu. Kde jsi za minulého režimu vzala originál k překladu?
Ten mi myslím někdo přivezl z Británie.

Jenomže Silmarillion na rozdíl od Pána prstenů v samizdatu nevyšel. Nestihla ses do něj před revolucí pustit?
Ale stihla, Silmarillion jsem začala překládat, hned jak jsem dokončila Pána prstenů. Jenže pak můj překlad dali na přepsání nějakému podivínovi, který ho začal předělávat podle svých představ, no, a nakonec se ten můj překlad úplně ztratil.

Takže Silmarillion jsi musela potom po revoluci přeložit znovu?
Ano.

Nevyhnutelně musí následovat srovnávací dotaz: Co se ti líbilo víc? Pán prstenů, nebo Silmarillion? A co se lépe překládalo?
No stoprocentně Pán prstenů! Ten Silmarillion, to už je vlastně takový kompilát, nemá to takový spád. Sestavoval to Tolkienův syn Christopher, a protože bylo od každého příběhu snad pět set tisíc verzí, musel to nějak sestavit, aby to dostalo nějaký tvar, ale tím pádem značně „oholil“ toho Tolkiena. Tím věčným přepisováním totiž Tolkien způsobil, že jedna postava měla třeba tři jména a několik různých osudů. Takže Christopher už musel do původního textu svého otce zasahovat, aby mu vznikly ucelené dějiny. Musel to prostě učesat.
Proto jsem byla zase pro změnu nadšená z Nedokončených příběhů, protože ty jsou plně původní a už je to zase ten pravý Tolkien! Ty jsou vlastně autentičtější než Silmarillion, protože jsou „nedokončené“ – Christopher je nijak nedokončoval. V důsledku toho je Silmarillion jazykově chudší a navíc rozkolísaný: Kus je básnický, kus prozaický, protože je to zkrátka poslepované. Tolkien často napsal kus legendy, rozběhl se… a pak to zase odložil.

Jinak vůbec první příběh ze Středozemě napsal Tolkien roku 1916 v nemocničním lazaretu, kde ležel se střevní horečkou…
Ano, Tolkien si prošel tou strašnou bitvou na Sommě. V úvodu k Pánu prstenů napsal, že válku přežil ze všech jeho kamarádů jeden jediný.

Tím prvním příběhem, který začal sepisovat, byl pád Gondolinu, že?
Ano, začal od prostředka.

Tak jako my v našem interview. Ale pojďme dál. V Silmarillionu se na rozdíl od Pána prstenů všude používá takový starobyle znějící, patetický jazyk. Takové to: „In the midst of this strife, whereat the halls of Ilúvatar shook and a tremor ran out into the silences yet unmoved, Ilúvatar arose a third time, and his face was terrible to behold…“ Evidentně Tolkien chtěl, aby legendy působil jako vzniklé před tisíci lety. Jak jsi tenhle efekt zachovala v češtině?
Jednoduše – překládala jsem hodně doslova, opravdu jsem se držela struktury anglického textu.

Je v originále jazyk Silmarillionu svým patosem a jistou vznešeností odlišný i od jazyka Pána prstenů?
Je dost jiný, je takový jednotnější. A já překládám hodně doslovně, snažím se zachovat charakter autorského jazyka, takže se snad podařilo toho ducha přenést i do češtiny.

Určitě působí hodně staře, jako by byl opravdu starými bájemi vytvořenými kdysi v dávnověku. Je tam hodně archaismů: thither, aforetime, to hearken, to forsake…
… koncovka -eth a podobně. Ano.

To je Middle English?
To je ještě Shakespearova doba, raná nová angličtina, jak se jí říká. Middle English (střední angličtina) se promítla třeba do některých jmen v Pánovi prstenů, například u Rohanských, to bude takové 12. století, raná střední angličtina. Ta shakespearovská a pozdější angličtina, to už je v podstatě běžná norma pro mluvu Gondorských, elfů a podobně. Ale Pán prstenů je takový klasický vyprávěcí příběh, takže jazyk jako takový je standardní, to jen když promluví Denethor nebo Elrond, tak to musí mít tu vznešenost… Ale třeba Gandalf mluví běžnou angličtinou. Akorát když potřeboval někoho „utřít“, tak přešel na starobylejší jazyk.

Chápeme, že tahle pestrost jazykových stylů ti u Silmarillionu chyběla. Když jsi Silmarillion překládala, použila jsi také nějaké zastaralé koncovky, abys replikovala styl anglického textu?
Tak já jsem vyrůstala na češtině 19. století. Ještě když jsem ani neuměla číst, babička mi předčítala Nerudu, Vrchlického a Havlíčka; a taky prastaré překlady anglických knih. Takže pro mě překládat Silmarillion bylo vlastně přirozené vyjadřování. I redaktoři mi občas tvrdili, že nějaké slovo, které jsem použila, není česky, a já jim ho musela najít ve slovníku. Ale používat třeba koncovku -ti u sloves v infinitivu…, to už mi přišlo zbytečné. Pořád je to přece knížka a měla by být čtivá.

A nějaké další techniky?
Ony nebyly moc potřeba. Čím starší angličtina, tím bližší staré češtině, pokud jde o vyjadřování. Takže když to překládáte, skoro to jde samo, aby i překlad zněl starobyle.

Jistě, protože čím dál jdeme do historie, tím více se blížíme i společným kořenům obou jazyků…
Přesně tak.

Pro nás osobně má Silmarillion největší emocionální náboj.
Já už za ta léta zjistila, že lidé se opravdu dělí na tři druhy: Jedni mají nejraději Hobita, další Pána prstenů a ještě jiní Silmarillion.

Přece jen Pán prstenů je úžasné dílo, ale takových skvěle napsaných, jazykově bohatých románů existuje celá řada, ovšem který spisovatel kdy stvořil pro svou vlast celou mytologii? Podle nás je právě Silmarillion a potažmo Nedokončené příběhy to, co dělá z Tolkiena v podstatě zcela unikátního.
Ano, to jistě.

Dnes existují desítky překladů Tolkiena do dalších jazyků. Byla jsi někdy v kontaktu s těmi tolkienovskými překladateli v jiných zemích, případně četla Tolkiena v těchto jazycích?
Ne, tuhle možnost jsem neměla.

Co třeba Slováci? Je zajímavé, že Pán prstenů byl do slovenštiny přeložen až po vzniku Jacksonových filmů (což je podle nás dost ostuda). Inspirovali se třeba u tvého překladu, když jsou si obě řeči jazykově tak blízké?
Tak možné to je, ale nikdy jsem to nezkoumala. Každopádně na Slovensku několik let běžel Tolkien v rozhlase a používali můj překlad.

Protože slovenský ještě nebyl?
Ale to bylo v době, když už svůj překlad měli, jenomže lidem od rozhlasu se nelíbil, tak mě poprosili, zda by směli použít můj. Jen to prý „poslovenští“.

Nemáš pocit, že některým překladatelům Tolkiena zkrátka chybí ty ohromné znalosti lingvistiky a historie jazyků, které máš třeba ty a které měl právě i Tolkien? Že to člověku dost pomůže při překládání?
Asi ano. Proto také v řadě jazyků nejsou přeložena anglická jména a názvy (tedy ty v obecné řeči) do toho cílového jazyka a zůstaly v angličtině, čímž se dost ztrácí.

Co třeba slovo Shire neboli Kraj? Je jasné, že to Tolkien myslel jako odkaz na Anglii (Devonshire apod.). To slovo dokonce pochází ještě ze staré angličtiny, Englisc, a kořeny se dají vysledovat až do pragermánštiny.
Ano, ještě si vzpomínám, jak jsme se učili ten citát z jedné anglosaské kroniky: „… vor unrychtum daedum búton Hámtunscíre“. Tam je to scíre [vyslovuje se „skýre“, pozn. red.], tedy „kraj“. Učili jsme se výslovnost anglosaštiny, protože jsme měli starého profesora Trnku, což byla velká osobnost Pražského lingvistického kroužku.

Ve slovenštině se vydali jinou cestou a Kraj nazvali grófstvo, tedy „hrabství“. Protože dnes těm anglickým shires tak říkáme: hrabství Devon.
To já bych zase nezvolila, protože hobiti byli právě takový lidový nárůdek bez té šlechty.

Podobně nás trochu zarazil drak Šmak, který na Slovensku zůstal v angličtině: Smaug.
No s tím si dítě těžko poradí. Právě že na tom Šmakovi je hezké, i že se to rýmuje: drak-Šmak. (To je samozřejmě „vynález“ Františka Vrby.)

Zkrátka není to úplně samozřejmost, že zrovna v češtině máme překlad opravdu prvotřídní. Tolkien se dožil například překladů do holandštiny a švédštiny a doháněly ho prý k zuřivosti.
No já právě doufám, že nad tím naším překladem by nezuřil. Já měla asi opravdu prostě tu výhodu, že jsme s Tolkienem takové spřízněné duše. Dokonce on se narodil třetího ledna a já čtvrtého.

Fantasy se teď veze na vlně popularity. Když filmaři viděli úspěch filmového Pána prstenů a Harryho Pottera (ačkoli ten samozřejmě kvalitativně a žánrově patří trochu do jiné kategorie), hned znovu zfilmovali Letopisy Narnie. A objevili se další, kteří hned začali na téhle vlně popularity vydělávat: Nějaké ty Hunger Games a podobně. Sleduješ tahle díla? Co tomu říkáš?
Pro mě to nemá pražádnou zajímavost. Já prakticky neviděla ani tu trilogii Pán prstenů. Akorát mě firma LS Productions, která zajišťovala jejich české znění, požádala právě o vyhotovení překladu. Takže já vlastně překládala scénář a pak z toho ještě udělali titulky a mně dali za úkol zkontrolovat, jestli jsou správně. Takže jsem musela celý první díl zhlédnout, ale jinak bych se na něj ani nedívala.

A nějaký postřeh bys k filmu měla?
No když jsem viděla, co udělali z Elronda… Připadal mi spíš jako nějaký indiánský náčelník nebo tak, ale rozhodně ne jako elfský kníže.

Je pravda, že má trochu drsňácké, až zločinecké rysy.
No právě, jde o toho herce, kterého vybrali. Takhle jsem si Elronda nikdy nepředstavovala.

Většina tolkienistů si taky stěžovala na přehnaný důraz na love story Arwen a Aragorna. Ale je jasné, že bez toho by na ten film spousta popcornových diváků nešla.
Tohle mi taky vadilo. A hodně mi nesedělo, co udělali z Faramira. Takovou bábovku. Přitom někde jsem se dočetla, že právě s postavou Faramira se sám Tolkien nejvíc ztotožňoval. Zkrátka někdy jsem při překladu toho scénáře skřípala zuby. Ale zase je třeba říct, že ty filmy mi vlastně udělaly důchod. Bez nich bych měla důchod tak malý, že bych ani nezaplatila byt.

A scénář k „hobití“ trilogii překládal František Vrba?
Naneštěstí zemřel už začátkem 90. let. Ale má taky dva velice schopné vnuky, kteří jsou překladateli, tak to možná dělali už oni. Jeden je ovšem franštinář, překládal i nějaké knihy o Tolkienovi z francouzštiny. Ale Tomáš Vrba je anglista jako František.

Říkáme to dobře, že každý překladatel je vlastníkem práv ke svému překladu, takže pokud chtěl distributor použít v trilogii Pán prstenů jména jako Smíšek nebo Pipin, vlastně s tebou musel spolupracovat?
Ano, je to tak.

Mimochodem – jak vlastně hobití jména vznikala?
Hledala jsem významy původních slov ve slovnících, ale vždycky se mi nepovedlo význam zjistit, tak jsem si vymýšlela něco, co by postavě sedlo. Třeba Samvěd Křepelka je v angličtině Samwise Gamgee – to samozřejmě není anglicky „křepelka“ [to by bylo „quail“, pozn. red.]. „Gamgee“ původně bylo jakési nářeční slovo pro „vatu“. Tolkienovi se to zkrátka zalíbilo a vůbec mu nešlo o to, nějak spojit Sama s vatou.

Ovšem u takového Smíška už je to něco jiného…
Samozřejmě, tam bylo potřeba vymyslet takové jméno, aby se z něj dal zkrácením vytvořit odkaz na smích. V angličtině Meriadoc – Merry. Já se nikdy tak nebavila, jako když jsem vymýšlela ta jména!

To ti rádi věříme. Ale nešlo jen o jména: Třeba scéna v komnatě Mazarbul – kde se začnou z dálky ozývat skřetí bubny a jejich zvuk zní (v originále) jako „doom, doom“. Šikovná slovní hříčka. My bychom si s ní nevěděli rady, ale ty sis poradila vynalézavě: V češtině zní bubny jako „jdu, jdu“, což opravdu zní jako bubnování, a přitom to má svůj význam. Zdržovaly tě takové překladatelské oříšky hodně?
Ani ne. Že bych se třeba kvůli tomu zasekla na celé týdny, to ne. Navíc až tolik tam takových oříšků nebylo, to třeba některé ty Rushdieho povídky byly na slovní hříčky mnohem horší. Tady u těch bubnů šlo hlavně o to, aby zněly dostatečně děsivě.

Tak to tě ujišťujeme, že nám z téhle kapitoly vstávaly chlupy na těle. Které Tolkienovo dílo jsi překládala naposledy?
To bylo samostatné vydání Húrinových dětí, vyšlo to v roce 2007. Pak už jsem jen pro nějakou odbornou prózu přeložila jednu Tolkienovu báseň.

V poslední části interview nám paní překladatelka poodhalí, jak vypadala práce pro samizdat, co zažil její otec v koncentráku a co si myslí o trendech v současné kultuře.

Další díly

• Interview s legendární českou překladatelkou – 1. díl
• Interview s legendární českou překladatelkou – 2. díl
• Interview s legendární českou překladatelkou – 3. díl
• Interview s legendární českou překladatelkou – 4. díl (právě čtete)
• Interview s legendární českou překladatelkou – 5. díl