V závěrečné části interview paní překladatelka mimo jiné vylíčí, jak se při práci pro samizdat celé roky skrývala před pátravými zraky totalitního režimu.

Mluvíme tu podrobně o překladech Tolkiena. Možná ale málokdo tuší, že Pán prstenů zdaleka nebyla tvoje jediná překladatelská práce pro samizdat…
Já vlastně překládala ilegální literaturu po celá osmdesátá léta. Šlo o náboženský samizdat – zakázané křesťanské publikace.

Jak ses ty, která jsi vyrůstala v rodině upřímných komunistů, dostala k víře?
Já jsem byla samozřejmě vychovaná přísně marxisticky. Ale už v dětství jsem si trochu četla Bibli. Přivedlo mě to k tomu, abych si ujasnila, jestli existuje Bůh. A tak jsem se ve třiadvaceti pustila do čtení Bible systematicky.

Co tam na tebe zapůsobilo?
Třeba když jsem už poněkolikáté četla Kázání na hoře. Říkala jsem si: „Jo, to je ono. A teď už nemůžeš říct, že nevíš, co je správné. Takže se podle toho musíš naučit žít.“ A uvědomila jsem si, že když je to správné, musí to být pravda. Někdo, kdo učí takovým věcem, nemůže být přece lhář a podvodník. A jestli je pravda tohle, musí platit i to ostatní, co Ježíš učil, třeba o Bohu. Tím pádem jsem musela přijmout i myšlenku vzkříšení a nakonec i toho, že křesťané by měli mít nějaké společenství. Tak jsem to společenství začala hledat.

A stala ses svědkem Jehovovým. To ale byla za komunismu státem zakázaná a pronásledovaná organizace. Tak ses tedy dostala k překládání náboženského samizdatu?
Ano. Už když jsem na konci 70. let začala se svědky studovat Bibli, hlásila jsem se, že se můžu zapojit do přípravy biblické literatury. Jednak jsem řekla, že umím psát na stroji a můžu tedy literaturu opisovat, a jednak že umím anglicky a mohla bych i překládat.

Byla tvá nabídka vyslyšena?
Ze začátku jsem opisovala už přeložené Strážné věže (na stroji a přes deset průklepáků), ale brzy jsem dostala za úkol, abych je i překládala. Byly jsme na to dvě.

Jak vlastně taková práce „v podzemí“ probíhá? Jaká byla bezpečnostní opatření?
Tak třeba jsem neznala jména těch, kdo můj překlad přepisovali na stroji, ani kdo a kde to tiskne. Na to jsem se ani nevyptávala. Jeden spoluvěřící vždycky přišel za mnou do knihovny, aby mi předal anglický text. Aby byl nenápadný, většinou si za ruku vedl své dva malé synky. A stejným způsobem si vyzvedl překlad.

Bála ses, že se ti Státní bezpečnost dostane na kobylku? A dostala?
Ne, nedostala. Já se nebála nikdy kvůli sobě, ale kvůli tátovi. On měl totiž doma spoustu zakázané literatury, a kdyby u nás doma byla prohlídka, dostal by se do velkých problémů. A kvůli tomu jsem se modlila, aby na mě nikdy nepřišli.

A kde jsi překládala?
Zpočátku v práci, ale pak jsem usoudila, že lidé začínají být moc zvědaví, a překládala jsem pak už doma.

Víra je vlastně další věc, kterou máte s Tolkienem společnou – i on byl velmi oddaným křesťanem. Jinak to ale bylo s tvými rodiči. Co vlastně oni jako komunisté říkali na to, že ses stala zrovna svědkem Jehovovým?
Rodiče by mi nic nezakazovali. Navíc můj otec si zrovna svědků nesmírně vážil, protože mu v koncentráku zachránili život.

Povídej.
Bylo to v Mauthausenu. Byl už tehdy na konci se silami a chtěl naběhnout na dráty a skoncovat radši se životem. Ale viděl to mladý esesák, odtáhl ho a řekl mu: „Vy to musíte přežít.“ A šoupnul ho na barák ke svědkům Jehovovým, kteří tam dělali zámečníky. Věděl, že ti „bibelforscher“, jak svědkům říkali, se o něj postarají. No, tatínek měl obě ruce levé, ale svědkové ho tam kryli a chránili, dávali mu jíst ze svého, takže se dal zase trochu do formy, už nebyl jen kostra.

Vyprávěl ti to, už když jsi byla dítě?
Naopak, v podstatě jsem se to dozvěděla náhodou. On totiž o zážitcích z koncentráku 30 let nebyl schopen mluvit. Spal jenom po prášcích a léta měl ještě třes, někdy mu to tak škublo hlavou… Měl vymlácené stoličky, na zápěstí jizvu od boty, když ho kopli. Takže léta o tom nemohl mluvit, až když mu bylo asi padesát šedesát, začal vypravovat. A s různými detaily se svěřil až v posledních letech života. Dokonce pak sepsal vzpomínky. Mají je ve státním archivu na Chodovci a já mám kopii.

To musí být mrazivá četba.
Zajímal by nás ale tvůj názor i na dění v kultuře současné. Je například zajímavé, že příchod filmové trilogie Hobit nijak výrazně nezvedl prodeje knihy Hobit, jak to přitom u filmových zpracování bývá. Kdosi to vysvětloval tak, že pro dnešní děti Hobit moc není, protože tam nemají teenagera, s nímž by se mohli ztotožnit. Zkrátka Bilbo je moc starý. Přitom u dřívějších knih pro mládež bylo naprosto běžné, že hlavními hrdiny byli pouze dospělí, třeba mayovky, verneovky…
Já mám pocit, že ta dnešní generace dětí už je úplně odříznutá od světa dospělých, žije si tak trochu ve vlastním virtuálním světě. Občas poslouchám v rozhlase Praha pořady, ve kterých se k takovým věcem vyjadřují odborníci, a už víckrát tam mluvili o tom, že ta nejmladší generace už ani není zvyklá komunikovat s dospělými, existuje tam jakýsi výrazný předěl. Ten trend je dnes takový, že (i když to zní jako klišé) děti málo čtou, jsou napůl negramotné a zajímá je jen obrazový materiál.

Myslíš, že se to projevuje i v pozdějším věku?
Nedávno jsem potkala známého, který teď učí češtinu na vysoké škole, a říkal, že rok od roku je úroveň prváků horší. Ne inteligenčně, ale v tom, že se neumí kultivovaně vyjádřit ani písemně, ani verbálně. Jsou v podstatě negramotní, zvyklí jen koukat na obraz, ale neumí věci pojmenovat, popsat.

Obecně je teď v módě, že úspěšní spisovatelé už při psaní knihy vědí, že bude vzápětí zfilmována – podílejí se na výběru herců a podobně. Myslíš, že to může literatuře pomoct, nebo spíš naopak?
Víte, v naprosté většině případů mívá filmové zpracování úplně jiného ducha a vyznění než knižní předloha. Čestnou výjimkou jsou třeba Menzelovy filmy natočené podle Hrabalových románů – Menzel měl opravdu dar přenést na filmové plátno podstatu toho knižního díla. Ale většinou se to nepodaří, takže pokud spisovatel píše knihu už rovnou s myšlenkou na filmové zpracování, musí podle mě už tu samotnou knihu v podstatě „zprimitivizovat“.

Nedávno vyšel znovu jeden známý román Stefana Zweiga – a v jiném překladu než v minulosti. Ten překlad nebyl moc dobrý. Proč se to stává?
Záleží na nakladatelství – jsou mezi nimi velké rozdíly v tom, jak moc chtějí na překladu ušetřit a taky co si nechají líbit. Jsou vydavatelství, která ani nemají redaktory, o korektorech nemluvě! Někdy v knize nezvládnou ani základní dělení slov, už jsem třeba viděla rozdělení i-nteligence, zkrátka „i“ na jednom řádku a „nteligence“ na tom druhém! Takové krásy už jsem viděla…

Šetří se na všem. A s tím tak trochu souvisí další otázka: Co si myslíš o knižním pirátství? Hodně lidí ho obhajuje, že prý jsou knihy předražené a že umění má být zdarma pro všechny…
No samozřejmě mi pirátství vadí. Ten autor a třeba i překladatel do toho vložili spoustu práce a někdo pak k tomu přijde takhle lacino… Ani si toho pak neváží a umělecké dílo to v podstatě degraduje na pouhé spotřební zboží. Je to nevážnost k autorovi.

Máš ráda poezii?
Docela jo. Mám ráda Havlíčka a Nerudu – to je to moje 19. století – a asi moje největší láska budou Hora a Skácel. No a taky jsem vyrostla na Nezvalovi a Seifertovi, samozřejmě, ty znám od malička. A měla jsem vždycky ráda dekadenta Karla Hlaváčka pro tu jeho nádhernou básnickou kadenci: „Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní, hrál vždycky na večer touž píseň mollovou a ani nerozžal si oheň pobřežní, neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou…“

Zní to jako houpání na vlnách…
Přesně. Dodnes se tím uspávám, recituju si Hlaváčka před spaním. Ale moc toho nestihl napsat, umřel ve dvaceti třech na tuberkulózu.

Umřít mladý, to byl osud mnoha básníků: Václav Hrabě, Jiří Wolker…
Ten se taky dá číst!

My osobně máme kromě jiných rádi Karla Kryla. Málokdo ví, že vydal několik úspěšných básnických sbírek, i když i jeho písňové texty mají takovou kvalitu, že obstojí i bez hudebního doprovodu.
Já dokonce zažila Karla Kryla naživo – když byla studentská stávka v roce 1968, přišel hrát k nám na fakultu. Vyprávěl, že mu rozhlasáci vyčítali, že píše jen politické písně a oni ho nemůžou hrát. Ať prý taky napíše nějakou milostnou píseň. A tak napsal píseň Motýl, a když ji prý zahrál ostravskému rozhlasákovi, tak ten mu řekl: „Víš, tak to radši piš ty politický.“ (smích)

A kdybys tedy měla vybrat jednoho básníka?
Ono těch výborných básníků máme moc, ale když mám říct jedno jméno, tak je to ten Josef Hora. Říkali o něm, že je to „básník času a ticha“.

Podělíš se s námi na závěr o nějaký jeho verš?
Tak třeba: „Čas, bratr mého srdce, jež jde a odměřuje mi hodiny bytí, zaváhá, zhroutí se do tváře mé, usne a zavoní jak kvítí.“

Děkujeme za rozhovor.

Další díly

Interview s legendární českou překladatelkou – 5. díl
Štítky:

3 komentáře u „Interview s legendární českou překladatelkou – 5. díl

  • 30. 1. 2015 (10:04)
    Trvalý odkaz

    Díky za celý rozhovor, bylo to velice zajímavé čtení.

  • 1. 2. 2015 (16:22)
    Trvalý odkaz

    Karle, děkujeme, že jste to napsal. I nám přijde interview nesmírně zajímavé.

  • 4. 2. 2015 (14:26)
    Trvalý odkaz

    Dobrý den, také děkuji za rozhovor a zároveň přeji paní Menšíkové -Pošustové šťastnou ruku při dalších podobných překladech, které bezpochyby patří ke zlatému fondu.

    P.S.: Nejste sám komu běhá mráz po zádech při zvuku bubnů „…jdu, jdu“ a nyní například při poslechu audioknihy v podání pana Aleše Procházky snad ještě víc, než před lety při první četbě.

Komentáře nejsou povoleny.