V závěrečné části interview paní překladatelka mimo jiné vylíčí, jak se při práci pro samizdat celé roky skrývala před pátravými zraky totalitního režimu.
Mluvíme tu podrobně o překladech Tolkiena. Možná ale málokdo
tuší, že Pán prstenů zdaleka nebyla tvoje jediná překladatelská
práce pro samizdat…
Já vlastně překládala ilegální literaturu po celá osmdesátá léta. Šlo
o náboženský samizdat – zakázané křesťanské publikace.
Jak ses ty, která jsi vyrůstala v rodině upřímných komunistů,
dostala k víře?
Já jsem byla samozřejmě vychovaná přísně marxisticky. Ale už
v dětství jsem si trochu četla Bibli. Přivedlo mě to k tomu, abych si
ujasnila, jestli existuje Bůh. A tak jsem se ve třiadvaceti pustila do
čtení Bible systematicky.
Co tam na tebe zapůsobilo?
Třeba když jsem už poněkolikáté četla Kázání na hoře. Říkala jsem
si: „Jo, to je ono. A teď už nemůžeš říct, že nevíš, co je
správné. Takže se podle toho musíš naučit žít.“ A uvědomila jsem si,
že když je to správné, musí to být pravda. Někdo, kdo učí takovým
věcem, nemůže být přece lhář a podvodník. A jestli je pravda tohle,
musí platit i to ostatní, co Ježíš učil, třeba o Bohu. Tím pádem jsem
musela přijmout i myšlenku vzkříšení a nakonec i toho, že křesťané
by měli mít nějaké společenství. Tak jsem to společenství začala
hledat.
A stala ses svědkem Jehovovým. To ale byla za komunismu státem
zakázaná a pronásledovaná organizace. Tak ses tedy dostala k překládání
náboženského samizdatu?
Ano. Už když jsem na konci 70. let začala se svědky studovat Bibli,
hlásila jsem se, že se můžu zapojit do přípravy biblické literatury.
Jednak jsem řekla, že umím psát na stroji a můžu tedy literaturu opisovat,
a jednak že umím anglicky a mohla bych i překládat.
Byla tvá nabídka vyslyšena?
Ze začátku jsem opisovala už přeložené Strážné věže (na
stroji a přes deset průklepáků), ale brzy jsem dostala za úkol, abych je
i překládala. Byly jsme na to dvě.
Jak vlastně taková práce „v podzemí“ probíhá? Jaká byla
bezpečnostní opatření?
Tak třeba jsem neznala jména těch, kdo můj překlad přepisovali na stroji,
ani kdo a kde to tiskne. Na to jsem se ani nevyptávala. Jeden spoluvěřící
vždycky přišel za mnou do knihovny, aby mi předal anglický text. Aby byl
nenápadný, většinou si za ruku vedl své dva malé synky. A stejným
způsobem si vyzvedl překlad.
Bála ses, že se ti Státní bezpečnost dostane na kobylku?
A dostala?
Ne, nedostala. Já se nebála nikdy kvůli sobě, ale kvůli tátovi. On měl
totiž doma spoustu zakázané literatury, a kdyby u nás doma byla prohlídka,
dostal by se do velkých problémů. A kvůli tomu jsem se modlila, aby na mě
nikdy nepřišli.
A kde jsi překládala?
Zpočátku v práci, ale pak jsem usoudila, že lidé začínají být moc
zvědaví, a překládala jsem pak už doma.
Víra je vlastně další věc, kterou máte s Tolkienem
společnou – i on byl velmi oddaným křesťanem. Jinak to ale bylo
s tvými rodiči. Co vlastně oni jako komunisté říkali na to, že ses stala
zrovna svědkem Jehovovým?
Rodiče by mi nic nezakazovali. Navíc můj otec si zrovna svědků nesmírně
vážil, protože mu v koncentráku zachránili život.
Povídej.
Bylo to v Mauthausenu. Byl už tehdy na konci se silami a chtěl naběhnout na
dráty a skoncovat radši se životem. Ale viděl to mladý esesák, odtáhl ho
a řekl mu: „Vy to musíte přežít.“ A šoupnul ho na barák ke svědkům
Jehovovým, kteří tam dělali zámečníky. Věděl, že ti
„bibelforscher“, jak svědkům říkali, se o něj postarají. No, tatínek
měl obě ruce levé, ale svědkové ho tam kryli a chránili, dávali mu jíst
ze svého, takže se dal zase trochu do formy, už nebyl jen kostra.
Vyprávěl ti to, už když jsi byla dítě?
Naopak, v podstatě jsem se to dozvěděla náhodou. On totiž o zážitcích
z koncentráku 30 let nebyl schopen mluvit. Spal jenom po prášcích a léta
měl ještě třes, někdy mu to tak škublo hlavou… Měl vymlácené
stoličky, na zápěstí jizvu od boty, když ho kopli. Takže léta o tom
nemohl mluvit, až když mu bylo asi padesát šedesát, začal vypravovat.
A s různými detaily se svěřil až v posledních letech života. Dokonce
pak sepsal vzpomínky. Mají je ve státním archivu na Chodovci a já
mám kopii.
To musí být mrazivá četba.
Zajímal by nás ale tvůj názor i na dění v kultuře současné.
Je například zajímavé, že příchod filmové trilogie Hobit nijak
výrazně nezvedl prodeje knihy Hobit, jak to přitom u filmových
zpracování bývá. Kdosi to vysvětloval tak, že pro dnešní děti
Hobit moc není, protože tam nemají teenagera, s nímž by se mohli
ztotožnit. Zkrátka Bilbo je moc starý. Přitom u dřívějších knih pro
mládež bylo naprosto běžné, že hlavními hrdiny byli pouze dospělí,
třeba mayovky, verneovky…
Já mám pocit, že ta dnešní generace dětí už je úplně odříznutá od
světa dospělých, žije si tak trochu ve vlastním virtuálním světě.
Občas poslouchám v rozhlase Praha pořady, ve kterých se k takovým věcem
vyjadřují odborníci, a už víckrát tam mluvili o tom, že ta nejmladší
generace už ani není zvyklá komunikovat s dospělými, existuje tam jakýsi
výrazný předěl. Ten trend je dnes takový, že (i když to zní jako
klišé) děti málo čtou, jsou napůl negramotné a zajímá je jen obrazový
materiál.
Myslíš, že se to projevuje i v pozdějším věku?
Nedávno jsem potkala známého, který teď učí češtinu na vysoké škole,
a říkal, že rok od roku je úroveň prváků horší. Ne inteligenčně, ale
v tom, že se neumí kultivovaně vyjádřit ani písemně, ani verbálně.
Jsou v podstatě negramotní, zvyklí jen koukat na obraz, ale neumí věci
pojmenovat, popsat.
Obecně je teď v módě, že úspěšní spisovatelé už při
psaní knihy vědí, že bude vzápětí zfilmována – podílejí se na
výběru herců a podobně. Myslíš, že to může literatuře pomoct, nebo
spíš naopak?
Víte, v naprosté většině případů mívá filmové zpracování úplně
jiného ducha a vyznění než knižní předloha. Čestnou výjimkou jsou
třeba Menzelovy filmy natočené podle Hrabalových románů – Menzel měl
opravdu dar přenést na filmové plátno podstatu toho knižního díla. Ale
většinou se to nepodaří, takže pokud spisovatel píše knihu už rovnou
s myšlenkou na filmové zpracování, musí podle mě už tu samotnou knihu
v podstatě „zprimitivizovat“.
Nedávno vyšel znovu jeden známý román Stefana Zweiga – a
v jiném překladu než v minulosti. Ten překlad nebyl moc dobrý. Proč se
to stává?
Záleží na nakladatelství – jsou mezi nimi velké rozdíly v tom, jak moc
chtějí na překladu ušetřit a taky co si nechají líbit. Jsou
vydavatelství, která ani nemají redaktory, o korektorech nemluvě! Někdy
v knize nezvládnou ani základní dělení slov, už jsem třeba viděla
rozdělení i-nteligence, zkrátka „i“ na jednom řádku a „nteligence“
na tom druhém! Takové krásy už jsem viděla…
Šetří se na všem. A s tím tak trochu souvisí další otázka:
Co si myslíš o knižním pirátství? Hodně lidí ho obhajuje, že prý jsou
knihy předražené a že umění má být zdarma pro všechny…
No samozřejmě mi pirátství vadí. Ten autor a třeba i překladatel do toho
vložili spoustu práce a někdo pak k tomu přijde takhle lacino… Ani si
toho pak neváží a umělecké dílo to v podstatě degraduje na pouhé
spotřební zboží. Je to nevážnost k autorovi.
Máš ráda poezii?
Docela jo. Mám ráda Havlíčka a Nerudu – to je to moje 19. století –
a asi moje největší láska budou Hora a Skácel. No a taky jsem vyrostla na
Nezvalovi a Seifertovi, samozřejmě, ty znám od malička. A měla jsem
vždycky ráda dekadenta Karla Hlaváčka pro tu jeho nádhernou básnickou
kadenci: „Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní, hrál vždycky na
večer touž píseň mollovou a ani nerozžal si oheň pobřežní, neb všecky
ohně, prý, tu zhasnou, uplovou…“
Zní to jako houpání na vlnách…
Přesně. Dodnes se tím uspávám, recituju si Hlaváčka před spaním. Ale
moc toho nestihl napsat, umřel ve dvaceti třech na tuberkulózu.
Umřít mladý, to byl osud mnoha básníků: Václav Hrabě, Jiří
Wolker…
Ten se taky dá číst!
My osobně máme kromě jiných rádi Karla Kryla. Málokdo ví, že
vydal několik úspěšných básnických sbírek, i když i jeho písňové
texty mají takovou kvalitu, že obstojí i bez hudebního
doprovodu.
Já dokonce zažila Karla Kryla naživo – když byla studentská stávka
v roce 1968, přišel hrát k nám na fakultu. Vyprávěl, že mu rozhlasáci
vyčítali, že píše jen politické písně a oni ho nemůžou hrát. Ať prý
taky napíše nějakou milostnou píseň. A tak napsal píseň Motýl, a když
ji prý zahrál ostravskému rozhlasákovi, tak ten mu řekl: „Víš, tak to
radši piš ty politický.“ (smích)
A kdybys tedy měla vybrat jednoho básníka?
Ono těch výborných básníků máme moc, ale když mám říct jedno jméno,
tak je to ten Josef Hora. Říkali o něm, že je to „básník času a
ticha“.
Podělíš se s námi na závěr o nějaký jeho verš?
Tak třeba: „Čas, bratr mého srdce, jež jde a odměřuje mi hodiny bytí,
zaváhá, zhroutí se do tváře mé, usne a zavoní jak kvítí.“
Děkujeme za rozhovor.
Další díly
- Interview s legendární českou překladatelkou – 1. díl
- Interview s legendární českou překladatelkou – 2. díl
- Interview s legendární českou překladatelkou – 3. díl
- Interview s legendární českou překladatelkou – 4. díl
- Interview s legendární českou překladatelkou – 5. díl (právě čtete)
Díky za celý rozhovor, bylo to velice zajímavé čtení.
Karle, děkujeme, že jste to napsal. I nám přijde interview nesmírně zajímavé.
Dobrý den, také děkuji za rozhovor a zároveň přeji paní Menšíkové -Pošustové šťastnou ruku při dalších podobných překladech, které bezpochyby patří ke zlatému fondu.
P.S.: Nejste sám komu běhá mráz po zádech při zvuku bubnů „…jdu, jdu“ a nyní například při poslechu audioknihy v podání pana Aleše Procházky snad ještě víc, než před lety při první četbě.