„Jak někdo může napsat ‚říct‘ místo ‚říci‘ do tiskové zprávy?“ „Jak může šéfredaktor napsat do editorialu ‚je mi to ukradené‘?“ „Ti televizní moderátoři mluví čím dál víc jazykem čtvrté cenové!“

Už jste takové výtky také slyšeli? Nebo jste sami někdy jejich autory? Pak vězte, že podobné pocity jsou otázkou tzv. „jazykového ideálu“. Pojďme si stručně vysvětlit, proč námi někdy podobné pocity cloumají a jestli je lze považovat za řekněme oprávněné.

Jak si vytváříme svůj ideál

Jazykový ideál je něco, co si každý z nás vytvořil v dětství, tedy v době, kdy se formoval náš pohled na svět včetně jazyka, který se v něm používá. Mluvíme tady zhruba o době mezi druhým a patnáctým rokem věku.

V té době jsme si přirozeným stykem s rodiči, učiteli, spolužáky, poslechem rozhlasu či televize a – jak aspoň doufám – čtením knih vypěstovali cit pro to, jaké výrazy a tvary se používají v jakém kontextu. Jinak si mezi sebou povídali naši rodiče, jinak spolužáci, ale ještě jiný styl jsme slyšeli od paní učitelky či v televizi, nehledě na učesaný styl novin a časopisů. Získali jsme zkrátka určité vědomí toho, které jazykové prostředky se hodí do jakého kontextu.

Zajímavé na tomto jazykovém ideálu je, že jakmile si ho v dětství vytvoříme, už se do konce života prakticky nezmění. A v tom je právě kámen úrazu.

Časové hledisko

Jak se totiž jazyk postupně vyvíjí a mění (což je nevyhnutelný proces, způsobený nejen vlivem okolních jazyků, ale především vnitřními zákonitostmi dané řeči), každá generace si jazykový ideál vytvoří poněkud odlišně.

Například tvar, který jedna generace ještě považovala za neuctivý, už jejich děti považují za slušný, jen hovorový, zatímco pro další generaci už může jít o slovo naprosto bezpříznakové, neutrální. Anebo nějaká nová výpůjčka z cizího jazyka zní lidem nejdřív cizorodě, až násilně, ale nově dorůstající děti se s touto výpůjčkou setkávají od narození a připadá jim tedy zcela normální a běžná.

A to je právě příčina skutečnosti, že se někdy pohoršujeme nad „hulvátským jazykem médií“ nebo „klesající úrovní vyjadřování“. A většinou je to tím horší, čím jsme starší, protože jak běží roky, jazyk ve veřejném prostoru se stále více vzdaluje od onoho jazykového ideálu, který jsme si vytvořili v dětství. Například lidé narození v 60. letech si zformovali jazykový ideál někdy před půl stoletím, kdy bylo vnímání toho, co je spisovné, toho, jak se správně mluví v televizi, či toho, jaké výrazy jsou vhodné pro tiskoviny, arciť dosti odlišné od toho, jak tyto fenomény vnímá současné jazykové společenství.

Takže to bývá tak, že čím jsme starší, tím víc se nad úrovní jazyka pohoršujeme a tím víc nám připadá vyjadřování lidí ve veřejném prostoru někdy nevhodné nebo neučesané. Jenže to je pouze náš vnitřní pocit. A je dobré si uvědomit, že objektivně to tak vůbec být nemusí.

Říci, nebo říct?

Uveďme si příklad: Možná někdy váháte, jestli ve slovesech, u nichž se v koncovce infinitivu objevuje hláska C, použít formální zakončení „-ci“, nebo hovorovější „-ct“. Jedná se u skupinu sloves jako péci, téci, říci, moci apod. Snad patříte mezi jedince, kterým modernější koncovka „-ct“ pocitově vadí, a divíte se, že se stále víc rozmáhá i v textech velmi oficiální povahy nebo vysoké stylové úrovně.

Ve skutečnosti ale na novějším zakončení s „t“ není nic špatného. Právě naopak – je to naprosto logický a nevyhnutelný vývoj. Proč to můžeme říci/říct?

Nejde totiž o nic jiného než o tzv. „tvarové vyrovnání“, což je jev v jazykovém vývoji zcela běžný. Mluvčím se totiž obecně těžko pamatují výjimky, a tak má jazyk vždy tendenci se výjimek zbavovat, a to zejména tehdy, jsou-li opravdu vzácné.

V minulosti všechna slovesa končila v infinitivu stejně: hláskou „i“. Říkali (a psali) jsme tancovati, mluviti, dělati, váhati… a logicky také říci, moci, téci apod. Vlivem nedbalé výslovnosti a v rámci snahy ušetřit artikulační energii (tzv. „jazyková ekonomie“ – nevyhnutelný to jev v naprosto každém jazyce, neboť jde o podvědomou tendenci každého člověka) začali naši předkové ono koncové „i“ zanedbávat.

Tak jsme postupně přešli na tvary tancovat, mluvit, dělat, váhat a tak dále – nejprve v řeči, postupně pak i v písmu. (Všechny změny v jazyce se logicky nejprve projeví v hovorové rovině, tj. v řeči, načež se postupně promítnou i do psaných textů.) Tenhle proces je dobře vidět třeba v Čapkových spisech. Karel Čapek už většinou ono „i“ v infinitivu nepoužíval, ale občas na něj v jeho textech přesto narazíte. Bylo to určité přechodové období, kdy koncovka „i“ postupně mizela.

Ale co těch několik sloves, která nebyla v infinitivu zakončená na „-ti“, ale na „-ci“? Změna se jich zprvu logicky nedotkla. To ale mělo zajímavý důsledek: Ve chvíli, kdy byla eliminace koncového „i“ u všech ostatních sloves dokončena, ocitlo se těch několik sloves typu moci a říci v těžké izolaci.

V jazykovém systému jsme najednou měli tisíce a tisíce sloves končících v infinitivu na „t“ a jen hrstku sloves končících jinak. A to je stav, který je všem mluvčím podvědomě nepříjemný – zejména těm, kdo se narodili už do světa, kde se žádné tancovati nebo dělati neříkalo ani nepsalo. A tyto nové generace tedy začaly instinktivně „vyrovnávat“ – zkrátka ono koncové „t“ přenesly i na slovesa jako péci, moci nebo téci a začaly říkat péct, moct a téct.

Jak je to „správně“?

Starší ročníky si ale na nové tvary ještě tak docela nezvykly. Jejich jazykový ideál se formoval v době, kdy se v psaných textech a oficiálních promluvách nepoužívaly, a tak jim přijdou stylově nízké, jaksi „hubaté“. Mladší lidé pak zase nechápou, o čem to ti starší mluví.

Která skupina má pravdu? Logicky obě. Každá má podle svého jazykového ideálu pravdu. Anebo ještě jinak: Pravdu nemá nikdo, protože jazyk si na žádnou „pravdu“ nehraje. Přísně vzato v něm není žádné „to je správně“ a „to je špatně“ – jen to, jak určité jazykové jevy vnímá většinová společnost. Ale o tom až v příštím článku.

Teď si jen řekněme, co z toho všeho vyplývá: Pokuste se vždy oddělovat váš pocit z určitých tvarů a slov od racionálního pohledu na ně. Pokud vás rozčiluje nějaký tvar, který používají moderátoři hlavních večerních zpráv, nebo se rozčilujete nad „mluvou mladých – to je samé skipnout, tačnout, fotnout“, vždycky se zastavte a položte si otázku: Opravdu jde o to, že to slovo nebo tvar jsou obecně špatně – což znamená jinak, než je říká většina kultivovaných mluvčích všeho věku –, anebo je to něco, čemu sice já nejsem uvyklý, ale ve veřejném prostoru už se to vlastně docela rozšířilo?

A pamatujte: Smutnou pravdou je, že čím jsme starší, tím víc se budou nůžky mezi naším pocitem a jazykovou skutečností rozevírat. Protože doba, kdy se formoval váš nebo můj jazykový ideál, je s každým rokem dál a dál v minulosti.

Jaký máte „jazykový ideál“?
Štítky:        

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít