Smí se ještě veřejně říkat, že někteří lidé prostě nemají kulturní vkus? Že nějaká populární kniha je bezduchý kýč?
Malíř Josef Čapek se nebál napsat, co si myslí. Vymezoval se proti primitivnímu umění pro masy – masy, které ve svých úvahách s názvem Psáno do mraků označil za duševní proletariát.
Nevadilo mu, že lidé bez vkusu si libují v podřadném či nepůvodním umění, ale to, že ho vyzdvihují jako vrchol nádhery, že ho staví na roveň umění ušlechtilému, povznášejícímu.
A vymyslel pěkné přirovnání:
Duševní proletáři padají na kolena před díly, která jim připadají jako věže vznešeného chrámu, ale je to jen vizuální klam – ve skutečnosti to jsou jen tovární komíny.
Protože umění bez vkusu není umění, ale výrobek, pouhý průmyslový produkt. Jeho autor pak není umělec, ale továrník.
Továrník, který (snad i šikovně) poskládá pár líbivých prvků a předloží světu už stokrát objevené, co lze konzumovat bez zapojení mysli.
A v čem že se kýč liší od opravdového umění? Josef Čapek píše:
„Kýč je řemeslný, umění bytostné.
Kýč je výrobek, umění je projev.
Kýč je zboží, umění je člověk.“
Čapkův pohled je mi v lecčems blízký. Nechť v hudbě, literatuře, filmu i každém jiném oboru kultury existují jak díla originální a hlubokomyslná, tak i ta primitivní, spotřební, konzumní. Každému, co jeho jest.
Ale nikdy nepřestaňme vnímat rozdíl mezi prvním a druhým. Já před továrními komíny poklekat odmítám.