Jsem závislý na internetu

… ale neléčím se. Události posledních pár dní mě přesvědčily o tom, jak vážně na tom jsem. Utěšuje mě snad jen vědomí, že v tom podle všeho nejsem sám.

Ve škole nás, mám ten pocit, učili, že závislost se dělí na tři typy – na fyzickou, psychickou a sociální. Třeba u drog to funguje tak, že člověk si prostě nedokáže odpustit nějaký extatický zážitek (psychická), miluje svou partu spolusmažek (sociální) anebo je už jeho tělo tak zhuntované, že bez pravidelné dávky chřadne a skomírá (fyzická).

Moje závislost na internetu není ani psychická (internet mi žádné mimořádné prožitky nepřináší), ani sociální (žádné klasické sociální sítě nevyužívám a kontakt mám nejraději osobní).

Na internetu jsem závislý čistě fyzicky. Stojí na něm moje obživa (bez funkčního e-mailu bych se mohl jít tak maximálně klouzat – i když nevím, zda by mi za to někdo byl ochoten platit), přes internet vyřizuji všechny bankovní záležitosti, přes internet nakupujeme skoro všechno kromě jídla a oblečení. O jízdních řádech a třeba televizním programu ani nemluvím.

Neděle večer + nefunkční internet = poplach

Minulou neděli v podvečer jsem ke své hrůze zjistil, že se nemohu připojit k netu. Všechny lamerské pokusy o nápravu selhaly, i volal jsem na infolinku, kde jsem zjistil, že poskytovatel žádné problémy v našich zeměpisných šířkách neregistruje.

Nebylo tedy zbytí. Zavolal jsem svému kamarádovi, který mi s neuvěřitelnou ochotou a trpělivostí zajišťuje veškerý IT servis, ten přijel (naštěstí to v tu chvíli neměl zas tak daleko) a problém vyřešil.

Chvilku jsme se pak o téhle poměrně kuriózní situaci bavili. Za běžných okolností by asi každému přišlo normální počkat do pondělka a řešit vzniklý problém v poněkud rozumnější dobu. Ale to jsem si neuměl představit. V pondělí ráno jsem prostě potřeboval mít funkční internet – nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli klientům, kteří jaksi předpokládají, že jsem on-line.

Google a Seznam – s infarktem se poznám

Asi bych o tomhle v podstatě banálním zážitku nepsal, nebýt toho, co pozoruji v posledních několika málo měsících (tedy ne že by to byl trend jenom posledních měsíců, ale až teď si toho víc všímám). Řada podnikatelů je totiž fyzicky závislá nejenom na internetu jako takovém, ale i na vrtoších majoritních vyhledávačů.

Příklad: Johnu Vanharovi před nějakou dobou vypadly dva weby z indexu Googlu, a i když kvůli tomu rozhodně nekrachuje, je to rázem problém jako hrom – nečekaně, ze dne na den.

Kromě toho se prakticky denně, nebo přinejmenším hodně často, v nejrůznějších diskuzích spekuluje o tom, co se to děje s tím Seznamem. Uživatelé, respektive majitelé stránek, si zoufají nad poklesem S-ranku či propadem svých stránek ve výsledcích vyhledávání. Kromě toho marně páčí ze členů fulltextového týmu, jak to bude s tou zatracenou indexací.

Vůbec teď nehodnotím, do jaké míry je třeba takový pokles S-ranku významný (asi moc ne). Spíš se pokouším představit si, jak by mi bylo, kdyby moje podnikání ne snad přímo stálo a padalo, ale rozhodně úzce souviselo s návštěvností z vyhledávačů. V poslední době bych asi moc nadšený nebyl…

Slovo závěrem

Takto hluboce filozofická úvaha by si jistě zasloužila důstojný závěr. Ale vlastně ani nevím, jak by měl vypadat. Snad jenom doplním ryze osobní poznámku, že už se těším na dovolenou, kde si po delší době vyzkouším, jaké to je, být off-line déle než 24 hodin a mít příjemnější starosti, než je (ne)funkčnost e-mailů a náladovost robotů.