Už odmalička nám při diktátech vtloukali do hlavy, jak se která slova správně píšou, kde se píše „i“ a kde „y“ a jak se pracuje s velkými písmeny. Kromě toho se prakticky celý život učíme (a to i v řeči), jak vytvářet správné pádové vazby, která slova se vážou se kterými nebo jak zní různé idiomy a úsloví.
Ale přemýšleli jste někdy o tom, kdo a proč vlastně stanovil a stanovuje, proč je určitý pravopis nebo vazba „správně“ a jiné „špatně“? Odpověď vás možná překvapí.
V tomto několikadílném seriálu se vám tuto fascinující oblast naší mateřštiny a jejího používání pokusíme přiblížit.
Určuje to Ústav pro jazyk český?
Jako první vás asi napadne, že správný pravopis a vazby nám prozradí slovníky, třeba Slovník spisovné češtiny a nějaký valenční slovník. Kdo se v jazykovědě trochu vyzná, pravděpodobně by dodal, že závazné jsou ty slovníky, které mají doložku ministerstva školství, a jsou tedy tzv. kodifikační.
V jistém smyslu je to pravda, ale ještě to není odpověď, protože ty slovníky musel někdo sestavit. Dohled nad touto činností má pochopitelně instituce s názvem Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky (ÚJČ AV ČR). Máme to chápat tak, že jeho pracovníci určují, jak máme co ve spisovné češtině říkat a psát?
Ne tak docela. Úloha slovníků totiž není určovat, jak se mají psát slova, jak se má pracovat s čárkami a které pádové vazby jsou „povolené“ pro která slovesa. Slovníky to totiž neurčují, jen popisují.
Základní princip je tento: Jazykové autority sledují, jakou podobu spisovné češtiny vnímá většina kultivovaných mluvčích jako správnou, a tu pak zachytí ve slovnících. Říká se tomu deskriptivní přístup.
(Pro zajímavost: Kdysi v 90. letech na to Ústav pro jazyk český zapomněl a pokusil se v zájmu zjednodušení direktivně určit, že výrazy končící -ismus/-izmus (jako je komunismus) se budou psát výhradně se „z“ (-izmus). Ústav totiž předpokládal, že se tato podoba beztak rychle prosadí. Spletl se, lidé se vzbouřili a nakonec byla zvláštním dodatkem povolena i „starší“ varianta. A ještě dnes, skoro o 30 let později, je koncovka -ismus mnohem používanější.)
Ústav pro jazyk český tedy nevymýšlí, jak se bude správně mluvit a psát. Určujeme to my všichni tím, jak jazyk používáme. Uveďme si příklad.
Jak to vypadá v praxi
Před řadou let proniklo do českého jazykového prostoru zbrusu nové slovo: internet. A okamžitě tedy vznikla i otázka, jak ho psát – s velkým písmenem (Internet), nebo s malým (internet)?
Protože šlo o výraz na pomezí vlastního a obecného jména, nebylo možné ho zařadit jednoznačně ani do jedné z kategorií podle zažitého úzu. Co udělal ÚJČ?
V Pravidlech českého pravopisu z roku 1999 vysvětlil, že podle zavedené logiky v češtině by se slovo psalo s malým ve významu propojené počítačové sítě a s velkým, jde-li o vlastní jméno (Celosvětová informační a komunikační síť). Zároveň ale nechali „lid“, ať si s novým výrazem přirozeně poradí.
A už o tři roky později ÚJČ napsal: „I ve významu ‚komunikační médium‘ se stále častěji píše malé písmeno. […] I názvy jedinečných produktů se stávají obecnými názvy. […] A podobně se z Internetu před našima očima stává internet.“
Takže ÚJČ prostě „poslušně“ sledoval, jak se vyvíjí zápis tohoto slova mezi lidmi. Když zjistil, že lidé si i v kontextech, kde by bylo „logičtější“ psát s velkým písmenem, zvykají psát malé (internet), nijak ho to netrápilo. A můžeme se vsadit, že v příštím vydání Slovníku spisovné češtiny bude jako správný zápis uvedena podoba s malým písmenem, protože dnes už jednoznačně převládla.
Více přípustných variant
Ostatně existuje nezlomný důkaz toho, že úlohou slovníků vlastně není diktovat, co je správně, ale jen popisovat, co se jako správné vnímá. Tím důkazem je, že velmi často umožňuje slovník dvě, nebo i tři různé tvary nebo podoby určitého slova. Prostě proto, že v kultivované řeči se používají dvě či tři varianty a není možné (nebo spíš žádoucí) pouze jednu z nich určit jako tu „správnou“.
V češtině se to velmi často týká tvarů slov v 6. pádu. Tento pád se v našem jazyce vyznačuje tím, že je dosti nestálý v koncovkách, a tak je docela běžné, že velká část lidí se kloní k jedné koncovce, zatímco jiná část populace k jiné. A protože slovníky jsou deskriptivní, zkrátka uvedou obě varianty jako možné. Jazyk si to tak vynutil, tak to tak bude.
Můžeme tedy „legálně“ napsat jak v momentu, tak v momentě, stejně jako na komíně i na komínu. Některé výrazy mají dokonce dvě různé kompletní podoby skloňování, třeba „studna“. Můžete říkat a psát studna – bez studny – se studnou, ale i studně – bez studně – se studní.
A u některých slov je i v kultivované podobě jazyka natolik rozšířená dokonce trojí podoba, že slovník dává posvěcení všem třem. Je to případ třeba slovesa oddychnout si, které klidně můžete zapsat i oddýchnout si nebo oddechnout si.
U některých slov se mezi mluvčími natolik rozšířilo zrušení alternace v kmeni při skloňování, že slovníky už novou podobu považují za zcela přijatelnou. Proto už nám dovolily místo o postech psát i o půstech. Ale křty jsou pořád křty, žádné křesty. Proč? Poněvadž u tohoto slova mezi mluvčími pořád jednoznačně převládá skloňování se změnou v kmeni, takže jazykové autority zatím nemohly zjednodušené skloňování posvětit. A třeba se to ani nestane.
Zkrátka správně to bude tak, jak to bude psát (říkat) většina kultivovaných mluvčích. To je tedy vždy klíčová otázka: Jaký zápis či jaká vazba se obecně vnímají ve veřejném jazykovém prostoru jako správné? Protože pokud určité slovo píše nějakým způsobem drtivá většina kultivovaných mluvčích, jiný zápis bude vnímán jako chybný.
Ale to neznamená, že takový „chybný“ zápis je nesprávný z nějakých objektivních důvodů. Jen se nevžil, nezaužíval.
Už tedy víme, že o správnosti a nesprávnosti nikdo nerozhoduje od stolu podle svého osobního vkusu. Znamená to, že správný tvar či vazba jsou dané vnitřní logikou a souvislostmi v češtině?
Na to se podíváme v příštím díle.
Další díly
- Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“? – 2. díl
- Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“? – 3. díl
- Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“? – 4. díl