Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“? – 2. díl

V prvním díle našeho seriálu jsme si ukázali, že Ústav pro jazyk český sice dohlíží nad podobou spisovného jazyka, ale určitě ji neurčuje ani neřídí. Dnes se na situaci podíváme z jiné stránky, a sice:

Neřídí se to určitou vnitřní logikou?

Je možné, že informace v minulém díle vás překvapily. Možná si říkáte: „To, jak se píšou různá slova a jaké vazby mezi slovy se používají, je přece dané určitými vnitřními pravidly češtiny! Slovo ‚obyvatel‘ se musí psát s tvrdým Y, protože je odvozené od slovesa ‚být‘. Takže i kdyby to většina lidí začala psát s měkkým I, správně bude vždycky jen varianta s tvrdým Y!“

Jestli takhle uvažujete, musím vám něco prozradit: Budete se divit, ale mýlíte se. Ono se totiž v češtině (i ve všech ostatních jazycích) běžně stává, že podoba nějakého slova, jeho pravopis nebo určitá vazba se rozšíří navzdory tomu, že jsou nelogické, špatně odvozené nebo vznikly vyloženě omylem či nepochopením souvislostí.

Ale pokud se v takové „chybné“ podobě rozšířily a začala je tak říkat/psát většina, prostě se to tak přijme i do spisovného jazyka, dá do slovníku a hotovo. A budoucí generace ani nenapadne přemýšlet nad tím, že to slovo či vazba jsou snad vytvořené tzv. „špatně“.

Chcete příklad? Mohli bychom jich vyjmenovat desítky, ale aspoň pár: Ve slově hřbitov nemá to úvodní H co dělat. Jde o výpůjčku, původně německé frittenhof (dvůr bezpečí, neboť okolí kostela skýtalo azyl pronásledovaným), počeštěně břítov. Ale naši předkové si to kdysi začali mylně spojovat s českým slovesem pohřbít, a proto do slova přidali ono úvodní H.

Z hlediska logiky tam nemá co dělat. Ale protože to tak začali všichni říkat, hádejte, která varianta se dostala do moderních slovníků? A jistě se nikdo z vás u tohoto slova neošívá, že je „špatně“.

Nebo jeden příklad týkající se vazeb: Dřív se říkalo pouze zamezit koho, co, tj. vazba se 4. pádem. Bylo to logické, protože sloveso je odvozené od slova mez. Jenže postupně začali lidé stále častěji používat vazbu se 3. pádem, tj. zamezit čemu. Dokud to sem tam řekl někdo omylem, okolí to vnímalo jako chybu, ale čím víc se chyba šířila, tím méně jsme to jako chybu brali.

Přitom tato vazba opravdu omylem vznikla: Došlo tady prostě k tzv. kontaminaci se synonymem: výrazem zabránit. V něm se totiž odjakživa vazba se 3. pádem používá (zabránit čemu) a lidé si tuto vazbu přenesli i na podobné zamezit – a vzniklo zamezit čemu.

Samozřejmě tuto chybu začali dělat hlavně méně kultivovaní mluvčí. Tak je to vždy: Motorem změn v jazyce jsou vždycky ti méně vzdělaní, protože nepřicházejí tak často do styku se současnou podobou spisovného jazyka (četba knih, učebnic, sebevzdělávání, styk se vzdělanci), takže se mezi nimi občas rozšíří nějaká „chyba“.

To slovo jsem schválně napsal v uvozovkách, protože z principu o chybu nejde, možná tak zpočátku. Spíš bych to nazval „odchylkou od dosavadního úzu“. Je to prostě novinka.

A pak se často stane, že tuhle novinku začnou přebírat i ti kultivovanější mluvčí, protože ji kolem sebe pořád slyší. A v momentě, kdy to začnou běžně používat i oni, přestane se to postupně vnímat jako chyba.

V moderní době tím pádem následuje ještě jeden krok: Novinku oficiálně posvětí i slovníky. ÚJČ totiž zaregistruje, že se hodně rozšířila, a dá jí jakýsi punc správnosti. Ale to už je jen důsledek procesu, který se předtím odehrál bez přičinění či snahy ÚJČ. Lid, masa mluvčích – to oni podvědomě rozhodli.

Změny vazeb

Ten příklad s novou pádovou vazbou u zamezit je vůbec užitečný. Naprosto stejný proces se totiž právě teď odehrává i u jiných sloves.

Nevěříte? Tak mi řekněte, s jakým pádem se pojí sloveso vyvarovat se. Je správně „vyvarovat se hádek“ (2. pád), anebo „vyvarovat se hádkám“ (3. pád)? Pokud jste zaváhali, je to proto, že zrovna žijeme v době, kdy se pomalu zaužívává nová vazba.

Vězte, že původní (záměrně nepíšu „správná“, ale „původní“) je vazba s 2. pádem, tedy „vyvarovat se hádek“. Jenže i tady působí kontaminace se synonymem, a to slovesem vyhnout se. To má stejný význam, je frekventovanější a používá se u něj 3. pád (vyhnout se hádkám). A proto mají mluvčí tendenci se splést a přenést vazbu se 3. pádem i ke slovesu vyvarovat se.

Je to chyba? Jako chyba (odchylka od dosavadního úzu) to možná vzniklo, ale to neznamená, že je to chyba z nějakého objektivně daného důvodu. Jazyk totiž není matematika. V matematice jednoznačně platí, že 2 + 2 = 4 (ledaže jste četli 1984 od Orwella) a lze to snadno dokázat. Jakýkoli jiný výsledek je prostě objektivně špatně.

V jazyce to takhle nefunguje. Správně je to, co říká (resp. jak píše) většina kultivovaných mluvčích. Tečka. „Hřbitov“ je správně. „Zamezit čemu“ je správně. A stejně tak vlastně není špatně ani ono „vyvarovat se čemu“, přestože slovníky to ještě nestihly zachytit (logicky mají za územ vždy několik let zpoždění).

Já jako korektor a copywriter jsem samozřejmě povinen ověřovat soulad textu se stávajícím zněním slovníků, a tak vám (zatím) vždycky opravím „vyvarovat se čemu“ na „vyvarovat se čeho“. Ale tenhle stav už možná nebude trvat dlouho.

Kolik má město obivatel?

Vraťme se teď ještě k tomu obyvateli. Věřte nebo ne, ani slova odvozená od slovesa být si kvůli tomu ještě nemusí udržet svou „logickou“ podobu. Vezměte si takové sloveso zbýt.

Je to pochopitelně sloveso být s předponou z-. Jak by se tedy mělo časovat? V budoucím čase říkáme on bude, oni budou, a tak i u odvozeného slovesa je pochopitelně příslušným tvarem on zbude, oni zbudou.

Jenže mluvčím se postupně souvislost a blízká příbuznost obou sloves začala z mysli vytrácet. A tak podvědomě začali ve tvarech budoucího času zanedbávat onu alternaci v kmeni (tj. změnu Ý na U) a vytvořili mnohem jednodušší časování zbýt – zbyde/zbydou. Změna se rozšířila natolik, že i slovníky už nové tvary „vpustily“ do spisovné češtiny, byť jim zatím dávají přídomek „hovorové“.

No vidíte – přitom tyhle tvary jsou teoreticky „špatně“, vždyť původní sloveso být nečasujeme byde/bydou! Jak jsme si ale řekli, na žádné „objektivně špatné a správné“ tvary si jazyk nehraje. Jazyk se sice řídí vnitřními zákonitostmi, jde o logicky uspořádaný systém, ale konečnou podobu mu vždy vtiskává společenství, které daným jazykem hovoří, a proto je v něm spousta výjimek, zdánlivých nesmyslností a podobně. Ale zopakujme: Pokud to tak začne používat velká část kultivovaných mluvčích, stane se to správným, respektive to jako správné budeme vnímat.

A tak si můžeme zaspekulovat, že budoucí generace definitivně přestanou vnímat jako nesprávnou třeba vazbu „dosáhnout co“ (4. pád – zřejmě zde opět působí kontaminace: získat co) anebo vazbu „mimo čeho“ (2. pád – kontaminace s vazbou „kromě čeho“). Pokud se tyto novinky dostatečně rozšíří, posvětí je i slovníky a bude vymalováno.

Možná si teď říkáte: „To jako vážně? Chcete mi říct, že když velká část veřejného prostoru začne psát třeba ‚obivatel‘, že se to tak objeví i ve slovnících a bude se to brát jako správný pravopis?!“

Krátká odpověď: Ano. Dlouhá odpověď: Ano, samozřejmě. Proč by ne? Kdyby se z nějakého důvodu (a mě žádný nenapadá, takže se to stane těžko) postupně rozšířil zápis „obivatel“ a přejali ho i kultivovaní mluvčí, v budoucnu by se klidně mohlo v etymologickém slovníku (vydání z r. 2070) objevit třeba takovéto heslo:

Obivatel: „kdo něco obývá“. Původně „obyvatel“, utvořený jako odvozenina od „obývat“ a to od „být“. Měkké „i“ proniklo do zápisu v první polovině 21. stol. patrně nesprávným přikloněním ke slovu „bidlo“.

Zdůrazňuji, že si rozhodně nemyslím, že se zrovna tohle přihodí, protože pro tento posun v pravopisu neexistuje žádná rozumná příčina, ale teoreticky to klidně nastat může. A u jiných slov se to dělo, děje a bude dít. A že jde nějaká taková změna proti logice vzniku daného slova, nikoho netrápí.

Procestí a prosecí

Zajímavý osud potkal v tomto ohledu v některých oblastech Čech a Moravy slovo procesí. Tento náboženský zvyk získal své pojmenování – tak jako spousta jiných výrazů z církevního prostředí – z latiny. Má vlastně stejný původ jako notoricky známé slovo proces.

Vtip je v tom, že naši předkové na vesnicích většinou latinsky moc neuměli (nebo řekněme to naplno: neměli o latině ani páru), takže pro ně etymologie tohoto výrazu byla zastřená tajemstvím. A protože většinou ani moc nečetli, takže slovo procesí ani nevídali napsané, není se co divit, že v některých oblastech našeho jazykového prostoru si začali původ slova vykládat jinak a podle toho i pozměnili jeho podobu.

A tak se onomu prosebnému průvodu počalo někde říkat procestí (protože se přece šlo po cestě, ne?) a jinde zase prosecí (poněvadž se v průvodu prosí, to dá rozum). Ani jedna z těchto změn se neujala natolik, aby pronikla do širšího jazykového úzu a tím i do slovníků, ale klidně se to stát mohlo – jako s tím hřbitovem a spoustou jiných slov.

A kdyby se tak stalo, vy i já odmalička slýcháme jen prosecí nebo procestí a ani by nás nenapadlo považovat to za chybu, to mi věřte.

V příštím díle se podíváme na to, co to všechno znamená z hlediska jazykové praxe neboli jak tyto informace využít v tom, jak mluvíme a píšeme.

Další díly

• Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“? – 1. díl
• Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“? – 3. díl
• Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“? – 4. díl