Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“ – 4. díl

V tomto seriálu obšírně rozebíráme, že vlastně nic není objektivně „špatně“. Až to může v někom vyvolat otázku, proč že tedy vůbec máme nějaká češtinářská pravidla. Ať si každý píše, jak chce! Nebo ne?

Tak daleko rozhodně zajít nechceme. To, že máme ve slovnících zachycen spisovný standard, je velmi užitečné a důležité. Každá vyspělejší jazyková kultura má spisovný standard v nějaké podobě daný, a to z dobrých důvodů.

Úloha spisovného standardu

Kodifikovaná verze jazyka poskytuje platformu pro snadné dorozumění pro celé dotyčné jazykové společenství. V jazyce existuje spousta nářečí, která se od sebe někdy tak liší, že jsou vzájemně jen obtížně srozumitelná. Navíc existují v jazyce zvláštní stylové vrstvy, jako je argot nebo již zmíněná oborová hantýrka. A to nemluvíme o pravopise – jen si představte, jak bychom si v písemné komunikaci rozuměli, kdyby každý zapisoval slova, jak ho zrovna napadne!

Spisovná čeština, stanovená ve slovnících, zkrátka vytváří jakýsi společný jazykový prostor, kde si všichni rozumíme. Neberte tedy prosím celou tuto úvahu jako vybídku k tomu, že máte ignorovat češtinářská pravidla.

Spíš je dobré si uvědomit, že onen spisovný standard jen popisuje momentální vnímání jazyka u velké části populace – nic víc. Nevnímejme ho jako nedotknutelnou svátost a nebojme se zapojit cit podle kontextu situace.

Je to tedy velký apel na tzv. „grammar nazis“. Pokud ten pojem náhodou neznáte, říká se tak lidem, kteří mají neustálou potřebu lidem opravovat i ty nejmenší odchylky od jazykových pravidel, ať už jde o pravopis, nebo tvarosloví.

Pokud i vy máte tendenci s dobrým úmyslem neustále opravovat ty, kdo v řeči nepoužijí určité slovo přesně podle jeho definice nebo mají nějaký skloňovací zlozvyk, případně ty, kdo v internetové diskusi zapomenou na čárku za přístavkem, zkuste se zamyslet. Opravdu to plní nějaký pozitivní účel?

V této sérii článků jsme si vysvětlili, že znát a používat spisovný standard je sice důležité, ale že odchýlit se od něj není žádný zločin proti jazyku samotnému. Protože určitý pravopis nebo tvar sice může být „špatně“ z hlediska spisovné češtiny, ale nikdy nemůže být „špatně“ z hlediska jazyka jako takového.

Jak lidé mluví

Dejme tomu, že někdo napíše či řekne „nakonec jsme s tím dosáhli velký úspěch“ (tedy vazba slovesa dosáhnout s 1. pádem). Je to špatně? Ne, není. Je to jen jinak, než to v současnosti uvádějí slovníky. Ještě by se tak dalo maximálně říct, že je to jinak, než by to řekla většina nadprůměrně vzdělaných Čechů. Dobře, a co má být?

Upřímně řečeno, přechod různých vazeb ke 4. pádu je velmi silná tendence, která v češtině probíhá už dlouhá desetiletí a zasahuje desítky sloves. Kdysi jsme říkali „učit se čemu“, „mít čeho“, „žádat čeho“, „používat čeho“ a tak dále, kde dnes říkáme „učit se co“, „mít co“, „žádat co“ a „používat co“.

Stále častější výskyt 4. pádu i u slovesa dosáhnout je tedy docela přirozený vývoj, a když někdo tuto vazbu použije, nemusí od vás hned dostat verbální záhlavec. S trochou nadsázky můžeme takového jedince klidně považovat za pokrokového – je zkrátka napřed. Až tu vazbu uvidíte na svých webovkách nebo propagačních materiálech, dejte ji pryč, jistě. Ale když si povídáte u piva nebo v diskusi pod článkem, vážně to neřešte.

Mluva a texty oficiální povahy

V tuto chvíli je samozřejmě namístě znovu připomenout, že tím neshazujeme důležitost spisovné češtiny. Pokud píšete text jen trochu oficiálnější podoby nebo třeba přednášíte na celofiremním meetingu o výsledcích společnosti za uplynulý rok, určitě se vynasnažte držet se češtiny tak, jak ji zachycují stávající slovníky.

To jsou totiž přesně ty situace, pro které je spisovný standard určený. Když v takovém kontextu začnete používat neexistující vazby, plést si pády nebo psát špatně i/y, ohromně tím shodíte obsah toho, co se snažíte sdělit.

I mně je smutno, když slyším redaktory a komentátory předních televizních stanic používat neexistující (tj. v češtině nepoužívané) vazby typu „dostala se nám zajímavá odpověď“ nebo „dojel do cíle na čtvrtém umístění“. Ostatní lidé totiž takhle nemluví, a tak to pochopitelně vnímají jako chybu. A moderátoři či komentátoři by vždy měli mluvit a psát tak, jak to odpovídá stávajícímu úzu ve vyšší stylové vrstvě jazyka.

Zkrátka platí, že novinky v jazyce (změna pádů, nové vazby…) by se měly objevit nejprve ve všední mluvě a každodenní komunikaci prostých lidí. Teprve pokud se změna rozšíří a začne se široce vnímat jako standard, může nastat čas, aby se objevila v takových kontextech, jako jsou noviny, televize, webové stránky firem, smlouvy atd. atd. A nakonec se dostane i do těch slovníků.

Rozhodně tento článek nechápejte tak, že vystavuje omluvenku lidem, k jejichž profesi patří vytříbený cit pro jazyk, a přesto zaplétají do řeči či textů prvky, které se nepoužívají, a vloudily se jim do projevu v důsledku jazykového diletantství.

Souhrn

Jak ve stručnosti shrnout obsah tohoto seriálu? Snad v těchto bodech:

• Spisovný standard není „správnější“ čeština. Jen společná dorozumívací platforma.
• Kodifikuje ho sice Ústav pro jazyk český, ale řídí se při tom územ kultivovaných mluvčích.
• O tom, co se vnímá jako správné, tedy rozhoduje samo jazykové společenství.
• Všechny jazyky, včetně češtiny, se neustále mění a vyvíjejí.
• Proto je třeba při volbě slov a vazeb nejen respektovat spisovný standard, ale i citlivě vnímat, jak je používají lidé, jimž je můj text či projev určený.
• Spisovný standard je totiž vždy „zpožděný“ proti skutečnému stavu jazyka.
• Dodržování pravidel hlídejte u knih, brožur, propagačních materiálů nebo oficiální e-mailové komunikace.
• V běžné komunikaci se sice řiďte základními pravidly (v zájmu srozumitelnosti a kultivovanosti), ale nepranýřujte sebe ani druhé za drobné odchylky od aktuálně kodifikovaných tvarů.

Další díly

• Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“? – 1. díl
• Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“? – 2. díl
• Kdo vlastně rozhoduje, co je v češtině „správně“? – 3. díl