Má čeština bohatší fonetiku než angličtina?

Lidé, kteří se trochu blíže seznámí s angličtinou (tedy dnes už prakticky všichni), získají často dojem, že náš jazyk je po zvukové stránce bohatší než angličtina. Jinými slovy že v češtině se používá širší paleta hlásek než v angličtině. Je to opravdu tak?

Abeceda není rozhodující

Upřímně řečeno, je to spíš naopak. Mylná představa o tom, že čeština pracuje s větším počtem hlásek, vychází většinou z toho, že čeština má delší abecedu. Na rozdíl od abecedy anglické obsahuje například písmena s diakritikou, tedy háčky a čárkami. Jenže počet písmen a počet hlásek, to je něco docela jiného.

Tyto dva pojmy totiž musíme striktně rozlišovat. Zatímco hláska je artikulovaný zvuk, který je součástí lidské řeči, písmeno je prostě grafický znak, kterým se určitá hláska zaznamená.

Angličtina jen používá k zaznamenání všech svých hlásek menší počet písmen. Přestože nemá téměř pro každou svou hlásku její vlastní písmeno, jako to má čeština, neznamená to, že se v ní daná hláska nevyskytuje.

Musíme tedy rozlišovat pojmy abeceda (soustava písmen) a fonologický systém (soubor hlásek v daném jazyce).

Hlásky v obou jazycích

Vezměte si například některá naše písmena s diakritikou, třeba Š, Č nebo Ž. I když v angličtině se tato písmena nepoužívají, tak hlásky, které tato písmena zastupují, v ní jsou! Stačí vyslovit anglická slůvka jako „push“, „catch“ a „vision“ a jasně slyšíme, že hlásky Š, Č i Ž angličtina zná.

A co třeba taková hláska Ď? To je specifický případ. V každém jazyce totiž existují hlásky, které nejsou samostatnou jednotkou v rámci fonologického systému, ale vyskytují se v něm při vyslovování určitých kombinací hlásek nebo jen v určitých tvarech slov jako střídnice.

Tak je to i v případě Ď. Tato hláska sice není součástí anglického fonologického systému, ale při hovorové výslovnosti spojení jako „did you“ [diď jú] se v ní objevuje.

Stejnou situaci známe i z češtiny – řada lidí se domnívá, že čeština nezná hlásku, která se vyslovuje na začátku anglických slov jako „jack“ nebo „job“. Ale zkuste si vyslovit slovo „léčba“ – neslyšíte tam přesně tu samou hlásku?

Wind, think, land, gone…

A které hlásky se tedy opravdu v angličtině, resp. češtině nevyskytují? Inu, anglický mluvčí bude určitě bojovat s hláskami jako Ř nebo Ť, jejichž zvuk bude jeho uším skutečně cizí. Je zajímavé, že angličtina se nezná ani k pro nás tak běžné hlásce, jako je C. A i takovou hlásku CH by se anglicky mluvící člověk musel teprve naučit.

Ale nenechte se mýlit – přestože anglická abeceda je krátká a bez diakritiky, její fonetika je neméně bohatá než naše a angličtí mluvčí používají řadu hlásek, které jsou cizí zase nám. Jenom je neznačí zvláštními písmeny.

Za všechny zmiňme bilabiální (obouretnou) variantu našeho V, která se objevuje v mnoha slovech, například „wind“ nebo „wasp“. Podobně se každý Čech musí učit počáteční hlásky ve slovech jako „then“ a „think“ (což je mimochodem znělá a neznělá varianta stejné hlásky).

Tím ale výčet zdaleka nekončí. V angličtině se totiž používají i dvě samohlásky, které čeština nezná! Jsou to otevřené varianty hlásek E a O. Otevřené E se vyslovuje tam, kde je hláska E značena písmenem A. Jedná se tedy o slova jako „glad“, „had“ nebo „land“ – je jich obrovská spousta. Stejně tak otevřené O najdete často ve slovech, kde hlásku O zapisujeme jako A, tedy například „palm“, ale i v jiných slovech, třeba „gone“, „shot“ či „god“.

Někdo může namítnout, že otevřené E a otevřené O nejsou samostatné hlásky, ale není to pravda – ve skutečnosti tak v anglické fonetice opravdu fungují. Vždyť rozdíl mezi otevřenou a zavřenou variantou často rozhoduje o významu slova: Porovnejte mezi sebou „man“ a „men“ (muž – muži) nebo „bad“ a „bed“ (zlý – postel). Nejde tedy o varianty výslovnosti, ale o samostatné hlásky.

Nedívejme se proto na angličtinu svrchu jen proto, že nemá diakritiku, a vystačí si tedy s menším počtem písmen. Bohatost jejího fonologického systému si nezadá s tím naším.