Nástrojník, bledník a další zapomenuté vědecké termíny

Terminologie v řadě vědních oborů vychází z latiny – a není se co divit. Až do období humanismu byla latina prakticky výhradním jazykem vědy.

Mnohé jazyky, například angličtina, jsou s latinskými termíny ve vědě spokojené a nikdy neměly potřebu vytvářet pro ně domácí alternativy.

Naopak v češtině jsou takové pokusy odjakživa běžné. A mnohé české termíny jako třeba souhláska, dusík nebo děloha se zdárně ujaly (srovnejme s anglickými pojmy consonant, nitrogen a uterus, které pocházejí z latiny).

Zároveň je ale řada českých pojmenování, jež zkrátka ve vědecké komunitě a ve školství nezdomácněla a musela své místo přenechat latinskému termínu.

Pojďme se podívat na pár pozoruhodných českých termínů z několika vědních oborů. Termínů, které jste patrně nikdy ani neslyšeli.

Mluvnické pády

Většina z nás si v běžném životě označí s prostým číselným označováním: 1. pád, 2. pád… Ti kovanější v lingvistice (čili jazykozpytu) by je zvládli pojmenovat i v latině, tedy pojmy jako nominativ a genitiv.

Ale co české názvy? V historii se objevilo hned několik pokusů vyjádřit určitým českým výrazem účel daného pádu. A protože těch pokusů bylo několik, u některých pádů se setkáte dokonce s několika českými variantami.

Chtěli byste vědět, jak znějí? Nuže:

pád, nominativ = jmenovník, názevník
pád, genitiv = přisvojník, původník
pád, dativ = darovník/darník, bližník, davatel
pád, akuzativ = předmětník, vinitel
pád, vokativ = volatel
pád, lokál = místník
pád, instrumentál = nástrojník

Vědecká komunita je nepřijala – už proto, že většina pádů se v češtině používá pro vyjádření celé škály různých vztahů a vazeb, takže omezovat například 2. pád na přisvojovací funkci, když se ve skutečnosti pojí dokonce i s pravým opakem (zbavit koho, čeho), je poněkud nešťastné.

Dobře to popsal Vilém Mathesius např. zde.

Planety čili běhohvězdy

Pojmenování planet (staročesky též běhohvězd) Sluneční soustavy podle římských bohů a bohyň nám dnes připadá samozřejmé.

Ale už ve 14. století vymyslel slovníkář mistr Klaret velmi poetické a krásně znějící české názvy. Snad jen název Čstitel pro Venuši se mu až tak nepovedl, takže v 16. století se objevila libozvučnější varianta.

I po objevení Uranu (1781) a Neptunu (1846) se vyskytly pokusy pojmenovat je nějak příhodně česky.

Nuže, jak by se vám líbila následující pojmenování pro naše souputníky ze Sluneční soustavy?

Merkur = Dobropán

Venuše = Krasopaní

Mars = Smrtonoš

Jupiter = Králomoc

Saturn = Hladolet

Uran = Nebešťanka

Neptun = Vodan

Chemické prvky

Otázka pojmenování prvků periodické tabulky je mimořádné zajímavá. Počešťování tady totiž skončilo tak jaksi napůl cesty.

Na vytváření českých variant k latinským pojmům jako oxygenium nebo nitrogenium pracovali za obrození hlavně dva učenci – Jan Svatopluk Presl a Karel Slavoj Amerling.

Mnohdy se jim podařilo českým pojmenováním skvěle vystihnout vlastnost nebo výskyt daného prvku. I proto se jistě v názvosloví rychle ujaly termíny jako uhlík (vyskytuje se v uhlí), dusík (neumožňuje hoření ani dýchání) nebo hořčík (jeho soli jsou hořké).

Podobně kreativní byla ale i jiná jejich pojmenování, která se neujala. Posuďte sami, jak vynalézaví oba pánové byli:

bór = bledník

fluor = kazík

fosfor = kostík

chlór = solík

chrom = barvík

kobalt = ďasík

Jestli vás překvapil ten „ďasík“, pak vězte, že latinský název prvku cobaltum je výjimkou – není totiž původně latinský, nýbrž se jedná o polatinštěný německý název der Kobold. A Kobold není v němčině nic jiného než označení pro zemního skřítka, šotka. Horníci totiž občas vytěžili rudu, která vypadala jako ruda mědi či stříbra, ale při tavení žádný cenný kov nevydala – pouze jedovaté výpary. Pověrčiví horníci pak dospěli k závěru, že jim rudu zkazil zlomyslný skřítek.

Takže česká obdoba ďasík je vlastně krásně výstižná…

Vědní obory

Ale pozor – i samy vědní obory dostávaly zpočátku své české názvy. Opět zde platí, že mnohé se ujaly. Vždyť zeměpis říkáme častěji než geografie a takový přírodopis jako souhrnné označení pro geologii a biologii je také dodnes rozšířený pojem.

Převážně ale platí, že vědní obory dnes známe pod jejich názvy latinskými/řeckými. Mezi dnes už prakticky zaniklá pojmenování řadíme třeba tato:

fyzika = silozpyt

chemie = lučba

zoologie = živočichopis

psychologie = dušesloví

estetika = krasověda

filosofie = mudrosloví

Závěr

Co je lepší? Mít všude latinské termíny, nebo je nahradit těmi českými?

Oboje má své výhody. Latina vytváří mezinárodně srozumitelné „společné“ názvosloví. Domácí názvy zase kolikrát něco prozradí o podstatě dané věci (třeba slovo záškrt prozrazuje, že nemoc postihuje dýchací cesty a způsobuje, že nemocný obtížně dýchá).

Každopádně musíte uznat, že označit Alberta Einsteina za teoretického silozpytce má své kouzlo…