Něco k rýmům v písňové tvorbě

Nejen v poezii (kterou čte málokdo), ale i v písňových textech (které poslouchá skoro každý) hrají většinou svou roli rýmy. Možná jste už zažili, že jste poslouchali píseň a tak nějak jste měli neurčitý pocit, že ačkoli je zrýmovaná, něco s těmi rýmy není v pořádku. Že tam sice jsou, ale… Pojďme se tedy na „rýmovou teorii“ trochu podívat a zjistit, v čem může být problém.

Rýmový aparát a mluvnické rýmy

Základním pravidlem, které by autoři neměli pominout, je dodržovat určitý rýmový aparát. Tedy nestřídat třeba rýmy sdružené a střídavé, a pokud ano, tedy v určitém pravidelném rytmu. Jestliže se několik prvních veršů rýmuje podle nejjednoduššího schématu AABB a pak najednou přijde třeba rým obkročný (ABBA), působí to rušivě. Po několika rýmových dvojicích se totiž najednou bez varování objevuje verš, který k sobě „partnera“ nemá. Rým pak (v lepším případě) objevujeme až později.

Velmi rozšířeným nešvarem, jímž si mnozí průměrně talentovaní autoři písňových textů zjednodušují práci, je používání mluvnických rýmů. Tedy takových dvojic slov, které sice končí týmiž hláskami, ale jen díky tomu, že jsou ze stejné mluvnické kategorie. Třeba „malovat – nalévat“. Nebo „nachová – Nováková“. Teoreticky se o rýmy jedná, ale skoro každý už při poslechu vnitřně pocítí rozdíl oproti skutečné poezii. S takovými rýmy pak píseň jako poezie ani nepůsobí. Takové rýmy s oblibou využívá například kapela Chinaski – jen se zkuste do jejich písní zaposlouchat.

Kolik písmenek je třeba?

Řada autorů si též myslí, že rým vznikne už při shodě dvou posledních hlásek. Což bohužel většinou není pravda. U takové dvojice „kytička – lopatka“ zkrátka souzvuk neobjevíte. Ale ani opačný extrém není vítán – slavný cimrmanovský absolutní rým „na políčku prala len – měla vlasy jako len“ patří opravdu jen do satiry. Ovšem tady pozor! Neměli bychom mezi nežádoucí absolutní rým řadit i dvojice slov, která zní zcela stejně, ale přesto se o tatáž slova nejedná. Kupříkladu rým sestávající ze slov „neřeš – neřež“. Nebo „o svícen – osvícen“. Takové dvojice, ačkoli by z nich neměl být složen každičký rým v písni, jsou považovány za důstojnou součást poezie.

Ano, tři hlásky jsou pro rým zpravidla minimum. A co maximální počet? Ten není stanoven, ale praxe ukazuje, že jakmile počet shodných hlásek začne být dvouciferný, je to na úkor přirozenosti a významu. Ačkoli těžko nějakou hranici určovat – ono velmi kostrbatý rým můžete vytvořit i s mnohem menším počtem shodných hlásek. Každopádně zatímco rým o devíti shodných hláskách může znít ještě velice dobře („Když stíny k sobě v touze lnou – tma prohlásí se kouzelnou“), nijak zvlášť libozvučný – či „libomyšlenkový“ – nám připadá patrně rekordní verš mezi reálně vydanými českými písněmi: Píseň „Bivoj“ obsahuje rým o 13 (!) hláskách „vatra nectila tě – bratranec ti latě – vysušil“. No, berme to jako zajímavý experiment…

Výzva pro profesionály

Jen málokdo (zvláště lidé, kteří nikdy nezkusili v rýmech psát) si uvědomuje, že čím dále jsou od sebe verše, které rýmujeme, tím náročnější je poezii psát. Skutečně je to tak, že rým sdružený (AABB CCDD) je neporovnatelně snazší než rým postupný (ABCD ABCD). Proč tomu tak je? Je totiž relativně snadné vymýšlet verš, jestliže jej napojujete na verš předchozí jak myšlenkově, tak i co do rýmu. Mnohem těžší je naopak psát verš, který myšlenkově naváže na verš (verše) předchozí, ale slovo na konci musí jazykově souviset s veršem o čtyři a více řádků výše. Navíc platí, že čím kratší verše jsou, tím těžší je rým utvořit. Jestliže totiž máte v každém verši například jen pět šest slabik, máte nesmírně malý manipulační prostor. Do těchto několika slabik se musí vejít nejen pokračování myšlenky, ale zároveň shodné hlásky na konci. Jako dílo věru umělecké se pak ve světle těchto dvou hledisek jeví refrén písně „Marat ve vaně“, kde se objevuje brutální schéma ABCDEF ABCDEF, a navíc mají jednotlivé verše průměrně pouhopouhých pět slabik.

A poslední postřeh: Co takhle trojice slov místo dvojice? Jinými slovy, lze použít i trojverší, které by se rýmovalo? Bezpochyby lze, ale je to již skutečné mistrovství. Udržet logický a přirozený sled myšlenek bez násilného ohýbání jazyka a s plynulou návazností, a přitom zakončovat tři různé verše shodnými hláskami, to není práce pro amatéra. Jestliže navíc takové verše nenásledují po sobě, obtížnost se násobí. Pokud se do toho pustíte, opět se snažte udržet schéma jednotné. Má-li tedy například první sloka aparát AAABCCBB, tedy dvě trojice a jednu dvojici, bude lépe toto schéma udržet i ve slokách dalších. Jako vzor doporučuji v tomto ohledu asi nepřekonatelnou píseň Lilie, obsahující tři sloky po 13 verších. Každá sloka má majestátní aparát ABC ABC DEDEDE C. Tak tedy verše C, D a E se spolu rýmují třikrát, verše A a B dvakrát. Mistrovská práce.

A pak k tomu máte ještě napsat hudbu! Myslím, že se budu držet korektur…