O těžkém životě překladatelů beletrie. Měla by výši jejich honorářů určovat neviditelná ruka trhu? O „taky překladatelích“ a jejich výplodech.
V Kavárně na iDnesu vyšly dvě poměrně zajímavé úvahy o českých překladatelích krásné literatury. Jednalo se o článek Chudý jako český překladatel pedagoga a překladatele Petra Fantyse a jako reakce na něj článek Překladatel bere 150 korun za stránku, ale měl by brát třikrát tolik předsedkyně Obce překladatelů Hany Linhartové.
Nízké honoráře, mizerná platební morálka
Oba autoři se shodují v jedné věci – nakladatelství s překladateli často zacházejí jako s nádeníky, čemuž odpovídá nejen odměna, ale také podoba smluv a (ne)ochota vyplatit byť onu komicky nízkou odměnu.
Nakladatelství hřeší na to, že překladatele jejich práce baví a berou ji jako své poslání. Obec překladatelů nemá v podstatě žádné páky s tím něco udělat a ani autorský zákon v tomto směru neposkytuje žádné účinné nástroje.
Je to v pořádku? Je na místě zásah zvenčí?
Myslím si, že odpověď na obě otázky zní záporně.
Jako korektor jsem měl možnost poznat, jak spolupráce s nakladatelstvím (a to ještě poměrně seriózním) vypadá.
Překladatelé, jejichž knihy jsem korigoval, byli opravdu odborníci na svém místě. Byli to vzdělaní lidé (právník, inženýr, vysokoškolští profesoři), jejichž překlady byly mimořádně kvalitní – a v podstatě ani nebylo poznat, že se jedná o překlady, což je podle mého to největší překladatelské umění.
Jejich odměna byla z mého pohledu naprosto neodpovídající. Jenže oni svou práci měli rádi, nebyla pro ně jediným zdrojem příjmů a představovala pouze způsob, jak si přivydělat k důchodu či vysokoškolskému platu. A protože byli dobří a rychlí, docela jim to fungovalo.
A tak nějak si představuji způsob, jak s překládáním beletrie přežít v kapitalismu. Čekat, že se nakladatelství chytnou za nos a začnou svým překladatelům pořádně platit, je nereálné – už kvůli nízkému nákladu většiny knih a snaze nakladatelství šetřit, kde se dá. Postihovat tuto oblast zákonem bych viděl jako nešťastné.
Řešení – hnusná komerce
Asi to bude znít jako rouhání, ale zřejmě bych navrhoval toto: Nechť si překladatelé najdou „komerčnější“ zakázky (technické překlady, výuka apod.), které je třeba nebudou tolik „naplňovat“, ale umožní jim vydělat si na víc než na slanou vodu. Překlady beletrie, pokud se jich nebudou chtít vzdát, pak budou moci dělat jako doplňkovou práci, které se budou moci věnovat bez frustrace z toho, jak málo za ni dostávají.
A možná pak začnou překládat i zadarmo:-) Viz skupinku dobrovolníků, která českým čtenářům průběžně zprostředkovává dílo jednoho z nejvýznamnějších velikánů světové literatury Davea Barryho.
(S korekturami je to podobné. Kdybych zůstal u korektur knih, jakkoli mě spolupráce se skvělými překladateli těšila, musel bych pracovat odhadem 14 hodin denně a na uživení mé maličkosti a mé polovičky by to stačilo jen tak tak. Proto jsem spolupráci s nakladatelstvími omezil na naprosté minimum. A když už nějakou knihu koriguji, jsem schopen překousnout, že odměna je oproti běžným zakázkám cca čtvrtinová.)
Rozhodně bych nechtěl, aby to vyznělo tak, že se zastávám často opravdu „mafiánských“ praktik některých nakladatelství nebo že snižuji význam kvalitní překladatelské práce. Bohužel je naivní očekávat, že odměna za práci bude vždy odpovídat její „společenské hodnotě“ (viz už stokrát omleté srovnávání profesionálních fotbalistů a lékařů či učitelů).
Kdoví, možná přijde doba, kdy Češi začnou požadovat špičkové překlady, za něž budou ochotni si připlatit, a vytvoří se elitní skupina vysoce kvalitních překladatelů, kteří budou za svou práci náležitě ohodnoceni. Do té doby, ač to může znít nepříjemně, je prostě potřeba přizpůsobit se trhu.
O „taky překladatelích“
Nevím, kde má tahle fáma počátek, ale někteří lidé mají podle všeho pocit, že kvalitně překládat může v podstatě kdokoli, kdo má středoškolskou znalost příslušného zdrojového jazyka. Nebo, jak jeden mudřec vyjádřil v diskuzi k jednomu z odkazovaných článků, že text prostě stačí „pastnout“ do automatického překladače a pak ho lehce upravit.
Řada překladů pak podle toho bohužel vypadá. Z pozice korektora neznám horší rachotu než korigovat překlad někoho, kdo očividně nevěděl, o čem překládá. Překlady slovo od slova, bez jakéhokoli ohledu na specifika české syntaxe a na to, že ve zdrojovém jazyce se nachází zvláštní útvary zvané idiomy, jsou mnohem strašlivější než běžný text hemžící se hrubkami.
Dobrý překladatel by měl splňovat přinejmenším následující požadavky:
- vynikající znalost zdrojového jazyka, včetně idiomatiky
- schopnost výborně pracovat s cílovým jazykem, aby nevznikl ohavný paskvil, který si čtenář musí nejdřív slovo od slova přeložit do zdrojového jazyka, aby pochopil, co chtěl autor říci
- znalost reálií
- u technických a odborných textů vynikající znalosti o příslušném oboru (v opačném případě je tragédie na světě)
Naštěstí v beletrii se co do kvality překladů od počátku devadesátých let hodně zlepšilo. Mnohem smutnější je situace právě u odborných textů nebo, kupříkladu, u filmových titulků.
Jak to vypadá, když se do překladu pustí „taky překladatel“, jste mohli najít třeba na stránce věnované perlám z překladů již zmiňovaných filmových titulků.
Stránka již žel nefunguje (update 9/2011), tak alespoň dvě ukázky za všechny:
- Podívejte jak jste ho obšťastnil? Jeho srdce z vás zabublalo. (You see how happy you make him? Huh? You make his heart go „boop“.)
- Mám plán na odchyt. (I have a plane to catch.)
A ještě drobná poznámka: „Dick“ může být také JMÉNO, zvlášť jedná-li se o bývalého viceprezidenta USA – viz Lapiduch, třetí příklad (červený font).
P. S. Tipli byste si, jak se do angličtiny přeloží věta „Vrhl na ni dlouhý pohled“? Správně, „He vomited a long postcard on her“. Další užitečné překlady najdete na stránkách Brno English Centre.
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic = Christopher the Bastard from half-spoon and without satelites :)
Mnohem více než překlady krásné literatury mi vadí ta odborná. Jakožto poměrně silný zájemce o druhou světovou válku (hlavně letectví) jsem se totiž naučil, že výrazně lepší je koupit si originální dílo než překlad. Buď totiž je překladatel dobrý – a potom nezná problematiku a odborné termíny jsou šílené, neboť nakladatelství šetří na odborné korektuře -, nebo se v tématu orientuje, ale zase to občas trhá uši/oči (a lapsům se stejně nevyhne)…
Další věcí jsou převody jednotek z anglosaské do metrické soustavy, musím se vždycky smát, když z originálních „altitude about 5000 feet“ překladatel vytvoří „výška asi 1524 metrů“; o překládání hodností nemluvě.
Mimochodem, věděli jste, že Home Secretary je domácí sekretářka? :o)
Noju… Málo rodilých mluvčích, méně čtenářů a jestě méně platících. U odborné literatury alespoň částečně funguje: potřebuješ, zaplatíš jakoukoli částku. Místo zábavné knihy, která by stála hromadu peněz, si ale většina lidí radši předplatí Blesk, pustí televizi nebo někde stáhne načerno nějaký film. Problém literatury je, že dnes existuje nepřeberný výběr zdrojů zábavy, to dříve nebývalo k dispozici. Takže spíš otázka prestiže než ekonomické aktivity. Chlubit se v životopisu překladem technického manuálu jde přece jen hůř než Shakespearem (o;
Uff, tak to jsem se při čtení těch článků trochu orosil. Jaká drzost, že překládat může každý, i bez diplomu nebo průkazky! V Holandsku už na to přišli, ty koumáci, překladatele vyčlení z volného trhu, protože překladatelé přinášejí Ty Pravé Hodnoty oproti třeba takovým pekařům housek.
Obávám se, že si trochu odporujete v následujícím.
Sice správně poukazujete, že „u technických a odborných textů“ jsou nutné „vynikající znalosti o příslušném oboru“ (mezi námi off-topic, já bych dal přednost ústrojnějšímu „znalosti příslušného oboru“, ale o to teď nejde), ale současně technickým a odborným laikům, tedy typicky překladatelům krásné literatury, navrhujete „Nechť si překladatelé najdou „komerčnější“ zakázky (technické překlady, výuka apod.)“.
Nedovedu si představit, a vy jistě taky ne, že si milovník Shakespeara vezme kvůli obživě technický manuál nebo odborný článek, a že mu překlad půjde tak „dobře a rychle“, že mu to bude „fungovat“. Tohle je prostě nereálná vize.
Celá situace je dle mého názoru neřešitelná a zcela souhlasím s autorem článku, že překladatelé beletrie si musí najít nějaký další zdroj obživy…
Za všechny příklady mé nejoblíbenější„překladatelské“ přehmaty pochází z 90. let z překladů románů ze světa Star Treku.
„Dal bych si Šedého hraběte.“
Dalším je pak odpověď na dotaz, smí-li zadat určitá data do počítače: „Buďte mým hostem.“ (Be my guest.)