Pokud vás bulvární nadpis tohoto příspěvku nalákal na to, že provedu velké odhalení nejúžasnějšího literárního díla lidské historie, musím vás zklamat. Žádný zázračný recept, jak takovou volbu objektivně stanovit, nemám.
Rád bych se ovšem krátce zamyslel nad tím, co vlastně dělá z obyčejné knihy dobrou knihu. Nebo spíš – co dělá z výborné knihy knihu zcela výjimečnou, která po zásluze vstoupí do dějin.
Měl bych asi podotknout, že se budu zabývat výhradně beletrií, z hodnocení tedy vyjímám nejen divadelní hry a literaturu faktu, ale i spisy filozofické a náboženské.
Způsob hodnocení
Na začátku chci zdůraznit jednu věc: V následujícím pojednání jsem se pokusil co možná nejvíc potlačit subjektivitu. Je nasnadě, že když lidé se zářícíma očima říkají o nějakém díle, že „je to ta nejlepší knížka na světě“, vyjadřují tím většinou jen svůj vkus a osobní pocity.
Mně jde o něco jiného – o nalezení co nejobjektivnějších kritérií, podle nichž by se „hodnota“ knihy dala posuzovat. Asi nikdy nepůjde o kritéria, která by byla objektivní stoprocentně, ale snad se mnou budete souhlasit, že jsou nezávislá na vkusu jednotlivce.
Podle mého se tedy kniha, která aspiruje na titul „nejlepší kniha všech dob“, musí pyšnit následujícími čtyřmi rysy:
1. Hluboké poselství
Pokud mám nějaké literární dílo postavit na piedestal výjimečnosti, musí obsahovat hluboké filosofické, etické či psychologické postřehy, které obohatí čtenářův vnitřní svět a mají dokonce potenciál pozměnit jeho hodnotový žebříček. Nebo aspoň ovlivnit jeho pohled na svět.
Je jasné, že takovou knihu dokáže sepsat jen člověk, jehož vlastní vnímání světa, lidské duše a stavu společnosti je na neobyčejně vysoké úrovni. Domnívám se, že bychom napočítali sotva dvacet z těch, kdo kdy vzali do ruky pero, na něž taková definice sedí.
Mluvím tu o nesmrtelných dílech jako Zločin a trest, Malý princ nebo Obraz Doriana Graye, ale jistě by vás napadla i řada dalších. Mohli bychom sem zařadit i mistrné politické alegorie typu Farma zvířat nebo Válka s mloky.
2. Originalita
Dalším rysem, který nesmírně povznáší hodnotu knihy, je její originalita. Tím nemyslím pouhý fakt, že nejde o plagiát.
Mám na mysli díla, jež zformovala či pomohla zformovat nový žánr, případně sub-žánr, která přinesla do světa literatury nový fenomén či přístup. V důsledku čehož se možná objevily desítky autorů, kteří jdou ve stopách této knihy, nechávají se jí inspirovat a pokračují v nové cestě.
Jistě sem patří lidé, jako byl Edgar Allan Poe, který sehrál významnou roli ve formování moderní podoby detektivky, hororu či formátu povídky. Zejména v posledních 20 letech se v této souvislosti hodně mluví i o Tolkienovi, který měl zásadní úlohu v ustavení dnes asi nejpopulárnějšího žánru světa, fantasy. Díla takových spisovatelů přinesla ve své době do světa literatury něco zcela unikátního a dodnes jsou obrovskou inspirací pro zástupy pokračovatelů.
3. Čtivost
Ano, já vím. Tohle přece pro inteligentního čtenáře není to nejdůležitější. A já s tím souhlasím, proto řadím toto kritérium až na třetí místo.
Ale přiznejme si – i to je znakem jistého literárního umění, když spisovatel dokáže čtenáře strhnout a uchvátit, doslova ho „přiková“ ke své knize a nutí ho k tomu, co všichni známe: „Ještě aspoň jednu kapitolu!“
Na rozdíl od předešlých dvou bodů zde platí, že umění napsat čtivý a napínavý příběh není žádnou výjimkou. Na světě existovaly a i dnes existují spousty autorů, kteří dokázali sepsat chytlavé příběhy. Upřímně řečeno, najdeme je i v brakové literatuře. (Proč asi mladí kluci hltali rodokapsy, že?)
Snad zde ani nemá smysl uvádět příklady, ale v tomto umění (soudě dle ohlasů) v současnosti asi vynikají lidé jako Dan Brown nebo G. R. R. Martin.
4. Řemeslná zručnost
Tohle je samozřejmě naprostý základ, ale protože jsem se pokusil seřadit kritéria podle důležitosti, dávám tento bod až na konec.
V knize se musí odrážet autorova bohatá slovní zásoba a vytříbený sloh. Zároveň očekáváme realistické dialogy, inteligentní prokreslení psychiky a motivací postav a podobně. Zkrátka schopnost psát.
Domnívám se, že tuto disciplínu ovládají prakticky všichni spisovatelé. Od toho jsou ve vydavatelstvích redaktoři, kteří si rukopis přečtou a sdělí jeho autorovi, zda umí, nebo neumí psát. Díky jejich práci bychom na pultech knihkupectví neměli narazit na naivní pokusy lidí, kteří si pouze myslí, že psát dokážou.
A výsledek?
Teď ode mne možná čekáte prohlášení o tom, která kniha dle mého názoru splňuje všechna čtyři tato kritéria nejlépe.
Ale to není mým cílem. Nemyslím si totiž, že by bylo možné jedno konkrétní literární dílo vyzdvihnout jako lepší než všechna ostatní. Ostatně mám-li být upřímný, dosud jsem nenarazil na beletrii, která by stoprocentně splňovala všechny čtyři body.
Ony se totiž někdy mezi sebou i téměř vylučují. Vezměte si třeba body 1 a 3. Chcete-li, aby váš příběh byl tak strhující, že čtenář nebude napětím ani dýchat, nemůžete ho dost dobře prokládat filozofickými nebo sociologickými úvahami. Hluboký ponor do nitra lidské duše a pochodů v ní se odehrávajících dost dobře neumožňuje pílit s dějem kupředu a vrhat hrdiny z jedné akce do druhé.
Mé poselství tkví v něčem jiném: Přijde mi tak trochu k smíchu, když slyším fanoušky různých knižních sérií, jež se zrovna vezou na vlně popularity, vykřikovat o tom, že daná knížka je „nejlepší kniha všech dob“, když veškerá senzace spočívá v tom, že „se to čte jedním dechem“.
Nic proti Hře o trůny, Stmívání, Šifře mistra Leonarda, Harry Potterovi, Divergenci nebo severským detektivkám, ale promiňte mi – odmítám je řadit po bok klasiků. O prvních dvou bodech mého výčtu si taková díla mohou nechat jen zdát.
Mnozí nekritičtí fanoušci těchto knih jsou schopni sepsout skvostná literární díla minulosti, protože „nejsou dost napínavá“, „je tam moc popisů“ nebo „hlavní hrdina mi byl nesympatický“. Jako by to byla nějaká kritéria kvality!
Ale to neznamená, že jednodušší literatura nemá v knižním světě své zasloužené místo. Ona trocha té odpočinkové četby není občas k zahození, že?