Několik zajímavostí o maďarštině

Maďarština je jazyk, který nám zní ze všech okolních jazyků patrně nejcizoroději. A je to logické – jako jediný jazyk v našem okolí totiž nepatří do indoevropské jazykové rodiny, a nevykazuje tedy žádné příbuzné rysy.

Přesto, nebo možná právě proto, je velmi zajímavé se na některé charakteristiky maďarského jazyka podívat.

Slovní zásoba

Sice jsme si řekli, že maďarština není nijak (a to ani vzdáleně) příbuzná češtině, ale i tak v ní poměrně často zachytíme slůvko, které je nám povědomé. Někdy je to proto, že Maďaři kdysi přejali stejné slovo jako Češi z latiny nebo francouzštiny, ale věřte nebo ne, spousta a spousta slov v maďarštině je vlastně slovanských, neřkuli přímo českých. Jak to?

Maďaři totiž žijí v Karpatské kotlině už přes tisíc let v obklopení slovanských národů – sousedí s nimi na severu, na jihu i na východě. Není proto divu, že v maďarštině je hodně přes tisíc slov slovanského původu!

Zajímaly by vás nějaké příklady? Ze slovanských jazyků pocházejí třeba maďarské výrazy barány (beránek), kalács (koláč), kása (kaše), kovács (kovář), lapát (lopata), néma (němý) nebo patak (potok). Maďaři od nás přejali dokonce i některá označení pro dny v týdnu, například csütörtök (čtvrtek) a péntek (pátek), a také označení jídel během dne: ebéd (oběd) a vacsora (večeře).

Hodně těchto slov se do jazyka Maďarů dostalo z češtiny, protože právě Češi byli po staletí hospodářsky i kulturně nejvyspělejším slovanským národem, k němuž ostatní Slované vzhlíželi. Středoevropské národy kupříkladu pracovaly v počátcích svého písemnictví zásadně jen se spřežkami, ale když se v Čechách začala prosazovat diakritika, mnohé národy jako Poláci nebo právě Maďaři se tím inspirovaly a zavedly diakritiku v určité podobě také.

Tím už se dostáváme k druhému tématu, jímž jsou…

Zvláštnosti pravopisu

Maďarština používá, stejně jako třeba polština, kombinaci spřežkového a diakritického pravopisu. Spřežky přitom fungují pro nás nezvyklým způsobem, který často způsobuje, že maďarská slova (například názvy jejich měst) vyslovujeme úplně špatně. Jak to?

Tak například maďarský zápis hlásek „s“ a „š“ jde pro nás trochu proti intuici: Hlásku „s“ totiž Maďaři zapisují spřežkou SZ a pro hlásku „š“ mají písmeno S (v polštině je to přesně naopak). Proto se také výraz ország (země) čte [orság], nikoli [oršág] – s tímto slovem jste se možná setkali v pojmu Magyarország čili Maďarsko. A všichni známe uskupení Visegrádská čtyřka, nazvané podle maďarského města Visegrád, kde vyslovujeme [Višegrád].

Když si Maďaři vypůjčili slovanský výraz, který obsahoval „s“, oproti nám ho zapsali se spřežkou SZ, přestože i oni vyslovují [s], což nás může mást. V maďarštině se tak setkáte se slůvky jako szánkó (sáňky), széna (seno), szoknya (sukně) nebo szomszéd (soused).

Dalším zvláštním rysem je používání ypsilonu (Y). Toto písmeno je v maďarštině často součástí spřežky a v takovém případě se samo nijak nevyslovuje, ale jen upravuje výslovnost předešlého písmene. Dalo by se říct, že ho změkčuje. Výslovnost těchto spřežek je následující:

NY = [ň]

LY = [j]

TY = [ť]

GY = [ď]

Teď už také chápete, proč se nám tak dobře známé příjmení Nagy vyslovuje [Naď] nebo proč se slovo magyar (maďarský) čte [maďar]. Podobně maďarský výraz pro psa, a sice kutya, vyslovujeme [kuťa].

Pravidlo o souhláskách na začátku slova

Každý jazyk pracuje s určitými hláskami a soubory hlásek, které jsou mu vlastní, zatímco jiné se v něm nevyskytují. Kupříkladu pro češtinu je přirozená dvojhláska „ou“ (jako ve slově louka), zatímco dvojhlásku „au“ náš jazyk nezná, takže se vyskytuje jen ve slovech přejatých (třeba auto nebo klauzule).

A některé prvky mohou být pro jazyk natolik cizorodé, že je nepřijme ani zvenčí a případné výpůjčky z jiných jazyků si automaticky upraví tak, aby vyhovovaly jeho fonetice.

Maďarština má v tomto směru zvláštní vlastnost, že netoleruje skupiny souhlásek na začátku slova. To znamená, že žádné maďarské slovo nezačíná dvěma (třemi, čtyřmi) souhláskami za sebou. Zkrátka na začátku slova nesmí stát více než jedna souhláska.

V češtině (a ostatních evropských jazycích) je to naopak jev naprosto běžný – namátkou zmiňme slova jako stůl, vrták, kropit, prsknout atd. atd. Žádné původní maďarské slovo takto nevypadá. Co když se ale do maďarštiny protlačuje slovo z jiného jazyka, které souhláskovou skupinu na začátku má?

V takovém případě si ho maďarština v naprosté většině případů přirozeně upraví tak, aby souhlásková skupina zmizela. Buď se na začátek slova předsadí samohláska, nebo se samohláska vloží mezi obě souhlásky. Jak to vypadá v praxi?

Maďaři si od nás například vzali slovo král, ale protože má na začátku dvě souhlásky (kr), upravili si ho na király, což se vyslovuje [kiráj]. Vsunutím hlásky „i“ mezi obě souhlásky se situace z pohledu maďarské fonetiky vyřešila.

Podobnou vkladnou samohlásku najdeme i v dalších slovanských výpůjčkách, jako jsou barázda (brázda), borotva (břitva) nebo gereblye (hrábě).

Jiným řešením, jak už jsme zmínili, je přidat na začátek slova samohlásku. Platí to třeba pro původně latinský výraz iskola (škola) nebo pro slůvka udvar (dvůr) či unoka (vnuk), která si Maďaři vypůjčili od Slovanů. Příklady výpůjček, kde si maďarština přidala hlásku „a“, mohou být asztag (stoh) nebo asztal (stůl) – i zde jde o slova původně slovanská.

Dodejme ještě, že přesně takto vzniklo i běžné maďarské křestní jméno István (čti [Ištván]). Známe ho jako jméno řady králů (István I. Svatý) nebo osobností moderní doby (István Szabó nebo István Horthy). Jde přitom o pomaďarštěnou verzi nám známého Štěpána, který ale má na začátku tu nešťastnou souhláskovou skupinu (šť), a tak to museli Maďaři vyřešit stejně jako se školou neboli iskolou a přidat na začátek tohoto jména „i“.

Věříme, že vás malá jazyková návštěva u našich jihovýchodních sousedů bavila a že vás příště budou různá maďarská jména a názvy mást zase o něco méně.