Víte, proč se slavný román „Pán much“ jmenuje zrovna takhle? Odpověď je hodně zajímavá.
Kniha Williama Goldinga z roku 1954 popisuje osudy party chlapců, kteří ztroskotali na malém ostrově. Pokus o vytvoření funkčního kolektivu, který potáhne za jeden provaz, se záhy rozpadne a většina chlapců propadne divošským pudům.
Ale kde je tam nějaký pán much?
To máte tak: V knize se postupně drtivá většina chlapců přidá k odštěpené skupině tří „lovců“, kteří jsou schopní zajišťovat maso. Vůdce skupiny brzy zjistí, že v zájmu udržení své autority a také semknutosti kmene je užitečné tíhnout k určitým symbolům a rituálům, které nikoli náhodou připomínají rituály a symboliku divošských domorodých kmenů z různých koutů světa.
Autor vlastně v knize demonstruje, proč a jak kdysi tyto rituály u raných civilizací (či spíše ne-civilizací) vznikaly.
Jedním z takových symbolů se stane i hlava uloveného prasete, nabodnutá na kůl. Jde vlastně o jakousi modlu – představuje totiž maso, hlavní cíl a tmel celého kmene.
Když jeden z chlapců, kteří se k lovcům odmítli přidat, na tento podivný artefakt narazí, kolem tlející prasečí hlavy už pochopitelně poletují mračna much. Ač to autor v knize výslovně neuvádí, pozorný čtenář si tento výjev okamžitě spojí s názvem románu. Nový bůh dětského kmene – pán much.
Důležité je, že starověká civilizace Pelištejců v Kanaánu, oblasti na Blízkém východě, uctívala božstvo nazývané Baal-zebub neboli Belzebub. Je o něm hojně zmínek v Bibli. A co tohle dodnes rozšířené slovo znamená?
Ano, uhodli jste: Belzebub znamená právě „pán much“. Golding tak do svého nejslavnějšího díla chytře zakomponoval odkaz na skutečnou pohanskou civilizaci.
A jestli jste Pána much ještě nečetli, určitě to napravte. Jen nečekejte moderní verzi Verneových Dvou roků prázdnin, to určitě ne.
Kniha by zasloužila státi se povinnou četbou našich školáků (za mých školních let nebyla). Kniha i stejnojmenný film hezky ilustrují vývoj uzavřeného společenství při omezených zdrojích.
Byl bych rozhodně pro. Naštěstí povinná četba doznala od mých a Vašich školních let i tak dost pozitivních změn, co jsem se díval. Myslím, že mnohé školy už zábavné a zároveň hluboké knihy, jako je Pán much, v seznamu mají…
S potěšením můžu říct, že za nás (maturoval jsem před 16 lety [bože, já jsem starej]) to v povinné četbě bylo – ale tuším, že seznamy sestavovala naše skvělá češtinářka, že to nebyl befél odněkud z ministerstva. Pána much jsem totiž četl, stejně jako třeba Růži pro Algernon nebo Dívku s pomeranči, a pochybuju, že bych si takové knihy podle názvu vybral sám, ač jsem vždycky býval náruživý čtenář. A jak jsem rád, že jsem je četl!
Ale jedné knize jsem na chuť nepřišel – Američany milované a opěvované Kdo chytá v žitě. Tam mi v 15 letech přišlo, že se hlavní hrdina chová děsně iracionálně a že je to celé nesmyslné. A iritovala mě zdrobnělina Phoebe jako Phoebulka :-D (Koukám, že se mi to všechno živě vybavuje, zjevně mám ještě PTSD :-D)
Třeba bych tomu dnes přišel na chuť, kdo ví :-)
PS: Když už jsme u těch názvů – utkvělo mi z některé ze starých učebnic literatury, že slavná Stébla trávy od Walta Whitmana by se měla správně „špatně“ překládat jako Listy trávy (Leaves of Grass).