„Vezmu šířku, vezmu délku. Moc-li chcete přes prdélku?“ Slavný veršovaný citát z cimrmanovské scénky Elektrická sesle představuje zajímavé použití příklonného „-li“.

Jsme totiž zvyklí, že tato příklonka se přidává k přísudku a vytváří tak větu podmínkovou. Například:

  • Najdeš-li ho doma, zavolej mi. (První věta je podmínkou té druhé.)

V cimrmanovském citátu ale žádná podmínková věta není. Příklonka „-li“ uvozuje větu tázací, a navíc není připojená k přísudku, ale k příslovci „moc“. Čím to?

Staročeská skladba

Dovolte nám tentokrát začít výklad poněkud ze široka. V raných obdobích českého písemnictví bylo běžné, že mluvnické vztahy mezi větami v souvětí zůstávaly nevyjádřené. Jednotlivé věty byly prostě položeny za sebe bez konkrétních spojovacích výrazů, které by ukázaly, že je mezi nimi např. důsledkový, odporovací nebo podmínkový vztah.

Takovému volnému kladení vět za sebe bez vyjádření jejich vzájemného vztahu se říká juxtapozice. Všechny ty spojky vyjadřující mluvnické vztahy (ale, protože, jestliže, kdyby…) vznikaly teprve postupně. Tak například Tomáš ze Štítného psal ve 14. století o panenství toto:

  • Jedinú je ztratíš, věčně jeho jmieti nebudeš. (Jednou ho ztratíš, navěky ho mít nebudeš.)

Dnes bychom řekli: „Když ho jednou ztratíš, věčně už ho mít nebudeš.“ Spojka „když“ nám jasně pomáhá určit podmínkový vztah.

Mluvené vs. psané slovo

Znamená to, že naši předkové byli nějak primitivnější, když nevytvářeli složitá souvětí s jasně vyjádřenými mluvnickými vztahy? V žádném případě! Naši předkové taková souvětí nepoužívali prostě proto, že je nepotřebovali. Nároky mluveného jazyka na stavbu věty jsou totiž neporovnatelně nižší. Jednodušší je oproti psaném textu zpravidla už sdělovaný obsah. Navíc adresátovi pomáhá pochopit vztahy mezi větami kontext situace, intonace mluvčího, jeho gesta a podobně.

Když chcete nějakou myšlenku sdělit písemně, tu náhle můžete zvažovat, jak přesně myšlenku vyjádříte, a vytváření delších souvětí se přímo nabízí. Vlastně vám nic jiného nezbývá – často přesně nevíte, kdo text bude číst, a nemůžete odstíny významu dovysvětlit intonací ani gesty. A tak musíte vztahy mezi větami vyjádřit co možná nejjednoznačněji.

Zase zkusme příklad. Když si s někým jen tak povídáte, klidně řeknete něco jako: „Támhle v krámu prodávaj housky. Chodím je tam často kupovat. Mám housky rád.“ Klasická juxtapozice – jen věty položené k sobě.

Možná vám to tak nepřijde, ale v běžné konverzaci takhle formulujeme myšlenky úplně běžně a všichni. Ve spojení se správnou intonací zní takové vyjadřování zcela přirozeně a každý posluchač si vztahy mezi větami snadno domyslí.

Zato když tutéž myšlenku budete psát do školního slohového cvičení, asi se pokusíte napsat třeba: „Tamhle v krámu prodávají housky, a protože já mám housky rád, chodím je tam často kupovat.“

Je logické, že taková složitá větná stavba se začala rozvíjet až s nástupem písemnictví a později spisovného jazyka. To, co byly dříve jen částice nebo citoslovce uvozující určité myšlenky, se postupně transformovalo do spojek se specifickým významem. Jak nabýval písemný projev na významu, začaly se tyto spojovací výrazy používat stále zřetelnějším způsobem k vyjádření konkrétních mluvnických vztahů.

Od otázky k podmínce

A teď se konečně dostáváme zpět k Cimrmanovi: Ona příklonka -li totiž opravdu původně značila prostou otázku, a nikoli podmínkovou větu. Tato příklonka se přidala za první slovo ve větě a tím se z věty stala otázka. Slova krejčího Lišky z cimrmanovské scénky Elektrická sesle „Moc-li chcete přes prdélku?“ znamenají vlastně prostou otázku „Chcete moc přes prdélku?“.

Vzniká tedy otázka, jak se z tohoto užívání přesunulo „-li“ k označování věty podmínkové. Je to snadné: Mluvčí totiž často hned po položení otázky nečekal na odpověď a rovnou řekl, co by z kladné odpovědi vyplývalo. Asi takhle:

  • Chceš-li zítra přijít? Můžeš.

A odtud byl již jen krůček k tomu, aby věty splynuly v jednu a původní otázka získala význam podmínkové věty:

  • Chceš-li zítra přijít, můžeš.

Nicméně používání příklonky „-li“ na začátku otázek se jako archaismus udrželo až do 19. století. Proto čteme ještě u Máchy „Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli?“ a u Jiráska třeba „Ty-li mne neznáš?“. A právě jazyk 19. století byl samozřejmě silným inspiračním zdrojem tvůrců her Divadla Járy Cimrmana.

Dodejme ještě zajímavou informaci, že stejným způsobem vznikla dnešní spojka jestli. Když se totiž „-li“ začalo chápat jako označení vět podmínkových, nejčastěji se připojovalo k nejběžnějšímu českému slovesu, totiž „být“. Proto byl výraz „jest-li“ nejčastější a brzy ustrnul na podřadicí spojku.

Další díly

PERLIČKY Z HISTORIE ČEŠTINY – 9. díl: příklonka „-li“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít