PERLIČKY Z HISTORIE ČEŠTINY – 11. díl: problematický vzor „stavení“

Skloňování podstatných jmen patřících pod vzor „stavení“ je zvláště v jednotném čísle pěkně nepraktické. Proč? Protože tvary skoro ve všech pádech mají stejnou koncovku. Však se podívejte:

1. stavení
2. stavení
3. stavení
4. stavení
5. stavení
6. stavení
7. stavením

Pro češtinu, která bohatou škálu koncovek nutně potřebuje k jasnému vyjádření mluvnických vztahů ve větě, není takový vzor právě praktický. Kde se v ní tedy vzal?

Zrod problému

Na začátku dovolte poznámku k terminologii: Není tak docela přesné mluvit o vzoru. Jednotlivým způsobům skloňování podstatných jmen správně říkáme deklinační typy. Vzorem je pouze konkrétní slovo, který tento deklinační typ zastupuje, v tomto případě „stavení“. Když se tedy v minulosti v ženském rodě přestal používat vzor „nůše“ a byl nahrazen běžnějším slovem „růže“, změnil se vzor, nikoli však pochopitelně deklinační typ.

Tak. Teď když máme jasno v pojmech, pojďme si vysvětlit, proč máme v naší mateřštině deklinační typ, v němž jsou skoro všechny tvary stejné.

Příčinu hledejme v již vícekrát zmíněných hláskových změnách. Původně totiž byly v tomto deklinačním typu koncovky docela pestré. Staročeský stav vypadal takto:

1. stavenie
2. stavenie
3. staveňú
4. stavenie
5. stavenie
6. stavení
7. stavením

Jenže pak do tohoto skloňování zasáhly hláskové změny na konci středověkého období. Tou hlavní byl přechod dvojhlásky IE na Í. Ten proběhl napříč celým českým slovníkem. Možná si ještě ze školy pamatujete na Chelčického traktát Siet viery pravé, který by se dnes jmenoval Síť víry pravé. Další změnou v tomto vzoru byla přehláska Ú na Í.

Když se na uvedené změny podíváte, je vám už asi jasné, co se stalo: Najednou se skoro všechny koncovky singuláru sjednotily na tvar „stavení“. Před uvedenými hláskovými změnami ale byl tento deklinační typ docela funkční – dokonce natolik, že se v minulosti vyskytoval i v mužském a ženském rodě.

Mužský rod

V mužském rodě patřila řada podstatných jmen do deklinačního typu „řebří“ (žebřík). Střídaly se v něm stejné koncovky jako v rodě středním, byť trochu jinak rozložené.

Když se pak koncovky neúnosně sjednotily a tento deklinační typ se stal takzvaně neproduktivním, vyřešila se situace jednoduše: Některá podstatná jména tohoto typu změnila koncovku a přesunula se k jiným vzorům (z řebří se stal žebřík, z úlí se stal úl apod.); některá se přesunula k jinému typu beze změny koncovky (např. sudí); jiná zkrátka změnila rod (původně byl TEN pondělí a TEN září, zatímco dnes jde o neutra). Původní deklinační typ s koncovkou -í tak v mužském rodě zcela zanikl.

Ženský rod

Podobně to dopadlo v rodě ženském. I zde existoval deklinační typ s koncovkou -í – používá se vzor „laní“ (pozor, jde o 1. pád: TA laní). Když i zde hláskové změny prakticky zrušily singulárové sklonění, přešla drtivá většina jmen z tohoto typu k typům jiným a původní deklinační typ „laní“ zanikl.

Tak se z laní stala laň, z pradlí pradlena, z rolí role a tak dále. Původní deklinaci ale přece zůstal jeden pohrobek – slovo paní. Jak to, že se udrželo? Jde tu zřejmě o fakt, že slovo „paní“ se v češtině málokdy vyskytuje samo, zpravidla ho rovnou doprovází příjmení dotyčné dámy anebo zájmeno. Příjmení či zájmeno se skloňuje obvyklým způsobem a právě jeho tvar bohatě stačí k určení pádu celého spojení. Například s paní Novákovou, bez paní Novákové či té paní a podobně.

Hromadná a slovesná

Zbývá tedy poslední otázka: Když po sjednocení koncovek zanikl deklinační typ s koncovkou -í v mužském i ženském rodě, proč se totéž nestalo i v rodě středním? Tam nám deklinační typ „stavení“ zůstal!

Příčinou je skutečnost, že tento deklinační typ měl ve středním rodě velmi bohaté a specifické využití. Používal se (a dodnes používá) jednak pro vytváření podstatných jmen hromadných (listí, větvoví, proutí…) a jednak pro podstatná jména slovesná (vedení, povídání, bití atd.).

Dodnes je ale skloňování podle vzoru „stavení“ nepohodlné a lidé mají často podvědomou snahu nějak od sebe jednotlivé pády rozlišit. To může být příčinou faktu, proč se tato slova (zvláště ta nově do jazyka proniklá) často zdrobňují nebo jinak upravují, aby byla koncovka zřetelnější. Lidé například velmi často místo selfie říkají selfíčko, což je tvar, který jim umožňuje využít pestrost koncovek v deklinačním typu „město“.

Další díly