Že se v češtině dá jedna a tatáž věc označit různými názvy, všichni dobře víme. Proč se tedy zdržovat přemýšlením o tom, že máme dvojici synonym „břímě – břemeno“?
Odpověď je prostá: V tomto článku nám totiž nepůjde konkrétně o dvojici „břímě – břemeno“, ale o celou skupinu takových dvojic, vytvořených podle stejné šablony:
- témě – temeno
- rámě – rameno
- plémě – plemeno
- símě/sémě – semeno
… a to ještě nejsou všechny. Kde se tyto zvláštní dvojice v češtině vzaly?
Už jste si patrně zvykli, že skoro v každém díle našeho seriálu vás seznámíme s nějakým pojmem z jazykovědy, a ani tentokrát neuděláme výjimku. Dnes nás bude zajímat analogie.
V lingvistice tento pojem značí běžný jev ve vývoji jazyka, kdy se určitý tvar vytvoří (analogicky) podle tvaru obdobného. A právě vlivem takové analogie vznikla v češtině výše zmíněná skupina dvojic.
Původně totiž žádné břemeno, plemeno ani temeno neexistovaly. Znali jsme jen břímě, plémě, témě atd. Jak se ale tato slova skloňovala? Že by „bez ráměte“, „s rámětem“…?
Kdepak. Při skloňování se ke slovům v tomto dnes již zaniklém vzoru přidávala vkladná slabika. Deklinace proto vypadala takto:
- 1. rámě
- 2. ramene
- 3. rameni
- 4. rámě
- 6. rameni
- 7. ramenem
Je tedy vidět, že u 1. a 4. pádu se odlišovala nejen koncovka, ale dokonce i kmen slova. Takové různosti se ovšem jazyk přirozeně brání, a tak si lidé (aby se vzor zjednodušil) podle koncovek ostatních pádů dotvořili novou podobu 1. a 4. pádu: rameno.
Uplatnila se zde zkrátka zmíněná analogie: Změna kmene byla provedena napodobením kmene v ostatních pádech. A proč koncovka -o? Ta byla přejata od nejčastějšího vzoru podstatných jmen středního rodu, tj. „město“.
A tak k původním slovům zakončeným na -mě vznikly paralelní výrazy s koncovkou -no. Ve většině případů se už původní podoba pociťuje jako zastaralá, u některých dvojic získal každý z obou výrazů trochu jiný okruh významu (rámě – rameno).
U některých dvojic dokonce původní tvar zcela zanikl a v nové češtině už neexistuje. Uhodnete, o která slova jde? Věřte nebo ne, jsou to výrazy písmeno a jméno. Zcela v duchu výše popsané logiky vznikla i tato slova analogií podle ostatních pádů, protože původně zněla písmě a jmě. (Odtud otázka vznesená duchem středověkého profesora v knize Pan Posleda: „Jaké že jest vaše jmě?“)
Jako zajímavost dodejme, že v jihočeském nářečí proběhl vývoj poněkud jinak: Udržely se zde původní tvary (břímě, plémě) a naopak jejich skloňování se změnilo podle vzoru „kuře“ – tedy bříměte, bříměti… (další možnost, jak se vyhnout změně kmene při deklinaci). Takže i zde se vlastně jedná o analogii, protože tyto pádové tvary byly vytvořeny analogicky podle tvarů v jiném vzoru.
Další díly
- Perličky z historie češtiny – 1. díl: změna v časování
- Perličky z historie češtiny – 2. díl: kde se vzalo F
- Perličky z historie češtiny – 3. díl: vznik Ř
- Perličky z historie češtiny – 4. díl: proč je Ú jen na začátku slov
- Perličky z historie češtiny – 5. díl: břímě vs. břemeno (právě čtete)
- Perličky z historie češtiny – 6. díl: významová diferenciace
- Perličky z historie češtiny – 7. díl: tabuová slova
- Perličky z historie češtiny – 8. díl: proteze není protéza
- Perličky z historie češtiny – 9. díl: příklonka „-li“
- Perličky z historie češtiny – 10. díl: vejce, ale vajec
- Perličky z historie češtiny – 11. díl: problematický vzor „stavení“
- Perličky z historie češtiny – 12. díl: dáte si býkové maso?