Že se v češtině dá jedna a tatáž věc označit různými názvy, všichni dobře víme. Proč se tedy zdržovat přemýšlením o tom, že máme dvojici synonym „břímě – břemeno“?

Odpověď je prostá: V tomto článku nám totiž nepůjde konkrétně o dvojici „břímě – břemeno“, ale o celou skupinu takových dvojic, vytvořených podle stejné šablony:

  • témě – temeno
  • rámě – rameno
  • plémě – plemeno
  • símě/sémě – semeno

… a to ještě nejsou všechny. Kde se tyto zvláštní dvojice v češtině vzaly?

Už jste si patrně zvykli, že skoro v každém díle našeho seriálu vás seznámíme s nějakým pojmem z jazykovědy, a ani tentokrát neuděláme výjimku. Dnes nás bude zajímat analogie.

V lingvistice tento pojem značí běžný jev ve vývoji jazyka, kdy se určitý tvar vytvoří (analogicky) podle tvaru obdobného. A právě vlivem takové analogie vznikla v češtině výše zmíněná skupina dvojic.

Původně totiž žádné břemeno, plemeno ani temeno neexistovaly. Znali jsme jen břímě, plémě, témě atd. Jak se ale tato slova skloňovala? Že by „bez ráměte“, „s rámětem“…?

Kdepak. Při skloňování se ke slovům v tomto dnes již zaniklém vzoru přidávala vkladná slabika. Deklinace proto vypadala takto:

  • 1. rámě
  • 2. ramene
  • 3. rameni
  • 4. rámě
  • 6. rameni
  • 7. ramenem

Je tedy vidět, že u 1. a 4. pádu se odlišovala nejen koncovka, ale dokonce i kmen slova. Takové různosti se ovšem jazyk přirozeně brání, a tak si lidé (aby se vzor zjednodušil) podle koncovek ostatních pádů dotvořili novou podobu 1. a 4. pádu: rameno.

Uplatnila se zde zkrátka zmíněná analogie: Změna kmene byla provedena napodobením kmene v ostatních pádech. A proč koncovka -o? Ta byla přejata od nejčastějšího vzoru podstatných jmen středního rodu, tj. „město“.

A tak k původním slovům zakončeným na -mě vznikly paralelní výrazy s koncovkou -no. Ve většině případů se už původní podoba pociťuje jako zastaralá, u některých dvojic získal každý z obou výrazů trochu jiný okruh významu (rámě – rameno).

U některých dvojic dokonce původní tvar zcela zanikl a v nové češtině už neexistuje. Uhodnete, o která slova jde? Věřte nebo ne, jsou to výrazy písmeno a jméno. Zcela v duchu výše popsané logiky vznikla i tato slova analogií podle ostatních pádů, protože původně zněla písmě a jmě. (Odtud otázka vznesená duchem středověkého profesora v knize Pan Posleda: „Jaké že jest vaše jmě?“)

Jako zajímavost dodejme, že v jihočeském nářečí proběhl vývoj poněkud jinak: Udržely se zde původní tvary (břímě, plémě) a naopak jejich skloňování se změnilo podle vzoru „kuře“ – tedy bříměte, bříměti… (další možnost, jak se vyhnout změně kmene při deklinaci). Takže i zde se vlastně jedná o analogii, protože tyto pádové tvary byly vytvořeny analogicky podle tvarů v jiném vzoru.

Další díly

PERLIČKY Z HISTORIE ČEŠTINY – 5. díl: břímě vs. břemeno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít