Poupravíme-li známý citát Johna Donna, můžeme říct, že „žádný jazyk není ostrov sám pro sebe“. Vždycky na něj působí, ovlivňují ho a pozměňují jazyky okolní. Jazyky si mezi sebou vyměňují slova a někdy se v jednom objeví i celá vazba vzniklá pod působením druhého.

Jak je to s cizími hláskami

Zároveň ale ve světě jazyků panuje pozoruhodná zákonitost: Jazyky od sebe nikdy nepřejímají hlásky, či přesněji fonémy. Nikdy se nestane, že by mluvčí určitého jazyka přijali a začali používat cizorodou hlásku. Pokud přejímají z cizího jazyka slovo obsahující foném, který ve svém jazyce nemají, vždycky ho nahradí nějakou svojí hláskou, která je mu zvukově blízká.

Všimněte si příkladu: Na českém území se vlivem historického vývoje začala používat celá řada německých příjmení. Jedním z nich je dnes velmi rozšířené příjmení Müller. Většina z vás určitě ví, že hláska Ü se v němčině vyslovuje temně, jako zaokrouhlená samohláska.

Takový foném neboli zvuk se ale v češtině nevyskytuje. A jak naši předkové tuto situaci vyřešili? Samozřejmě se nezačali učit formulovat nějaký pro ně cizorodý foném. K tomu nikdy žádný národ nedonutíte. Prostě nahradili Ü nejbližším českým zvukem – vyslovujeme Miler.

Otázkou tedy je, jak mohla do češtiny v nezměněné podobě proniknout slova jako „fyzika“, „fontána“ nebo „forma“, když obsahují pro češtinu neznámou hlásku F.

Spodoba znělosti

Odpověď je více než pozoruhodná. V minulosti jsme totiž opravdu všechna přejatá slova obsahující F upravovali tak, že jsme F nahradili jiným fonémem. Například německé „Fassant“ jsme přejali v podobě „bažant“. Stejně tak namísto „lucifer“ říkali naši předkové ve středověku „luciper“ a z latinského „biscofa“ udělali „biskupa“.

Co způsobilo změnu? Jak to, že jsme postupně začali přebírat slova s F v původní podobě? Odpověď paradoxně spočívá v používání hlásky jiné, jmenovitě V. Tato hláska se totiž v minulosti vyslovovala jako obouretná, nikoli retozubná jako dnes. Pokud vám tyhle termíny z lingvistiky nejsou úplně známé, vyzkoušejte si to: Když vyslovíte V tak, jak jsme zvyklí, všimněte si, že při tom přiložíte horní zuby ke spodnímu rtu. Proto jde o výslovnost retozubnou. Když ale místo zubů a spodního rtu použijete horní a spodní ret (jako anglické W ve slově wind, write apod.), jde o V obouretné neboli bilabiální.

Všude tam, kde dnes vyslovujeme naše retozubné V, jsme dřív vyslovovali V obouretně (dodnes tak činí například Poláci). Pro zajímavost: tato výslovnost dodnes přežila u některých slov ve východočeském nářečí. V něm se dodnes vyslovuje třeba „kreu“ nebo „prauda“.

Když jsme před pár staletími přešli na výslovnost retozubnou, mělo to zajímavý vedlejší dopad: V některých slovech se totiž místo V začal vyslovovat foném F. Však si zkuste říct třeba „dav“, „včela“ nebo „název“. Že je vyslovujete „daf“, „fčela“ a „názef“, viďte?

Tomuto jevu se odborně říká spodoba znělosti. Díky ní do češtiny pronikl foném F – jako změněná výslovnost V v některých slovech. Jakmile se to stalo, foném F se stal Čechům známým, stal se přirozenou součástí jejich fonetiky.

Od té doby už nebylo třeba si cizí slova s F jakkoli upravovat, protože jsme F znali. Možná ne jako písmeno, ale jako zvuk ano. Cesta k tomu, abychom cizí slova s F přijímali v nepřizpůsobené podobě, byla otevřená.

Další díly

PERLIČKY Z HISTORIE ČEŠTINY – 2. díl: kde se vzalo F

2 komentáře u „PERLIČKY Z HISTORIE ČEŠTINY – 2. díl: kde se vzalo F

  • 20. 4. 2016 (19:35)
    Trvalý odkaz

    Je to zajímavé čtení. Ale vyvstávají mi otázky. Z čeho je patrné, že jakási staroslovanština neměla f? A kdy se tak stalo? Vždyť ve středověkých textech se f normálně vyskytuje: úfat, ofěra, koféř. I krásné české fuj nebude zrovna přejaté. Navíc co vím i ostatní slovanské jazyky f nepostrádají. Ruština je bez H, ale bez F určitě ne. Jak by se tak zázračně synchronně odehrál týž proces v tolika jazycích?

    Reagovat
  • 21. 4. 2016 (8:22)
    Trvalý odkaz

    Pane Vyskočile, díky za dotaz. V mnoha pozdněstředověkých textech se F už normálně vyskytuje, protože k procesu, který je v článku popsán, proběhlo poměrně dost dávno. Konkrétně ve XIV. století.

    Nicméně dotkl jste se zajímavého tématu, totiž onoho slovesa „úfati“. V podstatě souběžně se vznikem F při asimilaci V se totiž F začalo objevovat i z jiného důvodu, který ale nebyl zdaleka tak významný, proto ho v článku nezmiňujeme.

    F totiž v té době začalo vznikat i při rychlé výslovnosti dvojhlásky PV. Sloveso „úfati“ původně znělo „úpvati“. Spojením s předložkou potom vzniká známé dnešní do-úfati čili doufati.

    Foném F se navíc v češtině vždycky vyskytoval ve slovech onomatopoických jako „fukati“ a „fučeti“.

    Jinak zařazení F jako plnohodnotného fonému do morfologického systému v jiných slovanských jazycích by bylo jistě zajímavé prozkoumat, nicméně je možné, že tam probíhala situace podobně. Nebyla by to až taková výjimka. Společný praslovanský základ znamená i společné vývojové tendence. Například ve všech slovanských jazycích shodně zanikly / vokalizovaly se jery. Nebo ve všech slov. jazycích (s výjimkou polštiny) zanikly nosové samohlásky.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít