Poupravíme-li známý citát Johna Donna, můžeme říct, že „žádný jazyk není ostrov sám pro sebe“. Vždycky na něj působí, ovlivňují ho a pozměňují jazyky okolní. Jazyky si mezi sebou vyměňují slova a někdy se v jednom objeví i celá vazba vzniklá pod působením druhého.

Jak je to s cizími hláskami

Zároveň ale ve světě jazyků panuje pozoruhodná zákonitost: Jazyky od sebe nikdy nepřejímají hlásky, či přesněji fonémy. Nikdy se nestane, že by mluvčí určitého jazyka přijali a začali používat cizorodou hlásku. Pokud přejímají z cizího jazyka slovo obsahující foném, který ve svém jazyce nemají, vždycky ho nahradí nějakou svojí hláskou, která je mu zvukově blízká.

Všimněte si příkladu: Na českém území se vlivem historického vývoje začala používat celá řada německých příjmení. Jedním z nich je dnes velmi rozšířené příjmení Müller. Většina z vás určitě ví, že hláska Ü se v němčině vyslovuje temně, jako zaokrouhlená samohláska.

Takový foném neboli zvuk se ale v češtině nevyskytuje. A jak naši předkové tuto situaci vyřešili? Samozřejmě se nezačali učit formulovat nějaký pro ně cizorodý foném. K tomu nikdy žádný národ nedonutíte. Prostě nahradili Ü nejbližším českým zvukem – vyslovujeme Miler.

Otázkou tedy je, jak mohla do češtiny v nezměněné podobě proniknout slova jako „fyzika“, „fontána“ nebo „forma“, když obsahují pro češtinu neznámou hlásku F.

Spodoba znělosti

Odpověď je více než pozoruhodná. V minulosti jsme totiž opravdu všechna přejatá slova obsahující F upravovali tak, že jsme F nahradili jiným fonémem. Například německé „Fassant“ jsme přejali v podobě „bažant“. Stejně tak namísto „lucifer“ říkali naši předkové ve středověku „luciper“ a z latinského „biscofa“ udělali „biskupa“.

Co způsobilo změnu? Jak to, že jsme postupně začali přebírat slova s F v původní podobě? Odpověď paradoxně spočívá v používání hlásky jiné, jmenovitě V. Tato hláska se totiž v minulosti vyslovovala jako obouretná, nikoli retozubná jako dnes. Pokud vám tyhle termíny z lingvistiky nejsou úplně známé, vyzkoušejte si to: Když vyslovíte V tak, jak jsme zvyklí, všimněte si, že při tom přiložíte horní zuby ke spodnímu rtu. Proto jde o výslovnost retozubnou. Když ale místo zubů a spodního rtu použijete horní a spodní ret (jako anglické W ve slově wind, write apod.), jde o V obouretné neboli bilabiální.

Všude tam, kde dnes vyslovujeme naše retozubné V, jsme dřív vyslovovali V obouretně (dodnes tak činí například Poláci). Pro zajímavost: tato výslovnost dodnes přežila u některých slov ve východočeském nářečí. V něm se dodnes vyslovuje třeba „kreu“ nebo „prauda“.

Když jsme před pár staletími přešli na výslovnost retozubnou, mělo to zajímavý vedlejší dopad: V některých slovech se totiž místo V začal vyslovovat foném F. Však si zkuste říct třeba „dav“, „včela“ nebo „název“. Že je vyslovujete „daf“, „fčela“ a „názef“, viďte?

Tomuto jevu se odborně říká spodoba znělosti. Díky ní do češtiny pronikl foném F – jako změněná výslovnost V v některých slovech. Jakmile se to stalo, foném F se stal Čechům známým, stal se přirozenou součástí jejich fonetiky.

Od té doby už nebylo třeba si cizí slova s F jakkoli upravovat, protože jsme F znali. Možná ne jako písmeno, ale jako zvuk ano. Cesta k tomu, abychom cizí slova s F přijímali v nepřizpůsobené podobě, byla otevřená.

Další díly

PERLIČKY Z HISTORIE ČEŠTINY – 2. díl: kde se vzalo F

2 komentáře u „PERLIČKY Z HISTORIE ČEŠTINY – 2. díl: kde se vzalo F

  • 20. 4. 2016 (19:35)
    Trvalý odkaz

    Je to zajímavé čtení. Ale vyvstávají mi otázky. Z čeho je patrné, že jakási staroslovanština neměla f? A kdy se tak stalo? Vždyť ve středověkých textech se f normálně vyskytuje: úfat, ofěra, koféř. I krásné české fuj nebude zrovna přejaté. Navíc co vím i ostatní slovanské jazyky f nepostrádají. Ruština je bez H, ale bez F určitě ne. Jak by se tak zázračně synchronně odehrál týž proces v tolika jazycích?

    Reagovat
  • 21. 4. 2016 (8:22)
    Trvalý odkaz

    Pane Vyskočile, díky za dotaz. V mnoha pozdněstředověkých textech se F už normálně vyskytuje, protože k procesu, který je v článku popsán, proběhlo poměrně dost dávno. Konkrétně ve XIV. století.

    Nicméně dotkl jste se zajímavého tématu, totiž onoho slovesa „úfati“. V podstatě souběžně se vznikem F při asimilaci V se totiž F začalo objevovat i z jiného důvodu, který ale nebyl zdaleka tak významný, proto ho v článku nezmiňujeme.

    F totiž v té době začalo vznikat i při rychlé výslovnosti dvojhlásky PV. Sloveso „úfati“ původně znělo „úpvati“. Spojením s předložkou potom vzniká známé dnešní do-úfati čili doufati.

    Foném F se navíc v češtině vždycky vyskytoval ve slovech onomatopoických jako „fukati“ a „fučeti“.

    Jinak zařazení F jako plnohodnotného fonému do morfologického systému v jiných slovanských jazycích by bylo jistě zajímavé prozkoumat, nicméně je možné, že tam probíhala situace podobně. Nebyla by to až taková výjimka. Společný praslovanský základ znamená i společné vývojové tendence. Například ve všech slovanských jazycích shodně zanikly / vokalizovaly se jery. Nebo ve všech slov. jazycích (s výjimkou polštiny) zanikly nosové samohlásky.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *