Už jste někdy slyšeli slovo „juxtapozice“? Tak trochu doufám, že vám je tento výraz alespoň povědomý, protože už jsme o něm psali v 9. díle našich „Perliček z historie češtiny“. Tam jsme se o nich ale jen zmínili v rámci výkladu o vývoji našeho jazyka, zatímco teď budeme mluvit o něčem, co má přímý dopad na praxi.
Oč že se tedy jedná? Slovník definuje juxtapozici jako „spojení větných členů nebo vět prostým položením vedle sebe“. Jde tedy o takové vyjádření, v němž nevyjadřujete vzájemný vztah mezi větami či větnými celky – jen je volně kladete za sebe. Při juxtapozici nevyužíváte spojky či zájmena jako „což“, „který“, „ale“, „jestli“ a podobně.
Podstatné je, že takový způsob vyjadřování je přirozený pouze v mluvené řeči. Vztahy mezi větnými členy a větami totiž automaticky dotváříme gesty, intonací a celkovým kontextem situace, takže často není třeba je vyjadřovat slovně.
Nároky psaného textu jsou v tomto ohledu mnohem vyšší. Gesta, a hlavně intonaci k dispozici nemáme, a proto působí prosté kladení myšlenek za sebe nepřirozeně, a dokonce může způsobit, že text je špatně srozumitelný.
V praxi se ale často setkáváme s tím, že autoři textů se se spojovacími výrazy moc neobtěžují a házejí myšlenky za sebe hlava nehlava. Nejčastěji se tento problém objevuje u přepisů rozhovorů – zpovídaná osobnost totiž pochopitelně juxtapozice hojně používala (koneckonců odpovídala slovně, nikoli písemně, takže na to měla plné právo). Autor rozhovoru má potom při editaci rozhovoru a jeho převodu do psané podoby za úkol všechna ta slovní vyjádření „učesat“. A k tomu patří doplnění spojovacích výrazů, aby zmizely ony juxtapozice. Zhusta se na to ale zapomíná.
A jak jsme navíc osobně zjistili, i v jiných typech textů se tento problém vyskytuje dost hojně. Pojďme si teď na několika skutečných příkladech z naší praxe ukázat, že vyhnout se juxtapozicím nemusí být nic náročného.
Měňte zájmena na vztažná
Proč je používání vztažných zájmen tak důležité? No protože vyjadřují vztah – právě proto se jim říká vztažná. A právě vyjádření vztahu je přece to, oč nám při mýcení juxtapozic jde!
A tak se můžeme juxtapozici často vyhnout tím, že nahradíme ukazovací zájmeno odpovídajícím zájmenem vztažným.
Podívejte se třeba na tato dvě souvětí:
- Snažte se vytočit přední nohu ven asi o 30 stupňů, pomůže vám to otáčet boky.
- Přišel pozdě, tím si mě zrovna nezískal.
V mluvené řeči jsou taková vyjádření naprosto v pořádku, ale když je vidíme takto napsaná, asi cítíme, že to stylisticky není žádná výhra.
Zkusme tedy v obou případech vyjádřit vztah mezi oběma větami tím, že nahradíme ukazovací zájmeno „to“ příslušnou vztažnou variantou:
- Snažte se vytočit přední nohu ven asi o 30 stupňů, což vám pomůže otáčet boky.
- Přišel pozdě, čímž si mě zrovna nezískal.
A stejně to funguje u zájmen osobních nebo přivlastňovacích. Všimněte si nepříjemných juxtapozic zde:
- Procedura začíná relaxací v Rhassoulu, na ni navazuje exfoliace celého těla mořskými minerály.
- Ohřev je kromě jiného odpovědný za rozklad ellagitaninů, jejich koncentrace klesá se stoupající intenzitou tepla.
Najdete ona klíčová zájmena? Jistě, v první větě je to osobní zájmeno „ni“, ve druhé pak přivlastňovací „jejich“. A teď to nejvtipnější: V obou případech stačí do souvětí přidat jediné písmeno, abychom se juxtapozic zbavili! Právě přidáním jediného písmene totiž změníme ono osobní, respektive přivlastňovací zájmeno na vztažné. Sledujte:
- Procedura začíná relaxací v Rhassoulu, na niž navazuje exfoliace celého těla mořskými minerály.
- Ohřev je kromě jiného odpovědný za rozklad ellagitaninů, jejichž koncentrace klesá se stoupající intenzitou tepla.
Jednoduchým kouzlem jsme povýšili obě souvětí na jinou stylistickou úroveň – a ani jsme se u toho moc nezapotili.
Stačí slůvko navíc
V jiných případech se juxtapozice nezbavíme změnou zájmena na vztažné, ale zkrátka tím, že si uvědomíme, jaký vztah mezi oběma větnými celky je, a pak ho vyjádříme příslušným slovem, ať už je to zájmeno, nebo třeba spojka.
Jak byste takto pomohli třeba následujícímu souvětí?
- Přece jen je zakopaná v zemi, vyčištění je složitější, nemůžete ji otočit, vypláchnout.
Je pozoruhodné, že autor dokázal do relativně krátkého souvětí nacpat hned čtyři juxtapozice. Co říkáte, pomůžeme mu?
Vtip je v tom, srovnat si v hlavě, jaký vztah mezi větami je. A hned nám dojde, že druhá věta je důsledkem té první, zatímco třetí věta vyjadřuje příčinu věty druhé. A mezi posledními dvěma slovy je vztah souřadný.
A když tyto tři vztahy nejsme líní vyjádřit příslušným slovem, vznikne třeba takovéto souvětí:
- Přece jen je zakopaná v zemi, takže vyčištění je složitější, protože ji nemůžete otočit ani vypláchnout.
Není to tak, že „takže“ vyjadřuje důsledek, „protože“ příčinu a „ani“ souřadnost?
Ještě jednou se teď vrátím ke vztažným zájmenům. Tak jako je někdy třeba změnit jiné typy zájmen právě na zájmeno vztažné (viz výše), bývá prospěšné vztažné zájmeno i přidat. Jako u těchto dvou vět, týkajících se zaměstnání:
- Sbírat vypomáhá asi 60 dobrovolníků, za půl dne práce obdrží láhev vína.
- V 15 letech jsem pracoval o víkendech v cukrárně, dostával jsem 17 Kč za hodinu.
Která slova byste přidali, aby juxtapozice zmizely? Já bych doporučil třeba tato:
- Sbírat vypomáhá asi 60 dobrovolníků, kteří za půl dne práce obdrží láhev vína.
- V 15 letech jsem pracoval o víkendech v cukrárně, kde jsem dostával 17 Kč za hodinu.
Jde i o srozumitelnost
Zanedbávání spojovacích výrazů v psaném textu je nejen stylisticky neobratné, ale může narušovat i srozumitelnost. Jaký smysl vám například dává toto souvětí?
- V Champagne je stanoven základní výnos hroznů na 12,4 t/ha, řada AOC má výnos nižší, na jihu země běžně výnos přesahuje 20 t/ha.
Prosté kladení myšlenek za sebe tu vytvořilo pořádný zmatek, viďte? Nejdřív 12,4 tuny, pak nižší výnos, pak zase výnos 20 tun… Zvlášť takto bez kontextu je těžké souvětí vůbec rozklíčovat. A můžou za to juxtapozice, nic naplat.
Lepší bude přidat spojovací výrazy a možná taky v tomto případě souvětí rozdělit:
- V Champagne je stanoven základní výnos hroznů na 12,4 t/ha, ale řada AOC má výnos nižší. Naopak na jihu země běžně výnos přesahuje 20 t/ha.
Shrňme si tedy podstatné body. Juxtapozice znamená prosté spojování větných celků bez vyjádření jejich vztahu. Při verbální komunikaci jsou běžné, přirozené a neškodné, zato v psaném textu bývá lepší se jim vyhnout.
Klíčové je tedy vztahy mezi myšlenkami přímo vyjádřit, například doplněním vhodných spojovacích výrazů (většinou spojek či zájmen). Často stačí zaměnit zájmeno, které už ve větě je, za jeho vztažnou variantu.
Když čtu vaše články, čím dál častěji mě napadá, zdali vůbec umíte česky. Zcela rozhodně vám chybí cit pro češtinu a pro jazyk.
Děláte z lidí hlupáky, kteří nechápou česky, pokud mu tam „proofreading“ nepoloží zázračné slůvko „ale“ nebo „naopak“ nebo vztažné zájmeno. Lidé prý tápou, pokud tam to slůvko nebudou mít.
Umíte vůbec česky? Psali nebo mluvili jste alespoň jednou v životě česky? Protože podle článků, které tu píšete, o tom silně pochybuji. Fantazírujete si své domněnky o češtině. Já bych vám doporučil, abyste začali mluvit a psát s lidmi – a natrénovali si češtinu. Pak přestane psát hlouposti jako v tomto článku nebo v předchozích.
Vždyť vy naprosto nezvládáte česky, a děláte z lidí blbce!
A také se, pěkně prosím, doučte, co to je juxtapozice.
Vážený pane Mařáku,
děkujeme za příspěvek. Ujišťuji vás, že nechceme z lidí dělat ani hlupáky, ani blbce. Samozřejmě že si s textem plným juxtapozic čtenáři poradí. Bez nich se jim ovšem bude číst lépe – to je vše.
Jinak slovo „juxtapozice“ má samozřejmě i jiná použití než to, s nímž jsme pracovali zde v článku. Existují i juxtapozice např. citátů, kdy se kladou vedle sebe pro srovnání. Stejně tak u slov, která vzniknou spojením dvou slov bez toho, že by se ta slova upravovala, hovoříme o juxtapozici. Nicméně musím trvat na tom, že juxtapozice má i význam, s nímž pracujeme zde. Je to ve slovníku, nezlobte se.
Nebudu tak příkrý jako kolega Mařák, ale také si myslím, že není nutné cpát do vět spojky a vztažná zájmena za každou cenu. Text potom působí někdy až příliš odborně, šroubovaně.
U rozhovorů je velké umění upravit odpovědi tak, aby plynuly bez odboček, zádrhelů a vaty, ale přitom tak, aby se udržel život. Mám za sebou mnoho rozhovorů z pozice publicisty, následný přepis byla dost často dřina. (Hle, v předchozím souvětí jsem se obešel bez spojky.)
Přepisy přímé řeči opravdu dřina jsou, což mohu také potvrdit z vlastní zkušenosti. A jednou z výzev jsou právě odlišné nároky mluveného a psaného slova. Ony se všechny ty spojky a spojovací výrazy vlastně v jazyce často vyvinuly právě po nástupu písemnictví, protože psaný text si jejich existenci prostě vynutil. Už to samo o sobě je důkazem, že v psaném jazyce přehršel juxtapozic vadí…
Diky za velmi pekne napsany clanek. Nerozumim vytkam v predchozich komentarich, protoze podle me cesky umite vyborne. Vase tipy v textu jsou velmi prinosne a rozhodne je v budoucnu vyuziji.
Také mi nezbývá než poděkovat za Váš článek. Myslím, že právě v dnešní době, kdy se snažíme čtenářům podbízet tím, že ohlodáváme češtinu až na kost, je docela důležité umět vyjádřit vztahy v psaném projevu, zejména pak v odborném textu. Chápu, že v publicistice to bude jiné. Zkrátka vždy je potřeba zamyslet se nad funkcí daného textu/promluvy.
Zkuste si někdy přečíst nějakou bakalářskou či diplomovou práci dnešních studentů a zjistíte, jak na tom dnes jsme s češtinou, a to nejen v oblasti pravopisu, ale například i v oblasti slovesných vazeb a výstavby textu vůbec.