Na žádost jednoho z našich čtenářů v diskusi jsme připravili krátké pojednání o tom, proč obecná čeština používá ve většině výskytů dvojhlásku „ej“ namísto spisovného „ý“.

Obecné příčiny změn

Jak podrobněji popisujeme v naší knize Pište správně česky, hláskové i deklinační změny v jazyce probíhají proto, že v něm neustále bojují dva protichůdné vlivy: Na jedné straně mají mluvčí přirozenou tendenci zjednodušovat si výslovnost i ohýbání slov (prostě proto, aby si tolik nenamáhali hlavičky a mluvidla), na druhé straně ale takové zjednodušování musí mít své meze, protože jinak bychom si přestali rozumět (z jazyka by zbylo nezřetelné mumlání).

A právě na přechodu „ý“ v „ej“ si můžeme vliv obou těchto faktorů krásně ukázat.

Zjednodušení výslovnosti

Věděli jste, že v dávné minulosti měla čeština o jednu samohlásku navíc? Opravdu je to tak. Dnes máme hlásku, kterou v písmu značíme buď písmenem I, nebo písmenem Y, ale ještě ve 14. století to byly vlastně hlásky dvě – jedna byla ve výslovnosti zaokrouhlená (ta se značila Y) a druhá nezaokrouhlená (I).

Během 14. století si ale mluvčí začali tuto oblast zjednodušovat, a obě hlásky postupně splynuly v jednu. Zkrátka i tam, kde se původně vyslovovalo zaokrouhlené Y, se začalo vyslovovat nezaokrouhlené I. Hovoříme o zanikání měkkostní korelace. Ono zaokrouhlené Y tak z našeho jazyka zcela zmizelo, ale v jiných slovanských jazycích se zachovalo – například v ruštině. My už dnes všude vyslovujeme pouze I nezaokrouhlené, i když v písmu nám z tradice zůstala i slova s písmeny Y a Ý.

Je zajímavé, že slavný Jan Hus své současníky za „lajdáckost“ v podobě eliminace zaokrouhleného Y kritizoval. Důležitější ale je, co tento vývoj způsobil.

Ztráta srozumitelnosti

Vyřazení jedné samohlásky sice mluvčím zjednodušilo život (či spíše mluvení), ale problém byl, že některé velmi běžné dvojice slov, které bylo naprosto nutné v řeči rozlišovat, najednou zněly stejně! Namátkou třeba mít – mýt nebo bít – být. Co s tím?

Jazyk si v zájmu významové zřetelnosti vynutil další hláskovou změnu: Tam, kde bylo původně zaokrouhlené Ý, začali mluvčí kvůli rozlišení vkládat ještě hlásku E. Aby se zachovala stejná délka, zkrátilo se zároveň Í na I.

Zkusme si celý vývoj znázornit na příkladu: Slovo „pýcha“ se původně vyslovovalo s oním zaokrouhleným Ý. Místo něj přešli mluvčí na měkkou výslovnost a vznikla [pícha]. Dlouhá samohláska Í se pak rozpadla do dvojhlásky EI: [peicha]. A když si tohle zkusíte vyslovit, okamžitě uvidíte, že se z toho nevyhnutelně stane dnešní [pejcha].

Změny nejsou vždy důsledné

Celý tento vývoj pochopitelně probíhá v jazyce vždy živelně, neorganizovaně, protože ho nikdo neplánuje „shora“ ani neřídí. V některé oblasti se prostě začnou objevovat určité výslovnostní nebo deklinační tendence, a pokud má daná oblast kulturní prestiž (jako v tomto případě Praha a střední Čechy), začne se změna stykem obyvatel šířit, protože ostatní se (tak jako dnes) snaží řeč bohatších, obdivovaných lidí napodobovat. Takové změny v jazyce neřídí žádná instituce.

Z toho důvodu také nová výslovnost nepřešla důsledně na všechna slova, kde původně bylo zaokrouhlené Ý. Všimněte si například, že ve slovech jako „dýka, „týl“, „rýmovat“ nebo „dým“ se žádná dvojhláska neobjevila (neříkáme [dejka], [tejl], [rejmovat] ani [dejm]).

A naopak se v lidové řeči začala dvojhláska EI objevovat i u slov, kde teoreticky neměla co dělat, protože v nich odjakživa bylo nezaokrouhlené Í: Viz například „cejtit“, „vozejk“ nebo „cizej“.

Stejně tak je zajímavé, že zánik měkkostní korelace u krátkých slabik už jazyk v Čechách neřešil. Vždyť i u krátkých slabik začaly znít dvojice některých často používaných slov stejně, třeba bil – byl nebo vije – vyje!

Tato situace jako by vadila jen mluvčím na střední Moravě, kde z toho důvodu původní krátké zaokrouhlené Y přešlo v E (aby – abe, slyším – slešim). Tamtéž navíc dvojhláska EI dále přešla v dlouhé É (vývoj šel tedy takto: strýc – strejc – stréc).

Další vlivy

Potřeba rozlišit slova, která najednou zněla stejně, byla nesporně hlavní příčinou toho, že nově vzniklé Í přešlo v EI. Důkazem je i to, že v oblastech, kde se měkkostní korelace udržela déle, k této diftongizaci nedošlo – viz severovýchodní Morava.

Je ale možné, že na tento vývoj měly vliv i další dvě příčiny. Za prvé je to vliv němčiny, tehdy na našem území pochopitelně velmi silný. Ve stejné době totiž v němčině přecházelo Í v EI, takže česky mluvící němečtí obyvatelé středních Čech mohli své artikulační zvyklosti přenášet i do naší mateřštiny. Právě proto se proti uvedeným změnám tak vymezoval vlastenec Hus. Nicméně jistotu, že tento faktor hrál nějakou roli, nemáme. Obecně totiž vliv cizích jazyků zasahuje do hláskotvorného vývoje jazyka jen minimálně.

Za druhé je zajímavé si povšimnout, že dlouhé samohlásky mají tendenci k podobné diftongizaci v indoevropských jazycích obecně. Asi totiž nebude náhoda, že změna Í v EI proběhla (navíc ve stejném období!) i v angličtině nebo němčině.

Možná si ostatně vzpomínáte, jak jsme v tomto článku psali, že původní výslovnost slov anglických jako „fire“ byla [fír], ale v raném novověku přešla v [fejr]. To je vlastně naprosto stejná změna, jako naše [bít] v [bejt]. (To, že v angličtině vývoj pokračoval a nakonec skončil u dvojhlásky AI – [fajr] –, už je věc jiná.)

Vždyť koneckonců podobnou diftongizací prošla v češtině například hláska Ú, z níž se na většině našeho území stala dvojhláska OU (múka – mouka). Jenže tuto změnu už stihli zachytit gramatikové předbělohorské doby, a tudíž ji obrozenci 19. století „schválili“ jako součást spisovného standardu, zatímco o něco pozdější změnu Ý v EI už si obrozenci mylně vyložili jako zkažený vliv zlé němčiny (protože se o ní nepsalo před tou nešťastnou Bílou horou), a tak ji jako spisovnou nepřijali.

Závěr

Můžeme to tedy shrnout tak, že hláskový vývoj v této oblasti je typickým příkladem toho, jak spolu v jazyce neustále válčí oba klíčové vlivy: Snaha o úsporu artikulační energie na straně jedné a potřeba významové zřetelnosti na straně druhé. Zděděné vnitřní dispozice jazyka také sehrály svou roli. A nelze vyloučit ani omezený vliv jazyka cizího.

Obrozenci se pak o stovky let později rozhodli, že tento přirozený hláskový vývoj postaví mimo spisovný standard, a tak dnes někteří Češi považují tvary s EI málem za obhroublé. Faktem ale je, že tato změna v našem jazykovém systému bylo zcela přirozená, a dokonce potřebná.

Proč Češi říkají „bejt“ místo „být“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít