Naprostá většina křestních jmen má také svoji domáckou podobu. A mnohdy ne jednu. Vladimír je Vláďa, Miroslav je Mirek, Petr je Péťa a Dalibor je… na to jsem vlastně doteď nepřišel.
V češtině se některé domácké podoby křestních jmen natolik ujaly, že dokonce získaly samy status „oficiálního“ křestního jména. A tak dnes může mít žena v občanském průkazu napsáno, že je Magda, ač to původně byla jen zdrobnělina od Magdaleny. A muž už se nemusí jmenovat jen Lubomír, ale rovnou Luboš.
Ať už je domácká podoba jména jakákoli, zpravidla platí jednoduché pravidlo – vznikne odvozením od podoby výchozí. Zkrátka kořen zůstává stejný, a když ne kořen, tak alespoň první dvě tři hlásky.
Asi jste si ale všimli, že existují výjimky. Kde se vzaly?
Honza a Pepík
Jako první vás asi napadnou jedny z vůbec nejrozšířenějších českých křestních jmen, a sice Jan a Josef. Kromě Jeníků a Josífků totiž často slýcháme i oslovení Honza a Pepa, které se výchozím podobám jmen vůbec zvukově nepodobají.
Vysvětlení je prosté – naši předci se jednoduše inspirovali v zahraničí. U našich německy mluvících sousedů byste jméno Jan našli také, ovšemže v tamější podobě, a sice Johannes.
Ne že by němčině vadila dlouhá slova (spíš naopak), ale volat na dítko „Johannes“ se maminkám a tatínkům asi nechtělo, a tak vznikl „Hans“.
A Čechům se Hans zjevně zalíbil, protože ho v upravené podobě Honza začali na své Jeníky používat také. Což je docela ironie, protože „český Honza“ se stalo synonymem něčeho echt českého.
S Pepou je to nemlich stejné, akorát inspirací nebyla němčina, ale italština. Italskou verzi jména Josef, a to Giuseppe, jistě znají nejen milovníci mražené pizzy. Od Giuseppeho k Pepovi už pak vůbec není daleko.
A co ten (ta) Saša?
Asi vás nepřekvapí, že i u Alexandrů a Alexander tkví příčina v zahraniční inspiraci. Tentokrát za všechno může ruština.
V Rusku je běžné, že se jména zdrobňují pomocí koncovky -ša. Však si všimněte:
Natalia – Nataša
Maria – Máša, Maryša…
Jekatěrina – Kaťuša
A tak i domáckou podobu původně řeckého jména Alexandr/Alexandra utvořili zcela systémově jako Alexaša. Jenomže…
Ruskému uchu to zní sice vřeleji, ale kratší to není, že? Pořád čtyři slabiky – to se pro rodinné použití moc nehodí, zvlášť když je třeba malého Alexašu varovat třeba před blížícím se medvědem.
A tak Alexašům zmizely první dvě slabiky a zůstal Saša.
Ale počkat, říkáte si možná. Jaký Saša? Vždyť žádné S v původním jméně není! Když odeberu první dvě slabiky („Ale-“), zbude přece Xaša.
Jenže nesmíme zapomínat, že X je pouze písmeno, tedy grafický znak, nikoli hláska, což je artikulovaný zvuk. Ono X vlastně neznačí nic jiného než kombinaci souhlásek K a S: ks.
Takže při zkrácení Rusové odebrali počáteční „Alek-“ a zbylo „Saša“. No a tahle svérázná domácká podoba pro Alexe a Alexy se ujala i u nás.
Jak vidíte, dokonce i něco takového, jako jsou běžná křestní jména, může být zdrojem zajímavého lingvistického bádání.
Jo jo, podobně divné je, proč se Markétě (Margaret) v angličtině říká Peggy…
Děkujeme za působivé vysvětlení. Nejednou jsem si kladl proč Saša, teď už mezera ve vzdělání je zaplněna.
Proč se domníváte, že zdrobnělina Saša pochází právě z ruštiny?
Mnohé jazykové jevy (byť ne všechny) se dají vysledovat z literárních pramenů. V tomto případě lze snadno zjistit, že tvar „Saša“ se nejdřív objevuje v ruštině a do dalších jazyků postupně přechází nejprve např. v překladech z ruštiny apod.
Ono se to Xaša nabízí jen v latince. V ruské (a nejspíš ani žádné jiné) cyrilici není přímý ekvivalent písmene X, píše se to jako dva znaky („кс“ – v latince „ks“), tedy Александр / Александра.
OK, v řecké abecedě teda ekvivalent X též existuje, ale asi si rozumíme, že to není relevantní v ruštině…
Pravda pravda. To mé vysvětlení s X bylo určeno pro čtenáře používající latinku, kteří by se mohli podivovat… Děkuji za komentář.
A Daliborům se říká Dalík.
Dřív možná Borek, ale to je stejně nejednoznačné jako Slávek a Mirek.