Karel Kryl, slavný skladatel, plnohodnotný básník a odhodlaný exulant, by se v těchto dnech dožil sedmdesáti let. Většina jeho děl už je dnes u široké veřejnosti bohužel pozapomenuta, ale při kulatém výročí jeho narození i smrti (letopočty končící čtyřkou) se vždycky rádia, televize i kolegové hudebníci rozhodnou jeho památku oživit a připomenout.

Letos – stejně jako před deseti lety – patřil ke vzpomínkovým akcím i koncert Jarka Nohavici v ostravském klubu Parník. Pokud jste zrovna nepatřili mezi těch několik vyvolených, kteří se koncertu osobně zúčastnili, mohli jste koncert na živo poslouchat díky živému internetovému audiopřenosu.

Řada lidí by možná měla chuť zpochybnit, zda má vůbec Jarek Nohavica právo Kryla připomínat – skandál s jeho údajnou (polo)spoluprací s STB před pár lety rezonoval českou kulturní scénou. Faktem ale je, že nikoho vhodnějšího bychom asi mezi českými muzikanty nenašli: Jarek Nohavica se s Krylem poměrně dobře znal, sám patří mezi zavedené a úspěšné skladatele, a především jako jeden z mála českých písničkářů vyniká tak jako Kryl nejen skvělými hudebními motivy a hloubkou svých textů, ale také skutečným básnickým umem.

Jen pár písní bylo pro fajnšmekry

A jak si tedy tento v současnosti nejúspěšnější český bard s nelehkým úkolem poradil? Moudře se vyvaroval prázdných a rádoby dojímavých klišé. Nevzlykal nad tím, jak nám všem Karel chybí, ale jak je tu vlastně s námi, nevyprávěl společné historky z pivnice ani nic podobného. Nohavica vůbec omezil slovní projevy na minimum; jednoduše hrál jednotlivé písně jednu za druhou, aniž by je prokládal jakýmikoli komentáři. A to byla správná volba. Jen po úvodní raritce Žalm 120. pronesl několik střízlivých, ale důstojných vět, načež rovnou spustil další kus. A i po zbytek koncertu nechal hovořit téměř výhradně svou kytaru, svůj hlas a nádherné Krylovy texty.

Jedenadvacet Krylových písní, které tvořily náplň koncertu, vybral velmi dobře. Velké plus dostává za to, že do svého výběru nezahrnul žádnou z Krylových „sranda písní“, které Kryl s takovou oblibou skládal především v sedmdesátých letech a v nichž zpravidla ztrácel mnoho ze svého poetického kouzla, zato roztahoval tvář do trochu nuceného šklebu. Nohavica se ani prvoplánově nesnažil šokovat posluchače sledem neznámých písní, jimiž by předváděl show typu „Tuhle taky neznáte, co? Já jo!“ Zároveň se naopak nedržel jen notoricky známých songů (tj. hlavně z autorova prvního alba Bratříčku, zavírej vrátka). Kromě již zmíněné Žalm 120. tak došlo i na apolitickou Kateřinu, na Žalm 71., neprávem opomíjenou Novoroční, a dokonce i na raritní Stéblo pšenice.

Hlavní součástí koncertu byly především „středně známé“ písně: drsně ironická Pušky a děla, nádherná Nehažte kamení, pacifistická Srdce a kříž nebo překrásně jímavá Ukolébavka. Teprve ke konci stále víc a víc převládaly krylovky nejznámější: Veličenstvo kat, Lilie, Píseň neznámého vojína a samozřejmě „Bratříček“ s Andělem na závěr. Koncert tak měl potřebnou gradaci a na reakcích publika to bylo znát.

Pokud jde tedy o výběr z katalogu Krylových písní, Nohavica si poradil víc než dobře. Snad jen jednu malou výtku: Téměř všechny písně představovaly pouze ranou autorovu tvorbu, léta šedesátá a sedmdesátá. Kdyby Nohavica zalovil i ve vodách pozdějších, objevil by skutečné poklady, ať už apolitické Tekuté písky a Monology, nebo typické protestsongy jako Sametové jaro či Platýs. Pro mnohé posluchače by to sice bylo první, ale jistě milé setkání s pro ně dosud neznámými produkty fy Kryl. Obecně se ale setlist jeví i při zpětném pohledu jako opravdu vyvážený.

Kamarád akordeon

Co se týče samotného provedení písní, situace je samozřejmě složitější. Každý umělec, který chce vzdát čest kolegovi interpretací jeho písní, balancuje na ostří nože: Nechce jen mechanicky odzpívat písně přesně v tomtéž stylu jako jejich autor (takové nucené kopírování by nemohlo dopadnout dobře), ale zároveň, když vkládá do písní kus sebe a svého pochopení, je neustále v nebezpečí, že neodhadne míru. Může pak snadno překročit tenkou hranici nevkusu nebo zvolit interpretaci, která už k písni absolutně nesedí. Jarek Nohavica se naštěstí v neděli večer většinou strefil.

Při koncertu ho doprovázel jeho dvorní akordeonista Robert Kuśmierski a ten se samozřejmě v doprovodu řady písní dostal výrazně ke slovu. V některých případech to znamenalo skvělý zážitek: Určitě u takové Kateřiny nebo v písních Pieta či Důchodce. Naopak třeba u Lilie šlápli oba muzikanti s akordeonem a zrychlením rytmu písně vedle. Vznešená píseň s atmosférou středověkého eposu potřebuje rozhodně jiný přednes než uspěchané tempo a hravý doprovod. Asi největším omylem večera pak byla podivná interpretace Písně neznámého vojína. Karel Kryl vložil padlému vojákovi do úst jízlivá, výsměšná slova podaná obecnou češtinou („Co tady čumíte? Táhněte někam“ nebo „Copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?“). Jenže Nohavica zpíval píseň smutně, jemně, spíš jako tiché vyznání lásky. Kontrast mezi obsahem a formou působil chvílemi až komicky.

Jinak je ale potřeba Nohavicu za přednes jednotlivých songů pochválit. Neupozorňoval na sebe bombastickým nebo přehnaně dramatickým projevem; veškerý dojem vytvářely autorovy verše samotné. Zvláště povedené byly v jeho podání Veličenstvo kat nebo Nehažte kamení, do kterých se hlasově pořádně opřel a slušelo jim to. Nohavica obecně nemá ve svém hlasovém rejstříku takový přídech sžíravé ironie hraničící s hrubostí, který tak rád uplatňoval právě Kryl, ale využil jiné přednosti svého projevu. Nesnažil se stát se pro jeden večer jakýmsi vtělením Karla Kryla – a to bylo jedině dobře.

Kryl s Nohavicou mají společnou ještě jednu věc, díky níž se druhý jmenovaný na tento koncert velmi hodil: polštinu. Karel Kryl se naučil polsky v exilu a přeložil do tohoto jazyka řadu svých písní. A Nohavica polsky samozřejmě umí, jak je celkem notoricky známo, a tak zazněly i dvě písně v polštině: Jeřabiny a Lásko! Úplně na člověka v té chvíli dýchla atmosféra Krylových koncertů pro krajany, které pořádal během svých let v exilu a na které běžně chodilo česko-polské publikum – tam se rovněž střídaly písně v obou jazycích. Já osobně bych pro tento koncert zvolil vůbec první song, jejž Kryl složil původně v polštině a až dodatečně ho přeložil do češtiny, totiž Organy w oliwie. Ale to už je opravdu pouze věc vkusu…

A na závěr trochu krylovské filozofie…

Na závěr koncertu vytvořil Nohavica atmosféru spíš rozdováděnou než tklivou. Anděla zpíval rozverně, a halasně vyzýval publikum, aby zpívalo s sebou. Trochu to připomínalo společný zpěv kamarádů na nějakém bujarém večírku. Řadu Krylových fanoušků z toho musely brnět uši, ale na druhou stranu… Karel Kryl takový byl. Miloval život a dovedl si ho užívat. Jako pravý Moravan měl rád dobré víno, ženy a zpěv. A tak možná Nohavica nepotěšil ty, kdo doufali v závěr jako na pohřbu, ale vzdal takto svému vzoru čest celkem trefně.

A jako by si chtěl nakonec usmířit i ty, kdo toužili po důstojném, pietním závěru, vytáhl jako přídavek smutnou Vánoční, která tklivě líčí pocity odloučení a samoty v exilu. Po dlouhém potlesku nakonec přidal i vlastní píseň, skvělou Kometu. Je to jistě jeden z jeho nejlepších kousků, ale trochu jsem doufal, že ze svého repertoáru zvolí jinou píseň – svůj patrně jediný typický politický protestsong v krylovském duchu: Dál se háže kamením a píská. Nu, snad příště.

Jarek Nohavica bavil ostravské publikum něco přes hodinu. Z celkového počtu 161 Krylových písní pečlivě vybral především středně známé písně, a přestože čerpal převážně jen z prvních tří autorových desek, potěšila skladba jeho koncertu asi všechny skupiny posluchačů. Vyhnul se teatrálnímu patosu a dotěrné podlézavosti, takže těžištěm večera zůstaly opravdu písně Karla Kryla. Které snad i díky onomu nedělnímu večeru neupadnou v zapomnění.

Setlist: Žalm 120., Pasážová revolta, Kateřina, Nevidomá dívka, Srdce a kříž, Pieta, Pušky a děla, Nehažte kamení, Jeřabiny (polsky), Důchodce, Žalm 71., Veličenstvo kat, Ukolébavka, Lilie, Píseň neznámého vojína, Stéblo pšenice, Lásko! (polsky), Novoroční, Morituri te salutant, Bratříčku, zavírej vrátka!, Anděl + Vánoční, Kometa

RECENZE: Koncert Jaromíra Nohavici k poctě Karla Kryla
Štítky:

3 komentáře u „RECENZE: Koncert Jaromíra Nohavici k poctě Karla Kryla

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít