Je pozoruhodné, že dva velikáni, totiž jeden z nejgeniálnějších českých spisovatelů a jeden z nejúspěšnějších českých malířů, byli bratři.
Když pánbůh rozdával talent, u Karla a Josefa Čapkových mu takříkajíc ujela ruka. O umělecký odkaz této slavné bratrské dvojice je jistě třeba pečovat a právě o to se už od roku 1947 stará Společnost bratří Čapků.
Jak vnímá své poslání dnes, o téměř 80 let později? A jak vlastně umělecká sféra a veřejnost v zahraničí hodnotí význam bratří Čapků?
Na to a mnoho dalšího jsme se zeptali PhDr. Jiřího Pešičky (*1953), který od února 2026 působí jako nový předseda tohoto spolku.
Jméno Karel Čapek se pro Čechy stalo synonymem pro geniálního spisovatele. Ale v čem konkrétně tkví význam jeho díla?
Karel Čapek dovedl významným způsobem opakovaně vystihnout měnícího se a dramatického ducha své doby, k níž zaujímal velmi originální a výstižné postoje. Jeho dílo je skutečně mnohotvárné a kdokoli si v něm může najít to své. Čapek přitom nikdy nevnucoval čtenářům jakoukoli ideologii, měl však svůj pevný a zásadový postoj k veřejnému dění. Navíc přestože si nacházel cestu k vrcholným dobovým autoritám, dokázal při psaní vždy myslet na prosté čtenáře bez vyššího vzdělání.
A co jazyk, který používal?
Ano, i jeho nesmírně bohatý jazyk zůstává trvalou uměleckou hodnotou – jeho slovník byl také analyzován v monografii Ústavu českého národního korpusu. [Hlavním zjištěním bylo, že Čapkova výjimečnost nespočívala ani tolik v široké slovní zásobě, jako spíš v tom, jak tvořivě s ní zacházel, pozn. red.]
A ty osobně považuješ Čapka především za velkého dramatika, významného autora prózy, nebo spíš význačného novináře? Neboli měli bychom si ho pamatovat hlavně jako autora R.U.R, anebo noetické trilogie, případně autora článků v Lidových novinách?
Částečně jsem na to odpověděl už v otázce první. Karel Čapek je tím vším, co jsi vyjmenoval. Pro svět je Karel Čapek známý především svými dramaty a díky R.U.R. či Válce s mloky ho vnímají vlastně jako spisovatele sci-fi, byť neznámá v cizině nezůstává ani jeho tvorba pro děti. Čapek romanopisec (snad právě s výjimkou Války s mloky) a žurnalista možná ještě za našimi hranicemi čeká na své pravé objevení.
O Josefu Čapkovi se často mluví jako o vynálezci slova „robot“, případně jako o autorovi pohádek a spoluautorovi Ze života hmyzu. Ve skutečnosti to ale byl především malíř. Vnímal se i on sám hlavně jako malíř?
Pokud bychom odkaz Josefa Čapka omezili jen na jeho dílo výtvarné (a on byl také grafik, ilustrátor a jevištní výtvarník), velmi bychom mu křivdili. On byl i nevšední slovesný umělec, který se s až filozofickou hloubkou zamýšlel nad tíhou doby. Myslím, že ani on sám se výhradně za malíře nepovažoval. O umění se vyjadřoval i teoreticky, viz jeho Umění přírodních národů.
Těžko ale nevnímat Josefa hlavně jako malíře, když jeho obrazy dnes patří mezi nejdražší díla mezi všemi českými umělci – s cenovkou běžně mezi 10 a 20 miliony korun. Byl podobně ceněný už za svého života?
Určitě. Už v době před 1. sv. válkou si získal jméno v uměleckých kruzích jako člen výtvarného spolku Mánes a přechodně se přiřadil ke Skupině výtvarných umělců. Po válce vstoupil do výtvarné skupiny Tvrdošíjní. Již v té době se vyjadřoval i ve formě esejů k aktuálním problémům bouřlivě se rozvíjejících uměleckých směrů. On sám byl ovlivněn fauvismem [styl malířství, který pracoval s divokými barvami neodpovídajícími skutečnosti, pozn. red.], a zejména kubismem.
V Lidových novinách vycházely jeho karikatury i výtvarné kritiky. V době první republiky, nepočítáme-li souborné výstavy, měl Josef první samostatnou výstavu r. 1924 v Rudolfinu.
Už jsi zmínil, že v zahraničí není Karel Čapek coby romanopisec tak ceněný. Zabývají se jeho dílem zahraniční odborníci?
Karlu Čapkovi se věnovala celá řada zahraničních literárních vědců. Připomněl bych studii Sergeje Nikolského, který svým pozitivním zhodnocením Karlova odkazu na počátku 50. let minulého století „uvolnil“ pro nás jeho díla a ta mohla být (s cenzurními zásahy) opětovně publikována. Sám jsem osobně poznal dalšího ruského badatele o bratřích Čapcích Olega Maleviče a připravil jsem pro sborník k výročí založení Společnosti bratří Čapků interview s ním. Tomu se podařilo obohatit čapkovskou tematiku o některé nové poznatky.
V Německu zase napsal monografii o Karlu Čapkovi dr. Eckhard Thiele. A v zemích bývalé Jugoslávie dnese dělá hodně pro popularizaci odkazu bratří Čapků v dr. Hasan Zahirović, donedávna člen výboru SBČ.
Vidíš, tím se dostáváme k tomu, čemu se vlastně SBČ věnuje. Můžeš stručně vyjmenovat hlavní úkoly, které si sdružení předestřelo?
Řeknu to v bodech:- Všestranně pečovat o umělecký a obecně lidský odkaz obou bratří. Ale připomínáme i osudy a tvorbu lidí z čapkovského okruhu, ať již jde o příbuzné, nebo přátele. Jedná se například o známé „pátečníky“, tj. lidi, kteří v průběhu let 1925–1938 přicházeli do vily bratří Čapků, aby vedli závažné i zábavné hovory na aktuální i obecná témata.
- Pravidelně připravovat k vydání naše periodika, tj. jednak Zprávy SBČ (vycházejí 4× ročně a vyslovují se více k aktuálnímu dění v tuzemsku i v zahraničí, mj. přinášejí recenze publikací s čapkovskou a příbuznou tematikou, připomínají významné členy SBČ z minulosti a oznamují akce, které se budou konat) a jednak Zpravodaj SBČ (vychází 1× ročně a obsahuje rozsáhlejší, většinou odborné stati).
- Pořádat každoročně v únoru valnou hromadu, která hodnotí činnost za uplynulé období.
- Udržovat kontakty se společnostmi podobného založení (Spol. Ferdinanda Peroutky, Spol. Františka Langra, česká pobočka mezinárodního PEN klubu).
- Ve dvouletých intervalech připravit kandidaturu na udělení Ceny Karla Čapka – jedná se o společnou akci se Slovenskem a odehrává se v Trenčianských Teplicích (otec A. Čapek zde na čas působil jako lázeňský lékař).
- Starat se o archiv SBČ, který shromažďuje dokumenty dokládající činnost Společnosti od doby jejího založení v r. 1947.
- Připravovat pravidelně umělecké programy a odborné přednášky s čapkovskou a příbuznou tematikou a spolupodílet se na příslušně zaměřených konferencích.
Tak to máte napilno. Měla SBČ takto volné pole působnosti i za komunismu? Koneckonců Karel napsal filipiku „Proč nejsem komunistou“…
Budeš se divit, ale činnost SBČ nebyla nikdy přerušena, ani za let nejtemnějšího stalinismu. Dokonce zde mohli vystoupit s přednáškami lidé, kteří nebyli u tehdejšího režimu dobře zapsaní (např. profesoři Patočka a Vočadlo). Byla jen trochu omezena činnost SBČ navenek, protože tehdejší doba nepřála spolkové činnosti obecně.
Kupodivu však aktivita SBČ postupně ožívala od druhé poloviny 70. let za odvážného předsednictví prof. Fr. Krčmy a v 80. letech dosáhl počet členů téměř 2 000. V současné době si o tomto počtu můžeme nechat jen zdát – klesl na čtvrtinu.
Jak ses k zájmu o bratry Čapkovy dostal ty osobně? Kterou Karlovu knihu/hru máš nejradši a proč?
Jako spousta lidí jsem se i já ke Karlu Čapkovi dostal poprvé přes Dášeňku, asi v 9 letech. Pak jsem ještě v dětském věku viděl filmy Krakatit a Čapkovy povídky a televizní inscenaci Loupežnické pohádky. Asi tak na přechodu ke střední škole jsem v naší knihovně objevil Hovory s TGM. Ta kniha mě velmi zaujala, ale věděl jsem, že bych o tom ve škole za doby postupující normalizace neměl moc mluvit. Jinak jsem v gymnaziálních letech už četl asi kolem osmi až deseti knih, zejména Karlových.
Do konce vysoké jsem už měl přečteno vše podstatné z Karlovy prózy a na divadle či ve filmu nebo v televizi (to už dříve) jsem viděl R.U.R., Ze života hmyzu, Bílou nemoc, Matku a také dramatizaci Foltýna [nedokončeného románu Život a dílo skladatele Foltýna, pozn. red.] ve Vinohradském divadle. V polistopadových letech jsem se začetl do Karlovy publicistiky.
Mojí oblíbenou knihou je V zajetí slov – Karlův vtipný a zároveň myšlenkově podnětný příspěvek k potírání frázovitosti a povrchnosti veřejného vyjadřování a vůbec života.
Které další české spisovatele vedle bratří Čapků bys vyzdvihl jako nejvýznamnější? Je nějaký současný autor prózy, kterého rád čteš?
Vedle bratří Čapků vidím jako výrazné originální zjevy Haška, Hrabala, (Jaroslava) Havlíčka, Škvoreckého, Klímu, Lustiga a s výhradami Kunderu, Vaculíka a Fukse. Jinak se zajímavě ukazují současné romány ženských autorek (např. Kateřina Tučková), ale tady mám jen málo načteno.
Když trochu odbočíme – skoro celý profesní život jsi zasvětil výuce češtiny cizincům. Čeština přitom není zrovna světový jazyk, tak kdo se vlastně chce česky učit?
Když jsem přišel učit na univerzitu, tak to bylo ještě pár měsíců před revolucí. Byli tu na Češtině pro cizince studenti např. ze socialistických zemí, ale i např. z Iráku, Palestiny, a dokonce ze Severní Koreje.
V první polovině 90. let a skoro po celá tato léta byl velký boom studentů ze západních zemí. To postupně ustávalo a v současné době hodně nabývá na síle skupina studentů z východní Asie (Čína, Vietnam, Jižní Korea, Tchaj-wan, Japonsko).
V Jižní Koreji jsem sám tři a půl roku učil a opravdu mě ohromil počet studentů bohemistiky (ve čtyřech ročnících kolem 120).
Ty jsi učil češtinu v Jižní Koreji? Opravdu je v tak vzdálené zemi o češtinu zájem? Jak to?
Souvisí to hodně s ekonomikou, protože ti nejúspěšnější studenti můžou přijet na roky pracovat do ČR jako pracovníci ve službách korejských firem zde usazených (Hyundai, Kotra, Samsung, Nexen ap.). Sám jsem se tady v Praze před lety s několika svými studenty setkal. Samozřejmě ne každý, kdo češtinu v Jižní Koreji studuje, u toho zůstane, oni mají vesměs také druhý obor. Těch studentů v ročníku tam však bylo opravdu mnoho, mezi 35 až 40. Za čtyři roky dosáhnou na bakaláře (chlapci mají v polovině studia přerušení a roční vojenskou službu – to je pro ně dost velký handicap). Dál na magistra pokračují jen skutečné „hvězdy“, které studují už mimo mateřskou zemi.
Pavel Eisner někdy před sto lety napsal, že kdo chce opravdu poznat taje své mateřštiny, měl by ji začít učit cizince. Prý se tak o svém jazyce dozví věci, kterých by si jinak nevšiml. Je to pravda? Co ses o češtině díky výuce cizinců dozvěděl ty?
Nám jako rodilým mluvčím samozřejmě ohromně pomáhá intuice, kterou máme. Když učíš cizince, teprve si uvědomíš tu obrovskou složitost našich gramatických struktur. Taky zjistíš, že lecjaké naše gramatické kategorie ti studenti ve svých mateřských jazycích ani nemají, třeba slovesný vid.
Jsi také brilantní němčinář – učil jsi na univerzitách v Berlíně a ve Frankfurtu. Dobře víme, že čeština je v lecčems bohatší než němčina, ale jistě to platí i naopak: Je němčina v něčem bohatší oproti češtině?
Pozor, bohatost jazyka je dost relativní pojem. Němčina, jak známo, nemá ty zmíněné vidy, ale vidové rozdíly zase umí vyjádřit lexikálním okolím slovesa. Má také jen 4 pády, ale zato má 6 časových forem, byť v praxi se užívají hlavně čtyři. Řekl bych, že má bohatší synonymii než my, víc idiomů a frazémů a taky dokáže tvořit abstraktní substantiva z adjektiv více než čeština. Třeba ze slova „merkwürdig“ (hodný zapamatování) snadno vytvoří podstatné jméno „die Merkwürdigkeit“ (doslova: zapamatováníhodnost).
Němčina je také daleko více oblastně a nářečně rozrůznělá: Jižní Němec, a tím spíš Rakušan a německy mluvící Švýcar, těžko rozumí severním Němcům od pobřeží Baltu a Severního moře (ti mluví tzv. Plattdeutsch). Platí to pochopitelně také obráceně.
Děkujeme za rozhovor.