Pod tímto hrůzostrašným názvem se ve skutečnosti skrývá zajímavý jazykový jev, který vede ke vzniku nových, naprosto nečekaných slov a tvarů. Pojďme si nejprve vysvětlit, oč se jedná.

Vyjádřeno česky, mylná dekompozice je chybné přerozdělení slova. Vzniká tehdy, když mluvčí daného jazyka nerozpoznají správně, jak slovo vzniklo, a v důsledku toho jej při běžném používání pozmění, často v přímém rozporu s jeho původní logikou.

Jeden příklad z češtiny: Sloveso „balit“ vzniklo v důsledku právě takové mylné dekompozice. Ve staročeštině se totiž používalo sloveso „obvaliti“, vycházející ze základního „valiti“ (známe i z dnešní češtiny) doplněného předponou ob-. Popisovalo proces zabalení – zkrátka valením dokola omotat. Jako je ob-kroužit nebo ob-lehnout, bylo i ob-valit.

V pozdějších generacích si ale začali Češi původ slovesa vykládat mylně: Přišlo jim, že je v něm předpona o-, přidaná k základnímu „bvaliti“, což se zjednodušeně vyslovilo „baliti“. Po odsunutí domnělé předpony o- tak vzniklo základní sloveso „balit“, které vlastně vzhledem ke svému původu z „valiti“ nedává vůbec smysl. Hláska B, původně součást předpony, se stala součástí kořene slova.

Neméně pozoruhodné případy ale najdeme i v angličtině. Některé z nich souvisí s dvojím tvarem neurčitého členu, totiž „a“ a „an“.

Chybné pochopení neurčitého členu

Neurčitý člen zní v angličtině buď „a“, nebo „an“. Jejich použití není libovolné – kratší varianta se použije u slov začínajících ve výslovnosti souhláskou (a book), delší varianta u slov začínajících samohláskou (an apple). Tolik učivo základní školy.

Žádný neurčitý člen angličtina původně neměla. Kde se tedy vzal? Vznikl v době rané střední angličtiny zevšeobecněním číslovky „jedna“. Ta totiž původně zněla „an“ (vyslov [án]) Zkrácením výslovnosti na [an] vznikl neurčitý člen, který má jiné použití než číslovka (one).

Brzy se ale ukázalo, že pokud za neurčitým členem „an“ následuje slovo počínající souhláskou, celá kombinace se obtížně vyslovuje, takže mluvčí začali ono N zanedbávat. A brzy se z toho stalo gramatické pravidlo: Tam, kde následující slovo začíná souhláskou, zní neurčitý člen pouze „a“. Původní „an“ přežilo před slovy začínajícími samohláskou, protože tam se kombinace vyslovovala dobře.

Dovolte zde malou odbočku: Naprosto stejným způsobem vznikla dvojice zájmen my/mine. I zde bylo původně jediné slovo „mine“, u nějž ale začalo N před souhláskami mizet (my head vs. mine eye). U tohoto zájmena šel ale vývoj ještě dál – rozdíl mezi oběma jeho verzemi byl nakonec funkčně rozlišen syntakticky, tak jak to známe dnes: my head vs. this head of mine.

A nyní se konečně dostáváme ke slíbené mylné dekompozici. Už asi tušíte, co se stalo. Když podstatné jméno začínalo hláskou N, občas se prostě mluvčí začali mylně domnívat, že ono N je součástí neurčitého členu „an“. A naopak – pokud podstatné jméno začínalo hláskou A, chybně k němu někdy začali přiřazovat N z neurčitého členu.

Asi nejznámějším slovem, které vzniklo takovým nesprávným přerozdělením, je „nickname“ (přezdívka). Původně totiž vzniklo spojením výrazů „eke“ (také) a „name“ (jméno). Doslova přeloženo by to bylo něco jako „taky-jméno“. Jenomže ve spojení s neurčitým členem vzniklo „an ekename“ a mnoho lidí slyšelo spíš „a nekename“. A tento omyl se natolik rozšířil, že už v 15. století bylo slovo „nekename“ všeobecně přijato.

Je to úplně stejné jako s tím naším „balit“. Tak jako Angličanům nebylo jasné, kam patří N (a-n-ekename), nám zase nebylo jasné, kam patří B (o-b-valit).

Ukázkou případu, kdy byla hláska N podstatnému jménu naopak odňata, je výraz pro zmiji, tedy „adder“. Jeho základem je starobylé anglické nǣdre, které se objevuje i v jiných germánských jazycích (všimněte si dnešního německého „die Natter“). Od 14. století se ale začíná objevovat mylná dekompozice a z „a nadder“ se stala „an adder“. Slavný britský sitcom z 80. let „Černá zmije“ by se tedy v originále vlastně měl jmenovat Black Nadder, a nikoli Black Adder.

Posledním příkladem chybného přerozdělení u neurčitého členu, který si uvedeme, je výraz pro „zástěru“, tedy „apron“. Je to výpůjčka z francouzštiny, kde slovíčko znělo naperon a označovalo určitý typ ubrusu. Do angličtiny bylo slovo přejato – s lehce posunutým významem – pochopitelně i s tím N na začátku („napron“), ale protože pro mluvčí bylo i zde těžké rozpoznat, kde je vlastně rozhraní v sousloví „a napron“, hledáme dnes slovo „zástěra“ v anglických slovnících pod písmenem A.

Varianta „apron“ definitivně zvítězila až v 17. století a zcela zakryla původně zjevnou příbuznost tohoto slova s výrazem pro „ubrousek“, tedy „napkin“. Francouzština totiž měla kromě naperon (ubrus) i zdrobnělinu nape (ubrousek). I tu Angličané přejali, a to v podobě „nappekin“, ale zrovna u tohoto slůvka mylná dekompozice neproběhla, takže mu N zůstalo. Z dnešní podoby slov apron – napkin by už na tak blízkou příbuznost hádal málokdo.

Další novotvary

Nová podoba slov ale vznikala i bez pomoci neurčitého členu. Tak jako si mluvčí někdy nevěděli rady s hláskou N na začátku slov, dělala jim potíže i hláska S na jejich konci.

U řady slov zvláště cizího původu se totiž někdy začali domnívat, že tato hláska je pouze koncovkou označující množné číslo, takže v jednotném čísle začali S odsouvat. A opět – omyl se často tak rozšířil, že dnešní angličtina s ním napevno počítá.

Typicky se tento problém vyskytoval u různých plodin. O těch se pochopitelně hovoří v plurálu velmi často, takže mluvčí mají tendenci vnímat koncové S vždy jako znak množného čísla.

Tímto způsobem pronikly do angličtiny například výrazy „pea“ (hrášek) a „cherry“ (třešeň). První výraz je původně germánský a ve staré angličtině zněl pise (vyslovovalo se s dlouhým Í). Naopak slovo pro třešeň pochází z francouzštiny, kde znělo cherise.

Jak vidíte, v obou slovech bylo S neodmyslitelně přítomno i ve tvaru jednotného čísla, zatímco v dnešní angličtině ho najdete jen v plurálu: „peas“ a „cherries“.

Nešlo však jen o plodiny: Co třeba výraz „riddle“ neboli „hádanka“? Ještě na začátku středoanglického období jste mohli někomu dát redels, aby ji uhádl. I zde ale začali mluvčí vnímat koncové S jako znak množného čísla, a tak ho ve tvaru jednotného čísla jednoduše zrušili.

Ostatně i takové slovo „burial“ (tedy „pohřeb“) vlastně pochází se staroanglického byrgels, a mělo tedy původně S. Zase si všimněte, jak slovo zní v němčině: das Begräbnis. I zde příbuzný germánský jazyk prokazuje, že původně bylo S nedílnou součástí slova.

To vše je jen dalším důkazem toho, že opravdu zásadní vliv na vývoj jazyka nemají učenci a autoři slovníků, ale v konečném důsledku široká masa obyvatelstva, která jazyk používá v dennodenní komunikaci podle své vlastní vůle a představ.

Další díly

HISTORIE ANGLIČTINY – 12. díl: mylná dekompozice

2 komentáře u „HISTORIE ANGLIČTINY – 12. díl: mylná dekompozice

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít