Jedna ze základních pouček, které jsme se naučili při hodinách češtiny, zní, že uprostřed slova a na konci je vždy Ů, zatímco na začátku výhradně Ú. Přitom výslovnost je stejná, takže uvedené pravidlo vypadá jako zbytečná zvůle pánú profesorú. Pardon, pánů profesorů.
Samozřejmě jen tak zbůhdarma se toto rozlišení v češtině neobjevilo. Pokusíme se příčinu tohoto stavu povšechně objasnit. Pro začátek jen připomeňme, že ono pravidlo neplatí stoprocentně – pochopitelně Ú se může objevit i uvnitř slova, a to v případě slov přejatých (múza) a u některých slov s předponami (zúčastněný).
„Já jsem diftongizace. Těší mě“
Dlouhé U se v češtině vyskytuje od počátku její historie. A v diakritickém systému se odjakživa zapisovalo s čárkou, tedy Ú. Žádné Ů v počátečních staletích českého písemnictví neexistovalo.
Protože ale v každém jazyce nevyhnutelně v průběhu doby dochází k řadě hláskových změn, začalo takové změně podléhat i Ú (za chvíli si vysvětlíme, proč se tak stalo). Prošlo tzv. diftongizací neboli stala se z něj dvojhláska. Konkrétně dvojhláska OU. Proto jsme namísto „múka“ začali říkat „mouka“, místo „súd“ „soud“ a tak dále.
Tato změna se začala šířit z Čech směrem na východ, ale do všech oblastí Moravy a na území dnešního Slovenska změna nedorazila. Proto se dodnes v některých moravských nářečích říká múka, súd a podobně.
Kde se vzalo Ů
Naproti tomu Ů vzniklo docela jinak, vlastně přímo opačným procesem, tedy monoftongizací. Všude tam, kde dnes máme Ů, bývala kdysi hláska Ó. Tedy „vól“, a ne „vůl“ nebo „ptákóv“ místo dnešního „ptáků“ (v tomto případě navíc zaniklo koncové V).
Z tohoto Ó se postupně vlivem hláskového vývoje stala dvojhláska UO (vuol, ptákuov). A tuto dvojhlásku následně postihla zmíněná monoftongizace – z UO zbylo jen U s prodlouženou výslovností. A vešlo ve zvyk tento vývoj zachytit v písmu tak, že se O přesunulo ve zmenšené podobě nad U, čímž vzniklo Ů.
A právě z tohoto důvodu také existuje v češtině ona známá alternace v základu slova, kdy se Ů v kořeni mění při skloňování a odvozování na O: Máme sice „vůl“ (1. pád), ale „vola“ (2. pád) nebo „volovina“. Podobně například „bůh“, ale „bohu“ a „božský“. Z dnešního pohledu je nesmyslné, že se Ů střídá s O, ale ono se taky v těchto slovech dřív střídalo jen dlouhé a krátké O, což je naprosto normální (vól – vola).
Proč se i v ostatních pádech nezměnilo Ó na UO a posléze na Ů? Zkrátka proto, že v jiných pádech žádné Ó nebylo! Vždycky se tam totiž tato hláska vyslovovala krátce, jako O. A krátkého O se hlásková změna z Ó na Ů pochopitelně nedotkla.
Proč zůstalo Ú na začátku slov
Výše jsme si popsali, jak se z Ú stalo OU. Jenomže na začátku slov se dlouhé Ú v žádné OU nezměnilo (např. údolí, úspěch). Jak to?
Abychom to pochopili, musíme si vysvětlit chronologii změn, o nichž zde mluvíme. Všechno totiž začalo onou změnou dlouhého O v dlouhé U (tedy Ó ˃ Ů). Tato změna se stihla celá provést od závěru 14. století do konce 15. století.
Mělo to logický důsledek: Dlouhé U, nově vzniklé z bývalého Ó, začalo vytlačovat z morfologického systému dlouhé U, které v něm bylo původně (Ú). Právě to byla příčina toho, že toto Ú se začalo vyslovovat OU.
Jenomže existovala jedna pozice, v níž se Ó nikdy v češtině nevyskytovalo: na začátku slov. Žádné ze slov, kde se Ó změnilo na Ů, nemělo tuto hlásku na svém začátku. Proto když se Ú začalo měnit na OU, nepostihla tato změna slova, kde bylo Ú na začátku, tedy slova jako úroda nebo úzký. U těchto slov totiž mluvčí nepociťovali tak silně tendenci Ú změnit, aby ho odlišili od nově vzniklého Ů.
Jen ve velmi hovorové řeči se někdy objeví tendence uplatnit hláskovou změnu z Ú na OU i na začátku slov – asi už jste někdy slyšeli věty jako: „Ty jsi mi ale ouřada!“ Nebo: „Je mi z toho nějak ouzko.“
Závěr
Vidíme tedy, že dvojí zápis dlouhého U (buď jako Ú, nebo jako Ů) má jasné a logické historické příčiny. Zatímco Ú se vyskytuje tam, kde bylo už od raných fází historie češtiny, Ů píšeme tam, kde tato hláska vznikla z dřívějšího Ó.
Ještě štěstí, že v rámci jinak složitého českého pravopisu je práce s těmito písmeny docela jednoduchá a snadno zapamatovatelná.
Další díly
- Perličky z historie češtiny – 1. díl: změna v časování
- Perličky z historie češtiny – 2. díl: kde se vzalo F
- Perličky z historie češtiny – 3. díl: vznik Ř
- Perličky z historie češtiny – 4. díl: proč je Ú jen na začátku slov (právě čtete)
- Perličky z historie češtiny – 5. díl: břímě vs. břemeno
- Perličky z historie češtiny – 6. díl: významová diferenciace
- Perličky z historie češtiny – 7. díl: tabuová slova
- Perličky z historie češtiny – 8. díl: proteze není protéza
- Perličky z historie češtiny – 9. díl: příklonka „-li“
- Perličky z historie češtiny – 10. díl: vejce, ale vajec
- Perličky z historie češtiny – 11. díl: problematický vzor „stavení“
- Perličky z historie češtiny – 12. díl: dáte si býkové maso?
Seriál perličky z historie čeština se mi moc líbí. Dostal jsem se k němu včera, když jsem zjišťoval, proč se ve slově přezůvky píše u s kroužkem a ne s čárkou, byť jeho původ je od základu zouvat. (Alespoň myslím, mohu se mýlit.) A toto je vlastně můj hlavní dotaz, kvůli kterému vám píšu. Děkuji. S pozdravem Marcel Fuciman
Vážený pane Fucimane,
děkujeme za pochvalu. Jsme rádi, že se vám naše články líbí.
A jinak máte pravdu, přezůvky jsou opravdu odvozeny od „přezout“, které vzniklo spojením předpony pře- a kmenového zout/obout. A protože obout vznikl z původního obúti, logicky bychom u přezůvek řekali také čárku: přezúvky.
Vysvětlení je prosté: To slovo se původně vyslovovalo i psalo krátce, tj. přezuvky. Dodnes je to jedna z možných variant pravopisu toho slova (byť mnohem méně běžná – viz https://proofreading.cz/…bo-prezuvky/). Teprve postupně, dávno poté, co byla změna z ú na ou dokončena, se do výslovnosti dostalo dlouhé ú.
A lidé ho začali psát s kroužkem, patrně proto, že si konec slova přezůvka mylně spojili s tvarovou koncovkou -ůvky (borůvky, močůvka atd.). Více například zde: http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?…
Potvrdzujem aj zo slovenskej strany Moravy. Spomínam si, že som kedysi v nejakej náboženskej knižke (z prvej polovice 20. storočia?) videl zápis Bôh namiesto súčasného Boh.
Všeobecne sa hovorí, že v slovenčine sa ó vyskytuje iba v prevzatých slovách. V natívnych slovách sa na jeho mieste používa ô.
S pozdravom,
Peter S.
Dobrý den, v moravském nářečí píšu slovo „kocúr“ nebo „kocůr“? Kdysi jsme se ve škole ještě učili, že dlouhé u v nářečí píšeme s čárkou (ú).
Moc děkuji za radu.
Máte pravdu, píše se to správně opravdu „kocúr“. To U s kroužkem (ů) se píše jen tam, kde dlouhé U vzniklo z původního dlouhého O (ó).
Dobry den. Hraju jednu slovní hru, kde jsem narazil na komentář, že citoslovce se píšou vždy s ú. Nedalo mi to a šel jsem si to vyhledat. Je mi 40 a vůbec jsem si tuto poučku ze školy nepamatoval. A to se snažím psát gramaticky správně za všech okolností. Jak jsem si tak pročítal na jednom pravopisném portálu všechny ty poučky na psaní ú a ů, tak jsem si uvědomil, že jsem tento fakt opravdu jen slepě přijal od školy a nikdy se nezamyslel, proč tomu tak je, když to vlastně zní stejně. 🤷♂️ No a tak jsem skončil zde a jsem za to velice vděčný. Zhlutnul jsem všechny perličky z historie! Krásně napsáno! A přitom by mě to asi ani nemělo zajímat, protože jsem IT. 💁♂️
Ať se daří! Hezký den. ;)
Je to v podstatě zbytečné pravidlo které je zralé na další úpravu. Češtinu mám rád a sám bych si na změnu všech ů na ú asi jen tak nezvykl, ale jako pravidlo je to hloupost – pravidla by měla mít účel a ne byt jen slepým střevem, pozůstatkem a odkazem historie ou → ů → ú a čeština bude o neco snažší a o mnoho konzistentnější.
Jako programatora mě tahle hloupá, bezúčelná nekonzistence celkem rozčiluje 🫣
Nenapadá me validní argument proti kromě zvyku a jiz vydanych materialů – zvyk je jen věc času a materialum budou vsichni snadno rozumět i tak. A pokud jde o historii stejně bude jasné ze ú vzniklo z ou pokud není na začátku slova.
Máte v podstatě pravdu, ale takových reliktů minulosti je v pravopise spousta. Proč v něm zůstávají? Protože ochota ke změně zaběhnutého pravopisu je obecně v každém jazykovém společenství velice nízká. Byl byste překvapený, jak obrovská vlna odporu by se zvedla, kdyby někdo zkusil toto zjednodušení prosadit.
Ostatně kam až může pravopisný konzervatismus vést, je krásně vidět třeba na angličtině a francouzštině, kde lpí na středověkém pravopise, přestože skutečná výslovnost je už naprosto jiná. V tomto ohledu zlatá čeština. :-)