Jedna ze základních pouček, které jsme se naučili při hodinách češtiny, zní, že uprostřed slova a na konci je vždy Ů, zatímco na začátku výhradně Ú. Přitom výslovnost je stejná, takže uvedené pravidlo vypadá jako zbytečná zvůle pánú profesorú. Pardon, pánů profesorů.

Samozřejmě jen tak zbůhdarma se toto rozlišení v češtině neobjevilo. Pokusíme se příčinu tohoto stavu povšechně objasnit. Pro začátek jen připomeňme, že ono pravidlo neplatí stoprocentně – pochopitelně Ú se může objevit i uvnitř slova, a to v případě slov přejatých (múza) a u některých slov s předponami (zúčastněný).

„Já jsem diftongizace. Těší mě“

Dlouhé U se v češtině vyskytuje od počátku její historie. A v diakritickém systému se odjakživa zapisovalo s čárkou, tedy Ú. Žádné Ů v počátečních staletích českého písemnictví neexistovalo.

Protože ale v každém jazyce nevyhnutelně v průběhu doby dochází k řadě hláskových změn, začalo takové změně podléhat i Ú (za chvíli si vysvětlíme, proč se tak stalo). Prošlo tzv. diftongizací neboli stala se z něj dvojhláska. Konkrétně dvojhláska OU. Proto jsme namísto „múka“ začali říkat „mouka“, místo „súd“ „soud“ a tak dále.

Tato změna se začala šířit z Čech směrem na východ, ale do všech oblastí Moravy a na území dnešního Slovenska změna nedorazila. Proto se dodnes v některých moravských nářečích říká múka, súd a podobně.

Kde se vzalo Ů

Naproti tomu Ů vzniklo docela jinak, vlastně přímo opačným procesem, tedy monoftongizací. Všude tam, kde dnes máme Ů, bývala kdysi hláska Ó. Tedy „vól“, a ne „vůl“ nebo „ptákóv“ místo dnešního „ptáků“ (v tomto případě navíc zaniklo koncové V).

Z tohoto Ó se postupně vlivem hláskového vývoje stala dvojhláska UO (vuol, ptákuov). A tuto dvojhlásku následně postihla zmíněná monoftongizace – z UO zbylo jen U s prodlouženou výslovností. A vešlo ve zvyk tento vývoj zachytit v písmu tak, že se O přesunulo ve zmenšené podobě nad U, čímž vzniklo Ů.

A právě z tohoto důvodu také existuje v češtině ona známá alternace v základu slova, kdy se Ů v kořeni mění při skloňování a odvozování na O: Máme sice „vůl“ (1. pád), ale „vola“ (2. pád) nebo „volovina“. Podobně například „bůh“, ale „bohu“ a „božský“. Z dnešního pohledu je nesmyslné, že se Ů střídá s O, ale ono se taky v těchto slovech dřív střídalo jen dlouhé a krátké O, což je naprosto normální (vól – vola).

Proč se i v ostatních pádech nezměnilo Ó na UO a posléze na Ů? Zkrátka proto, že v jiných pádech žádné Ó nebylo! Vždycky se tam totiž tato hláska vyslovovala krátce, jako O. A krátkého O se hlásková změna z Ó na Ů pochopitelně nedotkla.

Proč zůstalo Ú na začátku slov

Výše jsme si popsali, jak se z Ú stalo OU. Jenomže na začátku slov se dlouhé Ú v žádné OU nezměnilo (např. údolí, úspěch). Jak to?

Abychom to pochopili, musíme si vysvětlit chronologii změn, o nichž zde mluvíme. Všechno totiž začalo onou změnou dlouhého O v dlouhé U (tedy Ó ˃ Ů). Tato změna se stihla celá provést od závěru 14. století do konce 15. století.

Mělo to logický důsledek: Dlouhé U, nově vzniklé z bývalého Ó, začalo vytlačovat z morfologického systému dlouhé U, které v něm bylo původně (Ú). Právě to byla příčina toho, že toto Ú se začalo vyslovovat OU.

Jenomže existovala jedna pozice, v níž se Ó nikdy v češtině nevyskytovalo: na začátku slov. Žádné ze slov, kde se Ó změnilo na Ů, nemělo tuto hlásku na svém začátku. Proto když se Ú začalo měnit na OU, nepostihla tato změna slova, kde bylo Ú na začátku, tedy slova jako úroda nebo úzký. U těchto slov totiž mluvčí nepociťovali tak silně tendenci Ú změnit, aby ho odlišili od nově vzniklého Ů.

Jen ve velmi hovorové řeči se někdy objeví tendence uplatnit hláskovou změnu z Ú na OU i na začátku slov – asi už jste někdy slyšeli věty jako: „Ty jsi mi ale ouřada!“ Nebo: „Je mi z toho nějak ouzko.“

Závěr

Vidíme tedy, že dvojí zápis dlouhého U (buď jako Ú, nebo jako Ů) má jasné a logické historické příčiny. Zatímco Ú se vyskytuje tam, kde bylo už od raných fází historie češtiny, Ů píšeme tam, kde tato hláska vznikla z dřívějšího Ó.

Ještě štěstí, že v rámci jinak složitého českého pravopisu je práce s těmito písmeny docela jednoduchá a snadno zapamatovatelná.

Další díly

PERLIČKY Z HISTORIE ČEŠTINY – 4. díl: proč je Ú jen na začátku slov

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít