HISTORIE ANGLIČTINY – 5. díl: prameny poznání o jazyce

V článcích, které se zabývají dějinami angličtiny, jsme už uvedli mnoho informací o tom, jak se vyvíjela ta která hláska a jak se různá slova vyslovovala v jednotlivých historických obdobích.

Následuje logická otázka, odkud to všechno víme. V minulých staletích (vyjma doby moderní) se totiž pochopitelně nepořizovaly žádné zvukové nahrávky, které by nám výslovnost prozradily. A zvláště tato otázka přichází na přetřes u angličtiny, kde – jak jsme si vysvětlili v minulých dílech – byl pravopis zafixován v určité podobě už před pěti sty lety a další hláskový vývoj se v něm již vlastně nijak nepromítal.

V tomto článku bychom proto rádi uvedli čtyři prameny, z nichž jazykovědci získávají znalosti o vývoji anglické fonetiky. Jsou to často právě svědectví z těchto pramenů, která (zvláště pokud je zkombinujeme mezi sebou) poskytují ucelený přehled o tom, jak probíhal hláskový vývoj v jednotlivých dějinných etapách.

1) Soukromé texty

Oficiální texty (jako jsou například kroniky) se téměř bezvýhradně drží daného oficiálního pravopisu, a to navzdory faktu, že hláskový vývoj mezitím výslovnost slov změnil. Dobré svědectví o hláskových změnách proto poskytují spíše dochované texty neoficiální povahy, jako jsou soukromé dopisy.

Jejich autoři totiž nebývali tak vzdělaní ani zběhlí v písmu jako autoři oficiálnějších textů, a tak často namísto určeného pravopisu zapsali slovo tak, jak ho slyšeli. A my z toho zjistíme, že „pod povrchem písma“ se vlastně určitá hláska už vyslovovala odlišně. Je jasné, že velmi důležitá je u tohoto pramene datace takových textů.

Například v řadě textů soukromé povahy se už v průběhu 15. století vyskytuje u slov vyslovovaných s dlouhým É takový zápis, který naznačuje změnu výslovnosti na Í. Konkrétně se jedná třeba o zápis weeping jako „wypyng“ nebo psaní slova meet jako „myte“. Z toho můžeme usuzovat, že již v tomto období přecházela původní výslovnost [wéping] a [mét] na [wíping] a [mít], jak to známe i dnes.

2) Rýmy básníků

To je samozřejmě výborný zdroj informací: Jestliže básník rýmuje dvě slova, dá se předpokládat (v závislosti na jeho kvalitách), že mezi nimi musí být zvuková shoda.

Platí to i dnes – už jen z toho, že se v básni objeví rýmová dvojice move–proof, jednoduše poznáte, že se musí vyslovovat s touž samohláskou [ú], a to i kdybyste o anglickém pravopise jinak nic nevěděli.

Jedinou nevýhodou této metody je fakt, že někteří angličtí poetové používali i tzv. eye-rhymes, tedy rýmy, jež staví na shodě nikoli zvukové, ale vizuální. Byli tedy schopni položit do dvojice slova jako love–move, přestože se vůbec nevyslovovala se stejnou samohláskou.

Při využívání tohoto pramene je tedy třeba postupovat obezřetně.

3) Svědectví gramatiků

Už od raného novověku se nejen na britských ostrovech, ale i jinde objevovali lidé, kterým dnes říkáme gramatikové. Byli to lidé, kteří se snažili více či méně odbornou formou popsat stav jazyka a jeho užívání. U nás můžeme zmínit díla J. Blahoslava (16. stol.) nebo V. J. Rosy (17. stol.). V oblasti anglického jazyka zase mezi nejznámější patří John Hart či William Bullokar, kteří oba žili v 16. století.

Možná si říkáte, že nemůže být nic lepšího než popis stavu výslovnosti přímo od odborníka. I zde je ovšem namístě varování: Jazykozpyt jako vědní obor tehdy vlastně vůbec neexistoval, takže i ty nejlepší tehdejší rozbory gramatiky jsou z dnešního pohledu příliš laické. Informační „výtěžnost“ těchto děl je tedy značně omezená.

Gramatikové často selhávali i v tak zásadních věcech, jako je rozlišování pojmů „písmeno“ a „hláska“, což už samo o sobě činí hodnocení jejich údajů značně nesnadným. Navíc se nezřídka snažili vystihnout celou anglickou fonetiku pomocí těch nemnoha písmen latinky. Srovnejte to s dnešní mezinárodní fonetickou abecedou, která dokáže jemně rozlišovat i mezi jednotlivými variantami konkrétních hlásek.

Kde jsou nám tehdejší spisy zabývající se jazykem užitečné, jsou případy, kdy jejich autoři sestavovali seznamy slov, která se podle jejich vyjádření vyslovují stejně. To nám poskytuje dobrou představu o výslovnosti řady slov v konkrétních obdobích.

4) Zřetel k vývoji jazyka jako celku

Jestliže na základě zkoumání předešlých pramenů dospějeme k teorii, že v daném časovém úseku se některá hláska vyslovovala určitým způsobem, můžeme tuto teorii často potvrdit či vyvrátit, vezmeme-li v úvahu obecný vývoj jazyka jako celku.

Každá uvažovaná výslovnost určité hlásky musí mít své místo ve vývoji jazykového systému. Jestliže víme, jak se tato hláska vyslovovala řekněme o sto let dříve a jak o sto dvě stě let později, jasně se ukáže, zda daná podoba hlásky může být logickým mezistupněm mezi nimi.

A tak je vidět, že díky pečlivému výzkumu a analýze historických pramenů lze poměrně spolehlivě mapovat jazykový vývoj angličtiny, přestože se její pravopis už celá staletí nemění.

Další díly