Proč se latině říká „mrtvý jazyk“?

Označovat latinu jako „mrtvý jazyk“ se stalo rozšířenou frází – znají ji i lidé, kteří se jinak o jazyky (natož právě o latinu) vůbec nezajímají. Proč dostala takové označení? A je opravdu mrtvá, nebo je to celé trochu jinak?

Jak byste na otázku, proč se latině říká „mrtvý jazyk“, odpověděli vy? Většinu lidí napadne prosté: „Protože už se nepoužívá.“ Taková odpověď je však nejen neúplná, ale navíc vlastně nepřesná. Pojďme se na to trochu podívat. V následujícím pojednání je téma pojednáno šířeji, ovšem pokud máte zájem o stručnou odpověď, stačí si přečíst poslední část pod mezititulkem „Shrnutí“.

Co je to latina

A začneme hezky popořádku: Co se vlastně pod pojmem latina rozumí? Jde o jeden z jazyků, které se vyvinuly z dávné praindoevropštiny. To byl jazyk, kterým před několika tisíci lety mluvili předkové většiny dnešních Evropanů, včetně nás Čechů, a také některých národů Asie. Jak se lidé mluvící praindoevropsky stěhovali do různých oblastí a ztráceli mezi sebou kontakt, jejich řeč se začala vyvíjet odlišně. Tak se v průběhu staletí původní praindoevropština štěpila a větvila do různých řečí, které se postupně staly vzájemně zcela nesrozumitelnými. Latina byla jednou z nich.

Sama latina se během dlouhých staletí, kdy byla rodnou řečí milionů lidí, vyvíjela, takže když hovoříme o latině, vlastně bychom měli upřesnit, kterou latinu máme na mysli. V jistém historickém období dokonce existovaly latiny dvě: Jedna archaická, používaná intelektuály a v literatuře – ta se dnes nazývá latinou klasickou. A pak tu byla druhá, jíž mluvil běžný lid – a to je latina lidová čili vulgární (vulgární zde pochopitelně neznamená „sprostá“).

Úloha latiny dnes

A právě klasická latina je dnes označována za „mrtvý jazyk“. Nikoli však proto, že by se snad nepoužívala. Vlastně se používá docela dost a její pasivní znalost si osvojily tisíce a tisíce lidí. Učí se ji odborníci v řadě oblastí lidského bádání a v řadě profesí, ať už jde o teology, lékaře, dějepisce, literární historiky nebo zástupce jiných oborů.

Latina však již není pro nikoho tzv. prvním jazykem, tj. mateřštinou – řečí, v níž by přemýšlel a jíž by se dorozumíval v běžné každodenní komunikaci se svým okolím. Neexistuje na světě národ, etnikum ani společenství, kde by klasická latina měla tuto funkci. Právě proto získala označení „mrtvý jazyk“. Její pozice v tomto ohledu je unikátní – přestože není rodnou řečí nikoho, přinejmenším do určité míry ji ovládají spousty lidí a má významné místo v kultuře i vědě.

Je mrtvých jazyků víc?

Samozřejmě. Terminologie není úplně ustálená, ale pokud definujeme mrtvý jazyk zkrátka jako takový, který už žádné etnikum nepoužívá jako mateřštinu, byl by výčet takových řečí velice dlouhý. Namátkou uveďme třeba etruštinu nebo z novější doby gótštinu.

Jenomže latinu přesto nemůžeme hodit s takovými jazyky tak docela „do jednoho pytle“. Ty totiž zanikly, protože jejich mluvčí vyhynuli nebo postupně přešli na užívání jazyka jiného. S latinou (a teď myslíme tu vulgární) se to mělo jinak.

Jak už jsme si řekli, tímto jazykem v době římské říše mluvily miliony lidí zalidňujících obrovskou část Evropy. Takový jazyk zkrátka nezmizí ze světa. A taky nezmizel. Jen se prostě na územích, kde jím lidé hovořili, dál vyvíjel – jako se přirozeně a nevyhnutelně vyvíjí každý jazyk, jímž hovoří nějaké lidské společenství. A protože se latinsky mluvilo na mnoha od sebe vzdálených územích, začala se vulgární latina na každém z těchto území vyvíjet poněkud odlišně. Vznikla nářečí, ta se od sebe lišila postupně čím dál víc… Až vznikly jazyky mezi sebou často vzájemně nesrozumitelné.

A ty existují dodnes! Říkáme jim jazyky románské a patří mezi nejrozšířenější a nejvýznamnější jazyky světa. Do této početné rodiny jazyků patří především francouzština, španělština, italština, portugalština nebo také rumunština. A teď si spočítejte, kolik lidí na světě mluví jedním z těchto jazyků. Bavíme se tady o stamilionech lidí! Těžko tedy můžeme prohlásit, že latina vyhynula stejně jako třeba etruština.

Kdepak, prostě se transformovala. Tak jako se z pračeštiny stala jazykovým vývojem řeč, které dnes říkáme staročeština, aby z ní nakonec povstala naše moderní čeština. Takže staročeština nezmizela, jen má dnes jinou podobu. A tak i francouzština či španělština nejsou ničím jiným než novějšími verzemi dávné latiny.

Kam latinu zařadit

A kam tedy přesně latinu v indoevropské jazykové rodině zařadit? Pro zjednodušení si to představte takto:

Nejrozšířenější skupiny příbuzných indoevropských jazyků v Evropě jsou tři: slovanská, germánská a románská. (Nejde o úplný výčet.) Všechny slovanské národy kdysi mluvily stejnou řečí, která se poté, co se slovanské kmeny „rozestěhovaly“ na izolovaná území, rozdělila na slovanské jazyky, jako je čeština, ruština, bulharština a tak dále. Tento původní společný jazyk všech Slovanů nazýváme praslovanštinou. Podobně Germáni kdysi mluvili jednou řečí, z níž povstaly dnešní angličtina, němčina nebo třeba švédština, a ta se – uhodli jste – dnes označuje jako pragermánština.

Nu a naprosto stejně je to s jazyky románskými: Předkové dnešních Italů, Rumunů, Francouzů a dalších národů kdysi mluvili stejným jazykem, který by se podle terminologie nastíněné v předešlém odstavci měl jmenovat prarománština. Akorát že už jméno má – je to latina. Vulgární latina ale vlastně není nic jiného než prarománština, tj. původní románský jazyk.

Shrnutí

Proč je tedy latina označována jako „mrtvý jazyk“? Výchozí část odpovědi spočívá v tom, že jde o jazyk, který už dnes nepoužívá žádné společenství lidí jako svůj první jazyk. Přesto má latina mezi podobnými mrtvými jazyky jedinečný status.

Za prvé, stále se používá – klasická latina dodnes nachází hojné uplatnění ve vědě či kultuře a ovládají ji tisíce lidí. Za druhé, na rozdíl od mnoha jiných mrtvých jazyků nevyhynula, ale rozštěpila se na několik jazyků, kterými dnes hovoří víc než desetina lidstva. Není tedy zdaleka tak „mrtvá“, jak si možná někdo myslí.

Latina je zkrátka řeč stále v mnoha směrech aktuální a přítomná, přesto pasivní a jaksi zakonzervovaná, podobna nabalzamované mumii. Zvláštní kategorie mrtvého jazyka.