Vlna prosazování politicky korektních výrazů už dorazila i k nám – kancelář ombudsmana vydala příručku pro média, v níž mimo jiné označuje některé výrazy pro lidi s různými typy postižení za nevhodné a navrhuje pro ně přijatelné varianty.
V žádném případě se zde nehodlám pouštět do politické ani společenské debaty o politické korektnosti. Rád bych ale upozornil na to, že tento počin zástupkyně ombudsmanky, stejně jako mnoho dalších podobných snah, mají zásadní mezery z jazykového hlediska.
Shrnutí kauzy
Pokud vám to náhodou uniklo, připomenu, že kancelář ombudsmana vydala jakýsi manuál pro média, v němž mimo jiné apeluje na to, aby se v médiích nepoužívaly určité výrazy, protože jsou údajně „nevhodné“, nebo dokonce „urážlivé“.
Mezi takové nevhodné výrazy příručka zařazuje pojmy jako „invalida“, „vozíčkář“, „slepec“, „hluchoněmý“, „mentálně retardovaný“, „znaková řeč“ nebo „slepecká hůl“. Údajně příliš zdůrazňují dané postižení a málo kladou důraz na člověka, který se za postižením skrývá.
Z podobných snah o „korektní brusičství“ jazyka vyloženě trčí fakt, že autoři takových textů nemají žádné teoretické vzdělání v jazykovědě. Právě z lingvistického hlediska totiž jejich tvrzení nedávají smysl. Pojďme se podívat proč.
Slohové rozvrstvení jazykových prostředků
V každém jazyce existuje bohatá škála výrazů, z nichž mnohé vyjadřují totéž nebo skoro totéž – říká se jim synonyma. Ale každý také přirozeně víme, že i když význam dvou výrazů může být stejný, jejich vyznění se může lišit. Například slovo „účes“ použijeme většinou v jiných kontextech než třeba „háro“ a podobně v běžně řeči sáhneme spíš po slově „potok“ než po básnickém „ručej“. A tak podobně.
V jazyce máme výrazy odborné, básnické, bezpříznakové, pejorativní… Těch kategorií je spousta, stejně jako je spousta příček pomyslného žebříčku spisovnosti. Ukažme si to na příkladu – dejme tomu, že nějaká žena otěhotní. Můžeme o ní říct, že:
- odborně: je gravidní
- neutrálně: je těhotná, je v jiném stavu
- básnicky: je v dobré naději
- zastarale: je samodruhá
- urážlivě: má naštěkáno v boudě
atd. atd. Vidíme tedy, že pro určité pojmy máme celou řadu výrazů, které se liší mírou své, řekněme, oficiálnosti.
A teď klíčová myšlenka: To, že nepoužiji ten stylově nejvyšší výraz (v tomto případě „gravidní“), neznamená, že používám výraz urážlivý. Mezi gravidní a má naštěkáno v boudě je přece řada dalších výrazů, které lze použít, aniž by zněly urážlivě. Například stylově neutrální těhotná.
Když se ztrácí logika
Úplně stejné je to s výrazy označujícími různá postižení. V řadě případů opravdu existují určitá slova či slovní spojení, která stojí na nejvyšší příčce pomyslného žebříčku spisovnosti a oficiálnosti.
Do této stylisticky nejvyšší třídy patří některé pojmy, které příručka médiím doporučuje, jako je „nevidomý“ nebo „neslyšící“. (Ačkoliv příručka jde dokonce tak daleko, že prosazuje styl ještě vyšší – různá spojení typu „člověk, který je nevidomý“.)
Média takové výrazy opravdu často používají, protože v odborných a publicistických textech (řekněme ve veřejném prostoru) skutečně bývá zvykem používat stylově nejvyšší vrstvu. Asi by nás překvapilo, kdyby na DVD byla volba „titulky pro hluché“ místo běžného „titulky pro neslyšící“, případně „titulky pro sluchově postižené“.
Zásadní chybou, které se příručka z lingvistického hlediska dopouští, je však to, že všechny výrazy stylově nižší označuje za nevhodné či urážlivé, což je absolutní nesmysl. Bylo by to jako tvrdit, že je potřeba říkat a psát výhradně gravidní, protože to je stylově nejvyšší výraz, takže vše ostatní je urážka.
Přitom všichni chápeme, že těhotná rozhodně není urážka nebo necitlivý výraz. Pokud o ženě napíšu, že je těhotná, neprokazuji jí málo respektu. Je to civilní, běžný výraz, který žádný pejorativní nádech nemá.
A totéž platí pro výrazy jako slepý, hluchý, vozíčkář či mentálně retardovaný. Některé takové pojmy možná nejsou tím stylově nejvyšším způsobem vyjádření dané věci, ale to je nečiní nevhodnými. Za nevhodné můžeme označit teprve výrazy, které stojí na žebříčku mnohem níže, jako jsou kripl, mrzák nebo třeba slepejš. Žádný slušný člověk taková slova nepoužije a ani k tomu nepotřebuje žádnou příručku.
Je to podobné, jako když o někom řekneme, že „má alzheimera“. Jistěže v médiích by nás takový hovorový výraz překvapil – tam se používá spíše slohově vyšší „má Alzheimerovu chorobu“ nebo „trpí Alzheimerovou chorobou“. Ale to zároveň neznamená, že by se lidovější „má alzheimera“ mělo nějak ostrakizovat nebo označovat za pejorativní. Hodí se to do jiného kontextu, tečka.
Jazykový diktát
Celá mánie politické korektnosti pomíjí zásadní fakt, že postoje jako rasismus, misogynství nebo šovinismus nejsou vytvářeny jazykem – jsou otázkou charakteru. Nelze je vymýtit zakazováním všedních a stylově bezpříznakových výrazů, ale pouze jinými cestami. To už bychom ovšem opustili vody tohoto čistě jazykovědného pojednání.
Vnucovat pak lidem například místo normálního a uctivého výrazu invalida dokonce umělé konstrukce typu člověk pohybující se na vozíku s pochybným zdůvodněním, že „na prvním místě je třeba uvést člověka“, určitě nic dobrého nepřinese. Spíše mi to připomíná legendární dílo 1984 od George Orwella, kde se podobné umělé výrazy vnucovaly lidem v rámci tzv. newspeaku.
Ostatně stejně umělým a nepřirozeným výrazem se ohání i zmíněná příručka, když svoje doporučované výrazy označuje za „více respektující“. Příšerné slovní spojení.
Prolítl jsem si onu příručku. Souhlasím s Vaší kritikou – místy mi doporučení přijdou poněkud přehnaná a nepraktická, občas delší než klapkobřinkostroj. A taky nevidím nějaký zásadní přínos v bezhlavém nahrazení například všech výskytů slova „hluchý“ slovem „neslyšící“.
Bohužel se v tom ztrácí pár dobrých postřehů.
Třeba slepecká hůl opravdu není pouze pro lidi s naprostou ztrátou zraku, ale i pro lidi s omezeným zrakem. Četl jsem zajímavý rozhovor Ladislava Zibury se zrakově postiženými, kde zmiňují i některé praktické dopady – někteří lidé se diví, že člověk se „slepeckou holí“ vidí, a považují je občas za podvodníky. Prý dokonce někteří slabozrací odmítají kvůli tomu „slepeckou hůl“ používat. Ano, použití pojmu „orientační hůl“ nebo „bílá hůl“ stereotyp nezboří, ale aspoň jej nebude aktivně podporovat jako pojem „slepecká hůl“.
Speciální případ jsou duševní poruchy. Ombudsmanka zde doporučuje mj. variantu „psychosociální postižení“, což zaprvé nevím, co to je, zadruhé mi v tom neporadí moc ani Google a zatřetí mě to uráží. ;) A druhá věc je, že mám občas pocit, že si pod duševní poruchou lidé často mají tendenci automaticky představit minimálně schizofrenika, ke kterému se radši ani nemají přiblížit. Ve skutečnosti může jít o člověka třeba s depresí nebo nějakou fóbií, který asi nebude nebezpečný, nebo maximálně sobě. Ve výsledku je ale problém do jisté míry podobný jako u nevidomých – při zařazení do příliš široké škatulky nemusí být všem jasné, co mají od toho konkrétního člověka očekávat.
Paradoxně tak v obou případech může být přínosné být ohledně problémů trochu specifičtější. Do jaké míry? To záleží na konkrétní situaci. U vozíčkářů asi většinou nebude podstatná přesná diagnóza (úraz míchy, vrozená vada, …). U zrakově postižených taky asi není potřeba uvádět přesnou diagnózu, ale může být užitečné například sdělit, že má člověk nějaké zbytky zraku. Samozřejmě jiné to bude třeba u doktora (ten přesnou diagnózu asi potřebuje) a jiné u nového kolegy. Náročnější to může být, pokud se nevěnujeme jednotlivci, kterého známe, ale heterogenní skupině osob.
Věřím, že toto je mnohem užitečnější než prosté nahrazování pojmů, a spousta lidí více ocení přesnější informace (např. „dobře artikukuj, aby mohl odezírat“) spíše než volbu „lepšího“ slova (hluchý/neslyšící).
Děkuju za komentář! Vidím to stejně. Prostá lidská ohleduplnost, zájem o člověka a případně i vhodná edukace správnou formou jsou mnohem důležitější než upravování výrazů. Mně třeba před lety hodně pomohlo, když mi jeden nedoslýchavý vysvětlil, že při rozhovoru s nedoslýchavým je potřeba hlavně mluvit zřetelně a pečlivě vyslovovat, nikoli křičet. To je ta výhoda užitečných informací před newspeakem.
Jeden můj známý se například už desítky let ochotně a ve volném čase věnuje podpoře nevidomých a slabozrakých. Má je rád, váží si jich a chová se k nim vždy s respektem. A přitom běžně používá hodně hovorové výrazy typu „zbytkařka“ (žena se zbytky zraku), ze kterých by se autorka manuálu asi osypala. Jenže jde o to, jak je výraz myšlen a jaké emoce se za ním skrývají…
Dobrý den,
v podstatě souhlasím. Takové snahy, ač jsou snad svými autory nazývány v jednom ohledu „více respektující“, jsou v jiném ohledu ve skutečnosti agresivní v podobě negativního nálepkování běžných výrazů. Nejde mi to dohromady.
Jen co se týká „invalidy“ – dokud jsem nepřičichl k cizím jazykům, také jsem tam negativní konotace necítil. Dnes tento výraz již většinou nepoužívám, protože se mi dere na mysl „invalid“, neplatný nebo chybný, což mi přes pysky nejde. Ačkoli podle rychlé rešerše se takto používá i v angličtině, ale i tam se od něj postupně upouští.
Celé to je společenská dohoda. Když říkám „invalida“, „hluchý“ nebo „chromý“ a nemyslím to zle, tak to zlé není – z mého pohledu. Potíž je, že konotace se špatně komunikují a všichni se na nich neshodneme. Opravdu mě nebaví, když si někdo „ukradne“ běžné slovo (pravda, vítat, kavárna atd.) a veřejně ho přeznačkuje podle své (z)vůle.
Díky za článek!
V angličitině má ‚invalid‘ obvykle pouze význam ‚neplatný‘ (opak k ‚valid‘ = ‚platný‘).
Člověk s nějakým postižením je ‚disabled‘ (doslova ‚znemožněný‘, smysluplně asi ‚znevýhodněný‘).
Já jsaem hluchý, nikoliv neslyšící.
Mně spíš leží v žaludku termín ‚starobní důchod‘ obsahující nevábné adjektivum
odvozené od slova staroba, což cítím (nejen já) jako dosti pejorativní synonymum
pro stáří. To by si měla vzít ochránkyně lidských práv taky za své a podnítit
zákonodárce, aby změnili název tohoto druhu penze na něco přijatelnějšího.
Přepravní řády z roku 1964 používaly pojem „invalida“. Ve vozech tak byla vyhrazená sedadla označená nápisem „2 místa pro invalidy“.
Na slovu invalida nevidím nic špatného. Je to člověk se závažnější zdravotním poruchou, kterou neodstraníme změnou slova označujícího invalidu.
Dnešní přepravní řád slovo invalida nepoužívá, místo toho se používá sáhodlouhé „osoba s omezenou schopností pohybu a orientace“.
Pod invalidou si vždy představím slepce, vozíčkáře či alespoň člověka o berlích.
Zato osoba s omezenou schopností pohybu a orientace – invalidé laskavě prominou – ve mně evokuje opilce vracejícího se nad ránem z tahu domů.
Myslím, že ve slovech problém není. Jistě je lépe pomoci slepci nebo invalidovi, než překážet osobě s omezenou schopností pohybu a orientace.
opravuji: závažnější zdravotní poruchou
Souhlasím s článkem i s předešlými komentáři. Opakovala bych stejné myšlenky., takže jen poděkuji panu Jandovi za tu jeho představivost s opilcem. Pobavilo, trefné. :-)