Otázka, zda přechylovat cizí ženská příjmení (tedy přidávat k nim koncovku -ová), nebo ne, rozděluje víc než skoro kterákoli jiná jazyková otázka a vzbuzuje až nečekaně silné emoce. Zejména na internetu, který svou částečnou či úplnou anonymitou dodává lidem na odvaze a jejich vyjádřením na peprnosti, si lze často přečíst něco o „prznění jmen“ nebo „české drzosti“.
Na začátek je třeba říct, že i stávající pravidla umožňují jak přechylovat, tak nepřechylovat. Proč se ale naprostá většina českých médií kloní k používání koncovky -ová? Rád bych tento článek věnoval krátkému vysvětlení, proč Ústav pro jazyk český doporučuje přechylování jako tu lepší z obou variant.
Odpůrci přechylování totiž často staví svou argumentaci na mylných faktech. Tímto článkem nechci nikoho nutit ani přemlouvat k tomu, aby s přechylováním začal. Jen bych rád vyvrátil některé chybné argumenty, kterých je plný internet.
Nejde o sexismus
Odpůrci přechylování si někdy stěžují, že používat zvláštní koncovku k tomu, abychom oddělili ženy od mužů, je sexistické. Nehledě na to, že podle některých děláme koncovkou -ová ze žen mužův majetek. Zejména dnes, kdy se tak rozmáhá politická korektnost i v jazyce, to zní jako zásadní argument.
Jenže jde o naprostý omyl, vzniklý z prosté neznalosti faktů: Koncovka -ová nemá a nikdy neměla za účel odlišovat ženy od mužů. A už vůbec nedělá za žen mužův majetek. To by se ženy musely jmenovat Novákova, nikoli Nováková.
Jediným účelem přechylování je umožnit mluvčím přirozeně ženská příjmení skloňovat. Uvědomme si, že čeština je jazyk vysoce flektivní. Neboli s nadsázkou řečeno, skloňujeme všechno a pořád. Vyjadřování a skladba vět v našem jazyce jsou na častém skloňování postavené. Zejména podstatná jména se skloňují prakticky vždy. Řídké výjimky pocházejí zpravidla z kategorie slov převzatých z jiných jazyků (např. image nebo klišé).
Jakmile se nám v jazyce ocitne nesklonné podstatné jméno, nota bene když označuje konkrétní osobu, staví nás to do krajně nepříjemné situace: Jakmile o dané osobě mluvíme, nemůžeme přidávat pádové koncovky, které čeština nutně potřebuje, aby mohla přirozeně vyjádřit mluvnickou pozici daného jména ve větě.
Používání nesklonných podstatných jmen je pro češtinu tak nepřirozené, že mluvčí často dokonce podvědomě přetvářejí přejatá nesklonná slova tak, aby je skloňovat mohli. Například nesklonné selfie často měníme na selfíčko, abychom mohli tento výraz skloňovat, a to podle vzoru „město“.
Dalším příkladem je obchodní dům IKEA. Tato firma si přeje, aby se její název v češtině neskloňoval, tedy aby se říkalo a psalo „jdeme do IKEA“, „kup to v IKEA“ a podobně. Společnost proto v každé své oficiální komunikaci hlídá, aby se IKEA neskloňovalo.
A co myslíte? Uspěli? Ani náhodou! Potřeba skloňovat je s naší mateřštinou natolik srostlá, že švédská snaha byla od začátku odsouzená k nezdaru. Lidé samozřejmě pořád říkají a píšou „jdeme do Ikey“ a „kup to v Ikee“ a ani je nenapadne nechat si diktovat něco jiného.
To vše dokazuje, jak nepřirozené je v češtině používat nesklonná příjmení. A proto bude přechylování ženských příjmení vždy tou lepší volbou. Z jazykového hlediska je to fakt, nikoli názor.
Nikomu tím neprzníme jméno
Častou námitkou, která ale rovněž stojí na vodě, je tvrzení, že přidáváním koncovky -ová przníme cizinkám jejich jména. „V občance má napsáno ‚Michelle Obama‘, ne ‚Michelle Obamová‘!“ durdí se někteří.
Promiňte, ale to je úplný nesmysl. Jak už jsme si řekli, přechylováním nijak znění daného příjmení neměníme. Jen mu přidáváme flektivní koncovku! Jako je tomu i u manžela zmíněné dámy – vadí snad někomu z vás věta „v Praze jsme přivítali Baracka Obamu“? Jistě že ne, chápeme totiž, že přidané hlásky „a“ a „u“ (hláska „u“ dokonce nahradila původní „a“, které má ten pán v občance) slouží jen jako vyjádření pádu. Jméno bývalého prezidenta USA tím nijak neměníme, natož abychom ho prznili. A úplně stejné je to s koncovkou -ová s tím rozdílem, že se ponechává i v 1. pádě, což ale přece na věci nic nemění. První pád je pád jako kterýkoli jiný.
Ve větě „přivítali jsme Baracka Obamu a Michelle Obamovou“ jsou tedy zkrátka tři flektivní koncovky, které nám pomáhají přirozeně vyjádřit mluvnické začlenění daných osob do kontextu věty. Jsou to koncovky „-a“, „-u“ a „-ovou“. Nic víc. Nikomu jméno neprzníme! Chápeme, že zmíněná dáma má v občance jméno „Michelle Obama“ a nijak to nezpochybňujeme. Jen to jméno skloňujeme.
Přechylovat je snazší
Někomu přijde, že nechávat cizí ženská jména bez koncovky je snazší. Z jistého pohledu asi ano (méně písmenek), ale ve skutečnosti nepřechylování často věci komplikuje.
Ukážu vám to na příkladu: Ve Spojených státech hrají (velmi úspěšně) profesionální golf dvě hráčky českého původu, dcery bývalého českého tenisty Petra Kordy. Jmenují se Jessica Korda a Nelly Korda – vyrůstaly v Americe, a tak přechýlenou podobu příjmení ani nikdy nepoužívaly.
Někteří autoři z řad novinářů se rozhodli i v českých textech jejich jména nepřechylovat. Jenže co se pak děje: Protože čeština, jak už jsme si řekli, tak zoufale skloňovat potřebuje a protože je nám všem skloňování tak vlastní, tihle novináři pak často podvědomě vytvářejí patvary typu „rozhovor s Jessikou Kordou“ nebo „porážka od Jessiky Kordy“.
Chytli se v podstatě do pasti, kterou si sami vykopali: Zakázali si přechylování s -ová, které by jim umožnilo dát průchod přirozené potřebě normálně skloňovat, a nutnost skloňování se pak proti jejich vůli prodere na povrch v podobě divného, a hlavně pravidly nedovoleného „poloskloňování“.
Když už totiž nechtějí přechylovat, musí si chtě nechtě sníst, co si nadrobili, a nechat příjmení hezky (spíš nehezky) nesklonné: „rozhovor s Jessikou Korda“, „porážka od Jessiky Korda“. Jenže jejich jazykový cit jim velí skloňovat, a pak vznikají patvary typu „dám to Kordě“.
Přechylování je tedy ve skutečnosti nejen přirozené, ale také praktické – a vyjadřování nám vlastně usnadňuje.
Ostatně když už jsme u slavných osobností: Někteří odpůrci přechylování upozorňují na to, že některé národy už mají mužská a ženská příjmení odlišená, takže přidávání -ová je (podle nich) absurdní. Například na Islandu se děti muže, jehož křestní jméno je Gudmund, budou příjmením jmenovat Gudmundsson (syn) a Gudmundsdóttir (dcera).
Pro mnohé je pak tvar „Gudmundsdóttirová“ nesmyslný – vždyť její příjmení už ženskou koncovku (-dóttir) obsahuje!
Ano, ale jak už jsme si řekli, nám při přechylování vůbec nejde o odlišování žen od mužů. Je sice hezké, že z jejího islandského příjmení hned vidíme, že jde o ženu, ale se skloňováním nám to nijak nepomůže: „Zavolám Gudmundsdóttiře“? To asi těžko, že?
Takže k tomu jejímu krásnému „-dóttir“ stejně potřebuji v češtině přidat ještě „-ová“, abych mohl její jméno přirozeně dosazovat do různých kontextů.
Závěr
Rád bych zopakoval, že v otázce, zda přechylovat, či ne, se každý může rozhodnout podle svého. Pravidla umožňují oboje a někomu prostě nepřechýlená příjmení vyhovují víc.
Mým cílem bylo pouze vyvrátit některé pseudoargumenty, které se objevují v tvrzeních lidí, kteří neznají všechny jazykové souvislosti. Pokud někdo nepřechyluje, protože „přechýlená příjmení se mi nelíbí“, „nejsem na to zvyklý“ nebo „v mém oboru je běžné nepřechylovat“, absolutně to beru. Není na tom nic špatného.
Ale neobhajujme prosím nepřechylování nesmyslnými výroky o prznění příjmení nebo o sexismu. Ve světle faktů taková tvrzení nemohou obstát.
Pokud tedy přechylovat nechcete, je to v pořádku. Jen je dobré to dělat s vědomím, že tím jdete proti logice a přirozenosti češtiny. Hlavně proto si dovolím stejně jako Ústav pro jazyk český přechylování doporučit. Z hlediska naší mateřštiny je to lepší volba – a to je fakt.
Což nic nemění na tom, že pro vás osobně to třeba lepší volba není.
Když nad tím přemýšlím, nejde v principu o nic až tak neobvyklého třeba i v angličtině. I v angličtině podřizujeme jména anglickému pravopisu. Nejčastěji asi při přivlastňovacích jménech – třeba Jan's namísto Janův. Teoreticky to lze pozorovat i v množném čísle, ale to asi není až tak běžné u vlastních jmen.
Jediné, v čem se liší -ová, je že k přizpůsobení jazyku došlo i v nominativu v jednotném čísle. To jsem jinde moc neviděl. Možná v esperantu, nicméně k tomu jsem našel spíše diskusní příspěvky než něco, co by vypadalo autoritativně (ideálně přímo s odkazem na AdE)… Ale i tak, vzhledem k tomu, jak často se setkáváme s esperantem, to asi nemá na nás až takový vliv.
Děkujeme za příspěvek. Vícero jazyků přechyluje cizí příjmení (někdy i mužská) také v 1. pádě. Namátkou lotyština nebo indonéština.
Jinak poznámka o tzv. přivlastňovacím pádu v angličtině je velmi případná. Tvar Jan’s také nebudeme přece považovat za prznění jména…
Díky za zmínky o lotyštině a indonéštině. Ano, asi zde bude více takových jazyků. Na druhou stranu, kolik českých mluvčích (a kolik kritiků přechylování) tyto jazyky zná? IMHO velká část lidí zná z cizích jazyků tak angličtinu nebo němčinu nebo francouzštinu, starší generace ruštinu. Slovenčinu nepočítám, to je skoro český dialekt. Pro spoustu lidí to může vypadat, že úprava příjmení v základním tvaru (jednotné číslo nominativu) je prostě československá specialita, i kdyby to většina světa dělala taky.
Možno připomenout třeba i řečtinu, kde se též příjmení přechylují a při převodu do češtiny se můžeme lehce dostat do pochyb (podobně jako v islandštině i
když z jiného důvodu).
Starší z nás znají původem řecké sestry – zpěvačky známé obecně jako „Martha a Tena Elefteriadu“ Jejich příjmení je odvozeno od mužského jména
Elefteriadis. Korektní by tedy mohlo být počeštění na „sestry Elefteriadisovy“,
kdežto „Elefteriaduovy“ by bylo asi dosti nemotorné. Každopádně dotčené by
asi nebyly nadšeny ani jednou z uvedených možností…
Jiří Loevy napsal kdysi na toto téma krásný článek. Proti přechylování uvedl příklad, kdy se indiánská paní jmenovala Bílé péro a v Česku by Whitefeatherová.
Agatrha Christie není Christieová. Je směšné, když se přechylují cizí jména, i když Mrs. Obama a Mrs. Clinton advokáta dělat nebudu.
Jinak paní Krejčí není Krejčíová a paní Janů není Janůová.
Krejčí je jméno bez rozlišení rodu, takže tam není k přechýlení žádný důvod, též např. průvodčí. Někdy slyšené označení „dámská krejčová“ (samozřejmě už vůbec ne
„krejčíová“) je tedy též pochybené, jde o dámskou krejčí. Janů, Petrů, Matějů ap. jsou
původem jména přivlasťnovací, takže též pro všechny rody stejně a není to obecným
argumentem proti přechylování jiných jmen.
Dovoluji si připojit zásadní poznámku k odstavci, ve kterém se autor tak
rozhorlil ohledně používání jména Korda v nepřechýlené formě a s velkou
„slávou“ tam našel domnělý spor. Přitom na tom není nic špatného, protože
jména s koncovým -a lze snadno skloňovat jako mužská podle vzoru předseda
i jako ženská podle vzoru žena. Ostatně příjmení, která jsou jako obecná jmény
ženskými, se běžně jako mužská příjmení používají a podle vzoru předseda
skloňují a nikdo se nad tím nepozastavuje: pan Vrána, panu Vránovi, ne Vráně
(obdobně Liška, Sobota atd. atd.). Když bych to pojal poněkud neortodoxněji,
dokonce by bylo možno považovat za přirozenější přechylování opačné, tj.
žena by byla např. Straka (ve shodě s obecným jménem), kdežto muž by byl
Strakový. Nelze tedy v zásadě namítat nic proti skloňování ženské nepřechýlené
formy Korda podle vzoru žena, což autorovi článku tak hnulo žlučí. Ostatně cizí
ženská příjmení na -a se též často nepřechylují, např. Gina Lollobridiga se obvykle
neuvádí jako Lollobrigidová, tj. logicky pak píšeme o Gině Lollobrigidě a není na
tom nic pobuřujícího.
Aby bylo jasno: zásadně jsem pro všeobecné přechylování, ale tam, kde ponechání
nepřechýlené formy není proti českému tvarosloví, to nemusí být vždy úplně
nejlepší volbou. Naopak do nejpříjemné formulační situace se dostáváme
v případě nepřechýleného ženského příjmení (což se stává jakousi hloupou módou),
které má tvar mužského obecného jména, kde není k dispozici přiměřený ženský
vzor, což jsou téměř všechna jména končící souhláskou (vzory kost ani píseň
nemusejí vždy vyhovovat). Osobně jsem se setkal např. se jmény Markéta Kostroun
nebo Hana Brus. Pak se mi zdá stejně špatné při skloňování přidávat -ová (dotyčná
může namítat, že se tak nejmenuje, zvlášť když si nepřechýlenou formu zvolila)
nebo neskloňovat vůbec (což zase zní strašně). Tady babo raď…
Viz též odborná stanoviska ÚJČ AV ČR na https://prirucka.ujc.cas.cz a oddíl
„Slovotvorba – přechylování“.
Děkujeme za komentář. Víte, problém je v tom, že skloňování typu „dám to Kordě“ pravidla prostě neumožňují. Navíc je takové skloňování zcela proti veškerým dosavadním jazykovým i kulturním zvyklostem. Jakýsi „kočkopes“, řekl bych. To už je lepší to nesklonné „dám to Korda“, které je aspoň v souladu s pravidly…
Mno, rád bych věděl, která konkrétní pravidla to údajně neumožňují. Tzv. dosavadní jazykové a kulturní zvyklosti jsou spíš jen jakýmsi zaklínadlem. Je-li
něco kočkopes nebo možná přímo běs, tak to uvedené „dám to Korda“, to by
mohl vyslovit nebo napsat jen naprostý ignorant českého tvarosloví. Znovu
odkazuji na výše zmíněné odborné stanovisko ÚJČ AV ČR (viz Lolobrigidu).
Nesklonnost je češtině obecně cizí a uchyluje se k ní jen v případech, kdy není
jiná vhodná volba (a i tak to pak působí násilně). To však určitě není případ
vlastního jména Korda, které je v ženském rodě bez jakýchkoliv pochyb dokonale
skloňovatelné podle vzoru žena. Není třeba v tom hledat problém a zaklínat
se jakýmisi pseudoargumenty za každou cenu a jen proto, že se to někomu
subjektivně nelíbí.
Víte, jazyk se samozřejmě stále vyvíjí a uvidíme, kam se úzus v příštích desetiletích posune.
Zatím je zkrátka fakt, že oficiální pravidla umožňují jen dvě varianty: Buď nepřechlovat (dám to Korda), nebo přechylovat (dám to Kordové). Alternativa „dám to Kordě“ prostě není součástí kodifikovaného standardu.
Jsou pro to dobré důvody:
Prostě od toho pravidla jsou. Popisují většinové vnímání jazykových jevů mezi lidmi. Nejde tu o subjektivní pocit či názor, jak se domníváte. Pravidla mají svůj důvod a o tom, co je správné a co ne, rozhoduje „demokraticky“ většina mluvčích – váš nebo můj osobní názor je, smiřme se s tím, naprosto irelevantní. Jestli nám věta „dám to Kordě“ zní normálně, je to sice hezké, ale většině lidí to normálně nezní, a tak to pravidla nepřipouští. Tečka.
Můžeme si samozřejmě každý dělat celý pravopis podle svých osobních pocitů, ale našim textům se bude hodně těžko rozumět. Proto máme společná, jednotná pravidla.
Vas argument o padovych koncovkach neobstoji. Pokud prestanete s buranstvim jakozto pozustatkem vlady komunistu a zacnete hovorit slusne, tak padove koncovky muzete bez problemu pripojovat k osloveni (pani, slecna) – bez toho, abyste znasilnoval prijmeni cizinky.
Vážená paní Larsen,
problém je, že slovo „paní“ je v jednotném čísle nesklonné či lépe řečeno se pádové koncovky nemění. S mluvnickým začleněním jména do věty mi tedy toto slovo nepomůže.
Znovu opakuji a musím na tom trvat: Přechylování NENÍ znásilněním příjmení cizinky o nic víc, než když Vás kolega v práci osloví například „ahoj Frejo“. Máte pocit, že když místo „Freja“ řekl „Frejo“, znásilnil tím Vaše křestní jméno? Ne, jen ho skloňuje. Ve slovním spojení „s paní Frejou Larsenovou“ jsou prostě dvě pádové koncovky: -ou a -ovou.
Což nic nemění na tom, že pokud Vám osobně přechylování vadí, každý zdvořilý člověk ve Vašem okolí se jistě bude snažit Vám vyjít vstříc. A tak je to správně.
Tak at se zmeni vsechna prijmeni, muzska i zenska a kazdy at konci s ů . Vaclav Havlů, Miloš Zemanů, Jana Zemanů, Livia Klausů atd.
Víte, on je s tím přechylováním trochu problém i jinde.
Při uzavírání sňatku se tomu říká „společné příjmení“ (omluvte špatné uvozovky). Jenže pokud uvážíme úzus většiny světa, že společné příjmení manželů = jejich druhé jméno je naprosto shodné slovo, pak Černá/Černý či Novák/Nováková prostě nejsou společným příjmením.
A k takovému výsledku dojde jak program porovnávající dva textové řetězce, tak americký celník při pohledu do obou pasů. Proč si tímto územ přidělávat ve světě starosti a byrokratické oplétačky?
TLDR: Skloňování zkrátka není argument, proč se mužské příjmení v 1. pádě oproti zahraničnímu originálu NEMĚNÍ a ženské v 1. pádě ano…
Prosím o korekturu. Zmiňovaná -ová rozhodně není koncovka.
Myslím si, že ujasnění oné věci je klíčové pro probírání se tímto článkem i celou tematikou. Nelze si motat pojmy s dojmy.
Promiňte, ale co jiného to je, když ne koncovka? Předpona? Kořen? Samozřejmě to z jazykového hlediska koncovka je, s tím nic nenaděláme…