Otázka, zda přechylovat cizí ženská příjmení (tedy přidávat k nim koncovku -ová), nebo ne, rozděluje víc než skoro kterákoli jiná jazyková otázka a vzbuzuje až nečekaně silné emoce. Zejména na internetu, který svou částečnou či úplnou anonymitou dodává lidem na odvaze a jejich vyjádřením na peprnosti, si lze často přečíst něco o „prznění jmen“ nebo „české drzosti“.

Na začátek je třeba říct, že i stávající pravidla umožňují jak přechylovat, tak nepřechylovat. Proč se ale naprostá většina českých médií kloní k používání koncovky -ová? Rád bych tento článek věnoval krátkému vysvětlení, proč Ústav pro jazyk český doporučuje přechylování jako tu lepší z obou variant.

Odpůrci přechylování totiž často staví svou argumentaci na mylných faktech. Tímto článkem nechci nikoho nutit ani přemlouvat k tomu, aby s přechylováním začal. Jen bych rád vyvrátil některé chybné argumenty, kterých je plný internet.

Nejde o sexismus

Odpůrci přechylování si někdy stěžují, že používat zvláštní koncovku k tomu, abychom oddělili ženy od mužů, je sexistické. Nehledě na to, že podle některých děláme koncovkou -ová ze žen mužův majetek. Zejména dnes, kdy se tak rozmáhá politická korektnost i v jazyce, to zní jako zásadní argument.

Jenže jde o naprostý omyl, vzniklý z prosté neznalosti faktů: Koncovka -ová nemá a nikdy neměla za účel odlišovat ženy od mužů. A už vůbec nedělá za žen mužův majetek. To by se ženy musely jmenovat Novákova, nikoli Nováková.

Jediným účelem přechylování je umožnit mluvčím přirozeně ženská příjmení skloňovat. Uvědomme si, že čeština je jazyk vysoce flektivní. Neboli s nadsázkou řečeno, skloňujeme všechno a pořád. Vyjadřování a skladba vět v našem jazyce jsou na častém skloňování postavené. Zejména podstatná jména se skloňují prakticky vždy. Řídké výjimky pocházejí zpravidla z kategorie slov převzatých z jiných jazyků (např. image nebo klišé).

Jakmile se nám v jazyce ocitne nesklonné podstatné jméno, nota bene když označuje konkrétní osobu, staví nás to do krajně nepříjemné situace: Jakmile o dané osobě mluvíme, nemůžeme přidávat pádové koncovky, které čeština nutně potřebuje, aby mohla přirozeně vyjádřit mluvnickou pozici daného jména ve větě.

Používání nesklonných podstatných jmen je pro češtinu tak nepřirozené, že mluvčí často dokonce podvědomě přetvářejí přejatá nesklonná slova tak, aby je skloňovat mohli. Například nesklonné selfie často měníme na selfíčko, abychom mohli tento výraz skloňovat, a to podle vzoru „město“.

Dalším příkladem je obchodní dům IKEA. Tato firma si přeje, aby se její název v češtině neskloňoval, tedy aby se říkalo a psalo „jdeme do IKEA“, „kup to v IKEA“ a podobně. Společnost proto v každé své oficiální komunikaci hlídá, aby se IKEA neskloňovalo.

A co myslíte? Uspěli? Ani náhodou! Potřeba skloňovat je s naší mateřštinou natolik srostlá, že švédská snaha byla od začátku odsouzená k nezdaru. Lidé samozřejmě pořád říkají a píšou „jdeme do Ikey“ a „kup to v Ikee“ a ani je nenapadne nechat si diktovat něco jiného.

To vše dokazuje, jak nepřirozené je v češtině používat nesklonná příjmení. A proto bude přechylování ženských příjmení vždy tou lepší volbou. Z jazykového hlediska je to fakt, nikoli názor.

Nikomu tím neprzníme jméno

Častou námitkou, která ale rovněž stojí na vodě, je tvrzení, že přidáváním koncovky -ová przníme cizinkám jejich jména. „V občance má napsáno ‚Michelle Obama‘, ne ‚Michelle Obamová‘!“ durdí se někteří.

Promiňte, ale to je úplný nesmysl. Jak už jsme si řekli, přechylováním nijak znění daného příjmení neměníme. Jen mu přidáváme flektivní koncovku! Jako je tomu i u manžela zmíněné dámy – vadí snad někomu z vás věta „v Praze jsme přivítali Baracka Obamu“? Jistě že ne, chápeme totiž, že přidané hlásky „a“ a „u“ (hláska „u“ dokonce nahradila původní „a“, které má ten pán v občance) slouží jen jako vyjádření pádu. Jméno bývalého prezidenta USA tím nijak neměníme, natož abychom ho prznili. A úplně stejné je to s koncovkou -ová s tím rozdílem, že se ponechává i v 1. pádě, což ale přece na věci nic nemění. První pád je pád jako kterýkoli jiný.

Ve větě „přivítali jsme Baracka Obamu a Michelle Obamovou“ jsou tedy zkrátka tři flektivní koncovky, které nám pomáhají přirozeně vyjádřit mluvnické začlenění daných osob do kontextu věty. Jsou to koncovky „-a“, „-u“ a „-ovou“. Nic víc. Nikomu jméno neprzníme! Chápeme, že zmíněná dáma má v občance jméno „Michelle Obama“ a nijak to nezpochybňujeme. Jen to jméno skloňujeme.

Přechylovat je snazší

Někomu přijde, že nechávat cizí ženská jména bez koncovky je snazší. Z jistého pohledu asi ano (méně písmenek), ale ve skutečnosti nepřechylování často věci komplikuje.

Ukážu vám to na příkladu: Ve Spojených státech hrají (velmi úspěšně) profesionální golf dvě hráčky českého původu, dcery bývalého českého tenisty Petra Kordy. Jmenují se Jessica Korda a Nelly Korda – vyrůstaly v Americe, a tak přechýlenou podobu příjmení ani nikdy nepoužívaly.

Někteří autoři z řad novinářů se rozhodli i v českých textech jejich jména nepřechylovat. Jenže co se pak děje: Protože čeština, jak už jsme si řekli, tak zoufale skloňovat potřebuje a protože je nám všem skloňování tak vlastní, tihle novináři pak často podvědomě vytvářejí patvary typu „rozhovor s Jessikou Kordou“ nebo „porážka od Jessiky Kordy“.

Chytli se v podstatě do pasti, kterou si sami vykopali: Zakázali si přechylování s -ová, které by jim umožnilo dát průchod přirozené potřebě normálně skloňovat, a nutnost skloňování se pak proti jejich vůli prodere na povrch v podobě divného, a hlavně pravidly nedovoleného „poloskloňování“.

Když už totiž nechtějí přechylovat, musí si chtě nechtě sníst, co si nadrobili, a nechat příjmení hezky (spíš nehezky) nesklonné: „rozhovor s Jessikou Korda“, „porážka od Jessiky Korda“. Jenže jejich jazykový cit jim velí skloňovat, a pak vznikají patvary typu „dám to Kordě“.

Přechylování je tedy ve skutečnosti nejen přirozené, ale také praktické – a vyjadřování nám vlastně usnadňuje.

Ostatně když už jsme u slavných osobností: Někteří odpůrci přechylování upozorňují na to, že některé národy už mají mužská a ženská příjmení odlišená, takže přidávání -ová je (podle nich) absurdní. Například na Islandu se děti muže, jehož křestní jméno je Gudmund, budou příjmením jmenovat Gudmundsson (syn) a Gudmundsdóttir (dcera).

Pro mnohé je pak tvar „Gudmundsdóttirová“ nesmyslný – vždyť její příjmení už ženskou koncovku (-dóttir) obsahuje!

Ano, ale jak už jsme si řekli, nám při přechylování vůbec nejde o odlišování žen od mužů. Je sice hezké, že z jejího islandského příjmení hned vidíme, že jde o ženu, ale se skloňováním nám to nijak nepomůže: „Zavolám Gudmundsdóttiře“? To asi těžko, že?

Takže k tomu jejímu krásnému „-dóttir“ stejně potřebuji v češtině přidat ještě „-ová“, abych mohl její jméno přirozeně dosazovat do různých kontextů.

Závěr

Rád bych zopakoval, že v otázce, zda přechylovat, či ne, se každý může rozhodnout podle svého. Pravidla umožňují oboje a někomu prostě nepřechýlená příjmení vyhovují víc.

Mým cílem bylo pouze vyvrátit některé pseudoargumenty, které se objevují v tvrzeních lidí, kteří neznají všechny jazykové souvislosti. Pokud někdo nepřechyluje, protože „přechýlená příjmení se mi nelíbí“, „nejsem na to zvyklý“ nebo „v mém oboru je běžné nepřechylovat“, absolutně to beru. Není na tom nic špatného.

Ale neobhajujme prosím nepřechylování nesmyslnými výroky o prznění příjmení nebo o sexismu. Ve světle faktů taková tvrzení nemohou obstát.

Pokud tedy přechylovat nechcete, je to v pořádku. Jen je dobré to dělat s vědomím, že tím jdu proti logice a přirozenosti češtiny. Hlavně proto si dovolím stejně jako Ústav pro jazyk český přechylování doporučit. Z hlediska naší mateřštiny je to lepší volba – a to je fakt.

Což nic nemění na tom, že pro vás osobně to třeba lepší volba není.

Proč přechylovat cizí ženská příjmení
Štítky:    

2 komentáře u „Proč přechylovat cizí ženská příjmení

  • 5. 7. 2020 (20:03)
    Trvalý odkaz

    Když nad tím přemýšlím, nejde v principu o nic až tak neobvyklého třeba i v angličtině. I v angličtině podřizujeme jména anglickému pravopisu. Nejčastěji asi při přivlastňovacích jménech – třeba Jan's namísto Janův. Teoreticky to lze pozorovat i v množném čísle, ale to asi není až tak běžné u vlastních jmen.

    Jediné, v čem se liší -ová, je že k přizpůsobení jazyku došlo i v nominativu v jednotném čísle. To jsem jinde moc neviděl. Možná v esperantu, nicméně k tomu jsem našel spíše diskusní příspěvky než něco, co by vypadalo autoritativně (ideálně přímo s odkazem na AdE)… Ale i tak, vzhledem k tomu, jak často se setkáváme s esperantem, to asi nemá na nás až takový vliv.

    Reagovat
    • 8. 7. 2020 (16:45)
      Trvalý odkaz

      Děkujeme za příspěvek. Vícero jazyků přechyluje cizí příjmení (někdy i mužská) také v 1. pádě. Namátkou lotyština nebo indonéština.

      Jinak poznámka o tzv. přivlastňovacím pádu v angličtině je velmi případná. Tvar Jan’s také nebudeme přece považovat za prznění jména…

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít