Pro mladou generaci je řeč propletená anglicismy standardem – a často jde o anglicismy, které se v češtině objevily až v posledních několika málo letech. Spousta starších lidí se na tento trend škaredí, protože mají pocit, že slov z angličtiny začíná být v naší mateřštině zkrátka příliš.
Pomiňme teď základní fakt, že žádné množství výpůjček nemůže jazyku z podstaty věci uškodit. Především jde o to, že ani lavina anglicismů v posledních dvaceti letech nemůže změnit to, že anglických slov v naší řeči zdaleka není tolik, jak si lidé obecně myslí. Ve skutečnosti máme mnohonásobně víc výpůjček z řady jiných jazyků.
Pozice angličtiny v dějinách
Protože anglosaská kultura a s ní i její jazyk v posledních desetiletích doslova válcují svět (viz např. hollywoodské filmy) a stejně tak je angličtina zdrojem výraziva v mnoha moderních odvětvích, jako jsou technologie a byznys, mají lidé celkem pochopitelně dojem, že tomu bylo tak nějak vždycky. A že angličtina je výrazným zdrojem nových slov pro češtinu i další jazyky už celé generace.
Vůbec to není pravda. Spojené státy (a s ní i jejich úřední řeč, angličtina) začaly dominovat světu v podstatě až po druhé světové válce. Ve staletích předtím sice Británie rozesela po celé zeměkouli nesčetné kolonie, kde do značné míry prosadila angličtinu jako dorozumívací jazyk, ale v samotné Evropě neměla nijak významný kulturní vliv.
Češi tak měli v minulých staletích asi stejný důvod přijímat anglická slovíčka, jako mají dnes důvod přijímat slova, řekněme, holandská. Tedy žádný. Věřte nebo ne, až do druhé světové války byl jakýkoli anglicismus v češtině naprostou výjimkou.
Světový jazyk číslo jedna
Položme si tedy otázky: Která země byla v předešlých staletích vůdčím elementem kultury a osvícenosti? Ke které zemi vzhlížel celý svět a snažil se napodobovat její trendy v hudbě, umění, módě či literatuře? Který jazyk používali cizinci, když se mezi sebou potřebovali domluvit?
Odpověď zní: No přece Francie a francouzština! Málokdo si dnes uvědomuje, že prakticky po celý novověk zastávala Francie v kulturní sféře zhruba stejnou úlohu, jakou dnes mají Spojené státy. Všeobecně ji lidé pokládali za nejpokrokovější zemi. Co bylo francouzské, to bylo módní, dnes bychom řekli „trendy“. Z Francie pocházela podstatná část nejslavnějších světových spisovatelů, dramatiků i umělců.
Každý vzdělaný člověk vládl francouzštinou zcela automaticky, to jaksi patřilo k dobrým mravům. A kdo nechtěl být za úplného burana, uměl aspoň pár slovíček. Dnes se to má velmi podobně s angličtinou.
Když chceme docenit pozici francouzštiny jako mezinárodního dorozumívacího jazyka, stačí si přečíst třeba Čapkovy cestopisy. Nejslavnější český spisovatel cestoval po Evropě mezi dvěma válkami a ať už přijel do Španělska, do Itálie, nebo třeba do Norska, všude se s místními domlouval (nebo zkoušel domluvit) francouzsky. Tak to tehdy chodilo – nešlo o jeho osobní výstřelek.
Velmi výmluvná je třeba věta z Italských listů týkající se hotelů. Čapek nejprve vysvětluje, že italsky umí toliko číslovky, a pokračuje: „Nu ovšem, v mezinárodních hotelech se domluvíte francouzsky.“ Přesně stejnou větu byste mohli ve stejném kontextu říci i dnes, jen by tam místo „francouzsky“ bylo „anglicky“.
Francouzská slova v češtině
Nedivme se tedy, že čeština – stejně jako ostatní evropské jazyky – přejala do svého slovního fondu obrovské množství francouzských výpůjček čili galicismů.
Nejde jen o ta známá slovní spojení typu faux pas, à propos, voilà či déjà vu, ale i o další výrazy, včetně četných kulturních odkazů. Namátkou zmiňme výraz seladon. To je vlastně pojmenování podle literárního hrdiny Céladona z románu Astrée francouzského spisovatele d’Urfého z roku 1610. Podobně francouzské slovo debakl se v naší mateřštině ujalo díky stejnojmennému románu Émile Zoly. Byla to zkrátka Francie a francouzština, ne angličtina, co po staletí udávalo kulturní ráz Evropě.
Podívejme se kupříkladu i na politickou scénu: Přestože prakticky souběžně probíhal podobný proces i za velkou louží, byla to právě Francie, která dala světu – či přinejmenším Evropě – moderní parlamentní demokracii. Ostatně i známé a dnes tak samozřejmé rozdělení politického spektra na pravici a levici vzniklo podle toho, jak byli rozesazeni příslušníci dvou politických směrů ve franc. parlamentu.
Počet galicismů v češtině (a ve všech ostatních jazycích Evropy) je v důsledku toho všeho logicky obrovský – udává se v řádu jednotek tisíc! Patří mezi ně slova jako literatura, kultura, muzika, tanec, klavír, flétna (už slyšíte ten dominantní vliv Francie na evropskou kulturu?) nebo také plakát, dýka, partner, banální, reportáž, beton atd. atd.
Ve srovnání s tím je počet anglicismů v češtině (navzdory jejich značnému přílivu zejména v posledních 30 letech) vyloženě nicotný. Upřímně řečeno, z hlediska počtu anglické výpůjčky v češtině jasně prohrávají i s němčinou a latinou.
Z angličtiny, nebo z francouzštiny?
Jedním z důvodů, proč lidem přijde, že anglicismů je v češtině opravdu hodně, je to, že řada latinských a francouzských výpůjček vypadá, jako by byly z angličtiny. Jak to?
Odpověď je jednoduchá: Sama angličtina totiž přijala obrovské (nebojím se říct přímo zdrcující) množství slov z těchto dvou jazyků – celé desítky tisíc. Psali jsme o tom zde. Velmi často se tedy stává, že totéž francouzské (nebo latinské) slovo proniklo jak do angličtiny, tak do češtiny, v obou jazycích zní podobně a v nás pak vzniká falešný dojem, že daný výraz má anglický původ. Nemá.
Ve skutečnosti všechny ty výrazy jako dekorace, princ, terén, delikátní, garáž, oficiální, stát, verdikt a nesčetné další, které v češtině zní, jako by byly z angličtiny … tak opravdu jen ZNÍ. Máme je od Francouzů.
Specifickou kategorií jsou pak slova, která jsme opravdu přejali z angličtiny, jenže sama angličtina je převzala z francouzštiny a jedná se tak i v češtině de facto opět o galicismy. Sem patří většina výrazů z té tak proklínané business češtiny: Lidé nadávají, že v práci je to samé šedulování, manažování nebo enrollmenty, a žijí v domnění, že tahle slůvka jsme si vypůjčili z angličtiny. Ne tak docela. To všechno jsou výrazy (i když k nám přišly přes angličtinu) od původu francouzské.
Co z toho vyplývá pro praxi
Možná si říkáte, jestli tenhle dlouhý příspěvek zůstane v rovině čistě teoretické (čti: v rovině neužitečného plácání), nebo bude mít nějaký praktický přesah. Jeden mě napadá.
Trendem doby je, že stále více lidí mluví obstojně až výborně anglicky, zato dobrá znalost češtiny a široká slovní zásoba v ní jsou spíše na ústupu. K čemu to vede? Když mluvčí narazí na výraz, který jak čeština, tak angličtina přejaly z francouzštiny, často mu mylně přisoudí význam a kontext, jaký má v angličtině, přestože v češtině je význam částečně nebo úplně odlišný.
Je dobré si na to dávat pozor. V poslední době se v textech (hlavně logicky v překladech z angličtiny) stále častěji setkávám s nesprávným použitím takových slov jako signaturní, kruciální, kompetice, favorit nebo decentní. Je důležité mít na paměti, že tyhle francouzské výpůjčky neznamenají v češtině tak docela totéž co v angličtině.
Část významu bývá stejná, část ale odlišná. Například nejčastějším významem slova favorite v angličtině je „oblíbený“ či „nejoblíbenější“. Zatímco český favorit je zkrátka předpokládaný vítěz. Podobně angličtí mluvčí často používají slovo decent ve významu „obstojný“, ale české decentní takhle použít vážně nejde.
Trochu jiným případem jsou slova jako signaturní nebo kompetice. Musíme si uvědomit, že angličtina obsahuje mnohonásobně víc francouzských výpůjček než čeština, že v ní existují již po staletí a v důsledku toho v ní tisíce francouzských slovíček doslova zdomácněly – používají se v běžných, všedních kontextech.
Vždyť i tak běžná slova jako mountain, people, use, table, move, place, hour, dinner nebo surprise jsou francouzské výpůjčky! Je tedy dost časté, že zatímco v angličtině má určitá francouzská výpůjčka široké využití a používá se zcela běžně, táž francouzská výpůjčka v češtině se používá jen ve velmi odborném nebo specifickém kontextu.
Vezměme třeba zmíněnou kompetici: Zatímco anglické competition je běžný výraz pro závod či soutěž, v češtině jde o vysoce odborný termín používaný zejména v psychologii.
Stejně tak nelze anglické crucial („důležitý, zásadní“) jednoduše nahradit českým kruciální, protože to znamená spíše „rozhodný“, nehledě na to, že jde o pořádný archaismus. Podobně i signaturní se používá ve velmi úzkém kontextu v knihovnách a lékárnách, a neposlouží nám tedy ve většině kontextů jako alternativa anglického signature.
Chyby v mluvené řeči
Taky si všímáte toho, jak lidé stále častěji po anglickém vzoru používají „definitivně“ ve smyslu „určitě, každopádně“? Někdo se jich zeptá třeba „myslíš, že vyhrají?“ a v odpověď zazní: „Definitivně!“ Jenže zatímco v angličtině jde o emočně zesílený souhlas, netřeba dodávat, že český galicismus definitivně takový význam nemá a nikdy neměl.
Stejně tak si v řeči dáváme pozor na zásadní významový rozdíl mezi anglickým actually (což znamená „vlastně“) a českým aktuálně („naléhavě, momentálně“). V obou jazycích jde o výpůjčku z francouzštiny, ale v angličtině došlo někdy v 18. století u tohoto slova k zásadnímu posunu významu, zatímco v češtině si podrželo původní smysl, který má i ve francouzštině.
Celý problém francouzština vs. angličtina se ale týká i výslovnosti. Zrovna nedávno jsem slyšel pokus sportovního komentátora o použití slova unfair. Jde opět o výpůjčku z francouzštiny a jako takovou ji vyslovujeme [unfér]. Komentátor ale chybně napodobil anglickou výslovnost a řekl [anfér], což je sice náležitá výslovnost v angličtině, ale on bohužel mluvil česky, a tak jen odhalil svou neznalost…
Podobné chyby vznikají i s latinou: Stále častěji se objevuje nesprávná výslovnost hovorového výrazu pro úspěch, a sice sukces. V češtině se toto slovo samozřejmě nevyslovuje [səkses] jako v angličtině. I tam slovo proniklo z latiny.
Souhrn
Po většinu doby, kdy se počítají moderní dějiny Evropy, byla dominantním jazykem západní civilizace a její mezinárodní dorozumívací řečí francouzština. Evropské jazyky proto ve své slovní zásobě mají tisíce jejích výpůjček. Naopak angličtina začala uplatňovat vliv ve větší míře dost nedávno, až po druhé světové válce.
Většina výrazů, které znějí v češtině a angličtině podobně, tedy pochází v případě obou jazyků z francouzštiny, případně z latiny. Význam těchto slov se ale většinou překrývá jen částečně, nebo dokonce vůbec. Je tedy třeba pečlivě rozlišovat kontext a nenechat se angličtinou nemístně ovlivnit. Hlídáme si také náležitou výslovnost francouzských výpůjček v češtině.