Nebojte, nechci vám zakazovat, abyste občas použili v řeči nebo v textu nějaké to přivlastňovací zájmeno. Tahle slovní kategorie k češtině neodmyslitelně patří.
Ale začnu malou oklikou: Víte, jak vzniká naprostá většina stylistických chyb v textu? Tak, že autor nedokáže vystavět větu stejně přirozeně jako v hovorové řeči. Je zajímavé, že v mluvě (pokud to není nějaký oficiální projev, kde lidé žel také sklouzávají k umělé češtině) se málokdo stylistických prohřešků dopouští. Zcela přirozeně se totiž při mluvení řídí zásadami toho, jak se čeština vyjadřuje. To až při psaní začínají vznikat nepřirozené vazby a podivné větné konstrukce.
Problém s přivlastňovacím zájmeny
A teď se dostávám k des Pudels Kern čili k jádru pudla, jak by řekl Goethův Faust. Jedním z běžných stylistických nešvarů, který je zapříčiněný právě neschopností autorů přenést přirozené vyjadřování z mluvy na papír, je i používání přivlastňovacích zájmen tam, kde by bylo namístě použít zájmeno osobní či zvratné, nebo dokonce zájmeno žádné.
Asi si hned nepředstavíte, co mám na mysli, tak uvedu triviální příklad: Když vám nějaká nepříjemná tekutina vystříkne do očí, zvoláte „mé oči pálí“, nebo „pálí mě oči“? Určitě to druhé, viďte? V tomto typu vět čeština přirozeně používá zájmeno osobní (v tomto případě „mě“), a nikoli přivlastňovací (zde „mé“).
Jenomže v psaných textech často autoři nedokážou tuto zásadu dodržovat. Možná ne u tak nápadných příkladů, jako je ten, který jsem uvedl, ale to na věci nic nemění.
Celou situaci navíc zhoršuje fakt, že angličtina (zdrojový jazyk spousty překladů) to má právě naopak – v přivlastňovacích zájmenech se doslova vyžívá. I naše příkladová věta by v angličtině zněla „my eyes are burning“ (mé oči pálí). Zřejmě i v důsledku toho se s nadužíváním přivlastňovacích zájmen setkávám stále častěji.
Rád bych přispěl k tomu, že aspoň vám, našim čtenářům, se podaří tomuto prohřešku vyhýbat, a tak jsem z námi korigovaných textů vybral řadu příkladů, na kterých si celou problematiku ukážeme, aby vám přešla do krve. Rozdělil jsem je do tří skupin podle toho, zda je v dané větě či spojení lepší nahradit přivlastňovací zájmeno zájmenem osobním, zvratným, nebo žádným. A někdy je dokonce nejlepší použít vazbu se slovesem „mít“.
Zájmena osobní
V následujících dvojicích vět uvádím vlevo nejprve větu s přivlastňovacím zájmenem a vedle (vpravo) přirozenější variantu se zájmenem osobním.
- Postaráme se o vaši registraci. × Postaráme se vám o registraci.
- Otírá se o jeho nohy. × Otírá se mu o nohy.
- Převrátilo to můj život naruby. × Převrátilo mi to život naruby.
- Tykadla vyrůstají hned za jejich kousacím ústrojím. × Tykadla jim vyrůstají hned za kousacím ústrojím.
Zájmena zvratná
Jindy zní nejlépe, když přivlastňovací zájmeno nahradíme zájmenem zvratným, jako u těchto vět.
- Sundal své tričko. × Sundal si tričko.
- Usekl svou ruku. × Usekl si ruku.
- Uklidil jsem svou garáž. × Uklidil jsem (si) v garáži.
Zájmena žádná
Protože čeština je jazyk syntetický, umí dotvářet významové a vztahové vazby pomocí koncovek. Právě díky nim často nemusíme použít zájmeno vůbec. Například u sloves se obejdeme bez osobního zájmena, protože už sama koncovka tohoto přísudku nám odhalí, v jaké osobě mluvíme.
Nemusíme tedy říkat či psát „já přijdu“ nebo „oni skočili“, protože samotné koncovky ukazují, že první věta je v 1. osobě jednotného čísla a ta druhá ve 3. osobě čísla množného. Stačí „přijdu“ a „skočili“. Naopak angličtina používá zájmena častěji už proto, že tuto možnost nemá – „will come“ ani „jumped“ nám toho o osobě moc neřeknou. Proto angličtina zájmena uvede: „I will come“, „they jumped“.
A podobně dokáže pádová vazba nahradit i přivlastňovací zájmeno. Všimněte si zde:
- Otáčejte své rameno. × Otáčejte ramenem. (7. pád.)
- Jeho hlava trhla. × Trhl hlavou. (7. pád.)
- Má své názory ustálené. × Má názory ustálené. (Zde stačilo zájmeno jen vypustit.)
Sloveso „mít“
Tenhle trik by si měli vtlouct do hlavy hlavně překladatelé z analytických jazyků typu angličtiny a němčiny. Právě při překladech je totiž mimořádně těžké si uvědomit, že prostý převod některých vět s přivlastňovacím zájmenem je sice gramaticky možný, ale stylisticky nefunguje, protože čeština zde pracuje se slovesem „mít“.
Podívejte se na následující příklady. Věřím, že mi dáte za pravdu v tom, jaký rozdíl v přirozenosti mezi větami z obou sloupců je.
- Vaše záda by měla být rovná. × Záda byste měli mít rovná/rovně.
- Moje názory jsou podepřené fakty. × Názory mám podepřené fakty.
- Jaké jsou vaše statistiky? × Jaké máte statistiky?
- Jejich displej je o 18 % větší. × Mají o 18 % větší displej.
A přeformulování věty s využitím slovesa „mít“ se často hodí i tam, kde přímo o přivlastňovací zájmeno nejde, jako třeba tady:
- Tělo tohoto modelu je velké. × Tento model má velké tělo.
Uplatňujme tedy i při psaní textů stejné zásady přirozeného vyjadřování, které platí v jazyce mluveném. A uvážlivá práce s přivlastňovacím zájmeny k tomu jistě patří.
„Určitě to druhé, viďte?“ – trochu offtopic, ale jaký je vlastn` infinitiv ke slovesu „viďte“? Asi to nebude „vidět“, to má imperativ „vizte“, a hlavně „viďte“ se zrakem IMHO moc nesouvisí.
Děkujeme za dotaz. Nenechme se zde napálit – „viď“ a „viďte“ nejsou tvary žádného slovesa, takže infinitiv neexistuje. Jde totiž o citoslovce!
Nicméně prapůvodně tato dvě citoslovce opravdu vznikla ze staročeského slovesného tvaru „vědě“ (neboli „vím“). Tento tvar častým používáním poklesl na příslovce a z něj na citoslovce. Hláska „i“ místo „e“ (tedy „viď“ místo původního „veď“) se do tohoto slůvka dostala pod vlivem podobného slovesa „vědět“, k němuž ho mluvčí začali podvědomě (nesprávně) přiklánět.
Podobně vznikla v češtině třeba i částice „totiž“. Na částici zde totiž ustrnul původní slovesný tvar „to číš“ neboli „to čuješ“. Náhrada „č“ za „t“ opět vznikla kontaminací s jiným slovem, a sice „toť“.
Chtělo by to ale trochu citu pro význam při tom svatém upalování zájmen:
Ona ta zájmena (a ty další věci, proti kterým v češtině brojíte) mají svůj nezastupitelný význam. Proto v češtině existují.
Tak je jasné, že jsme ve všech uvedených příkladech počítali s tím, že jde o kontext, ve kterém zůstane význam zachovaný. Samozřejmě když sundávám tričko z horní police skříně, klidně napíšu „sundal své tričko“. Ale předpokládáme, že to naši čtenáři chápou. Vy z nich tak trošku děláte hlupáky.
V jedné věci s vámi musím nesouhlasit: To, že se nějaké vazby či prvky objevují v psaných textech, určitě automaticky neznamená, že mají v češtině svůj význam a že proto v ní existují. Kolikrát se tam objevují jen proto, že autor se nedokáže vyjádřit přirozeně. A proti takovým věcem budu brojit vždycky, nezlobte se. Říká se tomu stylistická korektura a nabízíme ji klientům jako službu.
Děkuji za zajímavý článek, jen bych ráda podotkla, že správně je dEs Pudels Kern, nikoli dAs!
Ich salutiere den gelehrten Herrn! ;)
Děkuji za upozornění, byl to překlep. Samozřejmě musí být druhý pád.