Každý jazyk, který používá nějaká skupina lidí v každodenní komunikaci, prochází neustálými změnami a vývojem. Je to přirozený a naprosto nevyhnutelný proces.
Ať už jde o změnu pádové koncovky, zmizení jedné hlásky v konkrétním slově, plošnou změnu jedné hlásky v jinou nebo třeba používání nového slova či slovního spojení, takové změny nastávají z různých příčin.
Někdy je to snaha mluvčích uspořit artikulační energii, v jiném případě třeba reakce na některou změnu dřívější a ještě jindy sehraje svou roli vliv jiného jazyka. Vždy však tyto změny probíhají živelně a podvědomě.
V naprosté většině případů jsou každopádně iniciátorem a motorem takové změny lidé s nižším vzděláním a sečtělostí. Proč? Je to logické – lidé, jejichž denním chlebem je práce s jazykem a kteří přečetli a stále čtou hodně textu napsaného podle stávající kodifikace spisovného jazyka, si tím podvědomě upevňují stávající podobu slov a slovních spojení. Navíc nemají takovou tendenci zanášet do své řeči slova či spojení vytvořená vlastně chybně. Proto to nejsou oni, kdo v jazyce vytváří změny, ale logicky lidé, kteří se spisovnou češtinou tolik do styku nepřicházejí.
Vyjádření shodnosti
Vznik nové koncovky, vazby či podoby slova je samozřejmě postupný, ale v některých případech netrvá zase tak dlouho, aby nebylo možné ho sledovat v rozpětí řekněme několika let. A tak i dnes (pokud vám není teprve deset) můžete ve svém jazykovém prostoru slýchat nebo i v textech vidět slova a vazby, na něž si třeba z dětství či mládí nepamatujete. Jedním z takových případů je i vazba „ten stejný“.
Shodnost dvou či více jevů můžeme v češtině vyjádřit více způsoby. Tím nejformálnějším je použití zájmena týž (příp. jeho varianty tentýž) a jeho příslušných tvarů:
- Je to týž muž.
- Je to tentýž muž.
Jenomže skloňování tohoto zájmena dá člověku zabrat. V různých rodech a pádech vznikají tvary jako touž, titíž, tomtéž, týmiž a podobně, takže se nemůžeme divit, že toto slůvko pomalu zastarává a mluvčí ho nahrazují jednoduššími způsoby, jak shodu vyjádřit:
- Je to stejný muž.
- Je to ten samý muž. (Což je patrně kalk – doslovná nápodoba – německého „das selbe“.)
Vazba pro nové tisíciletí
Fascinující vývoj, který můžeme my všichni – až na ty nejmladší ročníky – sledovat na vlastní oči, spočívá v tom, že mnozí mluvčí si začali oba poslední uvedené výrazy (stejný a ten samý) plést dohromady, zkombinovali je a vytvořili jakýsi hybrid:
- Je to ten stejný muž.
Jestli vám tahle vazba trhá uši, svědčí to o tom, že patříte mezi ony sečtělejší příslušníky populace, kteří jsou zvyklí na stávající podobu češtiny. Tato vazba, vzniklá vlastně chybou, se totiž šíří až v posledních letech a prozatím se nestihla uhnízdit v naší mateřštině natolik, aby ji ve větší míře přijali i kultivovaní mluvčí.
Díky údajům z Českého národního korpusu můžeme krásně zmapovat, jak se tato novinka v češtině postupně šíří. Ještě v 90. letech vykazuje korpusový vzorek českých textů jediný výskyt, který navíc patrně vznikl omylem spíše dodatečnými úpravami textu. Jde o český překlad (1994) známé knihy „Zářivá světla velkoměsta“ od Jaye McInerneye. (Kniha je známá díky tomu, že používá velice netradiční „du formu“ vyprávění čili líčí události ve 2. osobě.)
Následuje další izolovaný výskyt až v roce 2001 a pak až v roce 2006. Skutečný rozkvět pak tato vazba zažila v roce 2008, kdy počet výskytů v korpusu skokově narostl na desítky případů. Dá se tedy říct, že můžeme takřka v přímém přenosu sledovat nástup nové vazby v posledních deseti patnácti letech.
Malé doporučení na závěr
A co čeká tuto vazbu v budoucnosti? Jazykový vývoj je ošemetné předpovídat. Ale soudě podle toho, že ji vídám a slýchám stále častěji, si troufnu odhadnout, že vazba bude nadále upevňovat svou pozici a postupně ji bude stále více přijímat za svou i vzdělanější část populace.
Prozatím je stále pociťována jako stylisticky nižší způsob vyjádření a dovolím si vám doporučit, abyste se jí v případech, kdy píšete text vyšší stylové úrovně, vyhýbali. Jsem si ale skoro jistý, že toto mé doporučení bude už za pár let neaktuální.
Nejsem expert na lingvistiku, ale při čtení článku mě napadly dva faktory, které mohly mít vliv na prosazení této vazby:
Děkujeme za reakci, jsou to zajímavé postřehy. Spojení „ten samý“ se vnímalo jako hovorové (nespisovné ne, to je jiná kategorie) asi právě kvůli tomu, že šlo o kalk z němčiny. Dnes už se ale vývoj posunul tak, že toto spojení běžně používají i kultivovaní mluvčí.
Pokud jde o vliv „the same“, možné to je. Vliv angličtiny je jasně patrný ve vzniku moderních vazeb jako „být s něčím v pohodě“ nebo „je to o tom, že…“. Ale přesto jsem zdrženlivý. Nějak se mi nechce věřit, že by zde mohl vliv na jazykové zvykosti Čechů uplatnit určitý člen (the), když čeština určitý člen nemá („ten“ je ukazovací zájmeno). Ale těžko zde vyřknout jednoznačný soud.
V češtině sice „oficiálně“ členy nejsou, ale neurčitá a ukazovací zájmena je
mnohdy v mluvených projevech suplují, i když to leckdy vyznívá na poslech
poněkud nepříjemně. Je to dosti častý nešvar českých rodilých mluvčích bez
ohledu na to, mají-li vazbu na angličtinu (příp. jiný „členový“ jazyk) nebo ne.
Někdy však nemusí být paralela úplně od věci.
Možná neuvedu zrovna reprezentativní příklad, ale napadá mě třeba tohle:
řekne-li někdo „dej mi knihu“ (tedy jakoby „bez členu“), nemusí být právě
nejsrozumitelnější, o co mu jde (analogicky anglicky by bylo nesprávně
„give me book“). Kdežto „dej mi tu knihu“ odpovídá přesně anglickému
„give me the book“ (nejspíš konkrétní výtisk ke čtení) a naopak prohlásí-li
žadatel „dej mi nějakou knihu“ („give me a book“), chce jí např. podložit stůl. :-)
Samozřejmě zcela „vykolejené“ jsou formulace typu „Pojedeš na tu Moravu?“ ap.
Tak vztah mezi ukazovacím zájmenem a určitým členem jistě je. Ostatně i v té angličtině se určitý člen vyvinul z ukazovacího zájmena. A neurčitý člen a něco později z číslovky „jedna“.