S koncovkou -atoř se v češtině potkáváme poměrně zřídka. Nejde totiž o koncovku původně českou – obsahuje sice typicky českou hlásku Ř, ale jde vlastně o přizpůsobenou koncovku latinskou.
Toto přizpůsobení neproběhlo důsledně, a tak vedle sebe v současné češtině přežívají koncovky obě. Jaká je tedy ona původní latinská koncovka a jaké má využití?
Latina úřaduje
Kdybyste pátrali po českých výrazech končících na -atoř, najdete tři poměrně dobře známá slova: laboratoř, konzervatoř a observatoř. Všechna tato slovíčka mají svůj původ ve středověké latině, v níž původně končila na -atorium. Tedy laboratorium, conservatorium a observatorium.
Jsou pochopitelně odvozená od původních latinských sloves laborare (pracovat, namáhat se), conservare (uchovávat, chránit) a observare (pozorovat).
Jak to bylo se sanatoří
Ne všechny výrazy končící v latině na -atorium ale přejaly českou koncovku. Možná si teď vzpomenete na léčebný ústav neboli sanatorium. Pokud ovšem čtete knihy napsané před sto a více lety, jistě víte, že i pro tento výraz se kdysi celkem hojně používala počeštěná verze sanatoř. Jen se nakonec v tomto případě prosadila latinská podoba – snad i proto, že výraz jsme přejali přes němčinu, kde si latinskou koncovku nechali (das Sanatorium).
Dodejme, že původní sloveso, z nějž je výraz odvozený, zní sanare (uzdravovat, napravovat).
Oratoř a oratorium
V souvislosti s koncovkami -atoř a -atorium stojí za zmínku ještě případ tzv. významové diferenciace. U jednoho konkrétního pojmu se totiž nakonec prosadily podoby obě (latinská i počeštěná) a žijí v dnešním jazyce pospolu, každá však s jiným významem.
Oratorium je rozsáhlejší vokální skladba. Snad proto, že původně se vždy jednalo o skladby s náboženskými tématy a jejich libreta (texty) byla v latině, zůstala slovíčku jeho latinská podoba.
Pokud ale mluvíme o místu v kostele vyzhrazeném pro panstvo, pak můžeme vedle latinské podoby klidně použít i počeštěné oratoř. Jen si pak musíme dát pozor na to, že slovo oratoř existuje v češtině ve dvou rodech – mužském (řidčeji) a ženském (častěji). Můžeme tedy říkat a psát jak „s oratořem“, „bez oratořů“, tak „s oratoří“, „bez oratoří“.
Buď jak buď, oratoř i oratorium mají svůj původ v latinském slovese orare čili mluvit, modlit se.