Historie češtiny

Pokud by vám váš předek ze středověku nabízel „býkové maso“, neměl by na mysli nic jiného než nám dobře známé hovězí (od slova hovado = kus dobytka). Spojení typu „maso býkové“ nebylo tehdy nijak neobvyklým vyjádřením. Stará čeština totiž ve

Skloňování podstatných jmen patřících pod vzor „stavení“ je zvláště v jednotném čísle pěkně nepraktické. Proč? Protože tvary skoro ve všech pádech mají stejnou koncovku. Však se podívejte: 1. stavení 2. stavení 3. stavení 4. stavení 5. stavení 6. stavení 7. stavením Pro češtinu, která bohatou škálu koncovek nutně

Oblíbený zdroj bílkovin, který nazýváme „vejce“, se skloňuje skoro ve všech pádech normálně: vejci, vejcem, vejcích… Jedinou výjimkou je 2. pád množného čísla, kde se náhle E mění na A: vajec. Proč máme vEjce, ale vAjec a vAjíčko? V našem seriálu už

„Vezmu šířku, vezmu délku. Moc-li chcete přes prdélku?“ Slavný veršovaný citát z cimrmanovské scénky Elektrická sesle představuje zajímavé použití příklonného „-li“. Jsme totiž zvyklí, že tato příklonka se přidává k přísudku a vytváří tak větu podmínkovou. Například: Najdeš-li ho doma, zavolej mi. (První

Výraz „protéza“ dobře známe z medicíny. V lingvistice se používá příbuzný pojem, totiž proteze. „Protetickými hláskami“ nazýváme hlásky přidané na začátek slova, aby se snáze vyslovovalo v proudu řeči. Určitě nejznámější a u nás nejrozšířenější protezí je přidávání hlásky V ke slovům začínajícím na O. Tedy

V dávných dobách lidé docela běžně věřili, že název určité bytosti nebo jevu má jakési sepětí s její podstatou. A že tedy vyslovením tohoto jména je například možné takovou věc přivolat. Známe to z náboženské oblasti – například v židovské kultuře se zhruba před dvěma tisíci

Ve vývoji jazyka hrají zásadní roli hláskové změny. Z hlásek se stávají dvojhlásky, souhlásky se měkčí, výslovnost se zjednodušuje a tak dále a tak dále. Neustálé hláskové změny mají zajímavý vedlejší efekt: Výjimečně se totiž stane, že původní podoba slova (před hláskovou

Že se v češtině dá jedna a tatáž věc označit různými názvy, všichni dobře víme. Proč se tedy zdržovat přemýšlením o tom, že máme dvojici synonym „břímě – břemeno“? Odpověď je prostá: V tomto článku nám totiž nepůjde konkrétně o dvojici „břímě – břemeno“, ale o celou

Jedna ze základních pouček, které jsme se naučili při hodinách češtiny, zní, že uprostřed slova a na konci je vždy Ů, zatímco na začátku výhradně Ú. Přitom výslovnost je stejná, takže uvedené pravidlo vypadá jako zbytečná zvůle pánú profesorú. Pardon,