Ve vývoji jazyka hrají zásadní roli hláskové změny. Z hlásek se stávají dvojhlásky, souhlásky se měkčí, výslovnost se zjednodušuje a tak dále a tak dále.
Neustálé hláskové změny mají zajímavý vedlejší efekt: Výjimečně se totiž stane, že původní podoba slova (před hláskovou změnou) a nová podoba slova (po změně) zůstanou v jazyce obě a každá získá svůj vlastní význam. Tomuto jevu říkáme „významová diferenciace“.
Jak jsme si řekli v minulém díle seriálu, jazyk (vlastně spíš lidé, kteří ho používají) moc nemá rád, když se při skloňování nebo časování slov musí měnit jejich kořen. Pokud takové vzory (přesněji deklinační typy) v jazyce vzniknou, často se objeví tendence je zjednodušit.
Kupříkladu ještě ve 14. století se měnil kmen slova u sloves jako smát, přát nebo vzít. Zatímco tvary jednotného čísla v minulém čase zněly smál, přál a vzal, v množném čísle se říkalo přieli, smieli a vzěli.
Takové razantní zásahy do znění slovesa při časování jsou pochopitelně pro lidi nepohodlné, a tak se brzy tvary sjednotily na „smál – smáli“, „přál – přáli“ nebo „vzal – vzali“.
Občas se ale stalo, že oba tvary kmene se zachovaly, dotvořily k sobě tvary ostatních osob a čísel a vznikla dvě nezávislá slovesa s různým významem. Tak například sloveso táhnúti mívalo v 1. osobě tvar táhnu, ale už ve 2. osobě se kmen měnil, takže zněla tiehneš. A zatímco z kmene prvního (tedy -táh-) vzniklo sloveso táhnout (táhnu, táhneš) s původním významem, druhý kmen (-tieh-) se rozvinul do slovesa tíhnout s vlastním, odlišným významem.
Podobně si můžeme vysvětlit i nezvyklý archaismus ve slavném verši z Nerudových Písní kosmických, totiž „jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže“. Víže (resp. dříve „vieže“) byl původně jen tvar slovesa vázati. Dnes ale existují oba tvary (váže – víže) vedle sebe, byť „víže“ už pociťujeme jako archaismus.
Další díly
- Perličky z historie češtiny – 1. díl: změna v časování
- Perličky z historie češtiny – 2. díl: kde se vzalo F
- Perličky z historie češtiny – 3. díl: vznik Ř
- Perličky z historie češtiny – 4. díl: proč je Ú jen na začátku slov
- Perličky z historie češtiny – 5. díl: břímě vs. břemeno
- Perličky z historie češtiny – 6. díl: významová diferenciace (právě čtete)
- Perličky z historie češtiny – 7. díl: tabuová slova
- Perličky z historie češtiny – 8. díl: proteze není protéza
- Perličky z historie češtiny – 9. díl: příklonka „-li“
- Perličky z historie češtiny – 10. díl: vejce, ale vajec
- Perličky z historie češtiny – 11. díl: problematický vzor „stavení“
- Perličky z historie češtiny – 12. díl: dáte si býkové maso?