Valná většina z vás přichází v té či oné podobě do kontaktu s cizími jazyky. Mnozí umíte německy, anglicky nebo třeba španělsky a i ti ostatní se občas setkávají třeba s latinskými frázemi nebo anglickými reklamními slogany.
A tak jistě nikomu neunikla skutečnost, že i v jazycích, které rozhodně nejsou blízce příbuzné, se občas vyskytují případy, kdy pro stejnou nebo podobnou věc/pojem mají velmi podobně znějící slovo. Jak k tomu může dojít? Uveďme si tři nejčastější příčiny.
Oba výrazy se vyvinuly se stejného základu
Jak jsme podrobněji vysvětlovali například zde, prakticky všechny evropské jazyky se vyvinuly z pradávného společného jazyka, kterému se říká indoevropština nebo též praindoevropština. Zažila se pro ni mezinárodní zkratka PIE, s níž se můžete setkat v odborné literatuře.
Tak jak se jednotlivé národy a etnika už před mnoha staletími postupně rozdělily a obsadily odlišné oblasti v Evropě, jejich jazyky se začaly vyvíjet odlišně. V každém jazyce potom některá slova zanikla, vznikla nová, ale především – ta stávající se postupně měnila. A měnila a měnila, až se stala naprosto nepodobnými. Proto si také kupříkladu se Španěly nebo Holanďany nerozumíme.
Věřili byste třeba, že jak německé „hundert“, tak české „sto“ se vyvinuly se stejného původního praindoveropského slova „kentóm“?
Jenomže některá slova se měnila velmi málo, a proto zůstala skoro ve všech indoevropských jazycích dost podobná. Která slova to jsou? Zpravidla ta nejfrekventovanější. Má to jednoduchou příčinu: Když nějaké slovíčko používají všichni mluvčí velmi často, třeba několikrát za den, stále si jakoby „připomínají“ jeho stávající podobu. Takže takové slovo pak není náchylné změnám a má tendenci zůstávat stále ve skoro stejné podobě.
A to je vysvětlení faktu, že slova jako „nos“ nebo „máma“ znějí skoro ve všech evropských jazycích tak podobně.
Takových podobností mezi jen vzdáleně příbuznými jazyky je víc, jen si jich někdy nevšimneme, protože společný základ s českým výrazem má některé z méně obvyklých či známých synonym jazyka cizího. Příkladem je slovo „ovce“. Celkem logicky nevidíme žádnou zvukovou podobu s anglickým „sheep“, protože ze stejného PIE základu jako „ovce“ je jiný anglický výraz pro toto zvíře, „ewe“ – a tam už je podobnost zcela zřejmá.
Nebo dojde v jednom z jazyků k posunu významu: Německé „lieben“ není nikterak podobné českému „milovat“, ale to je proto, že jeho českou obdobou, která vzešla se společného původního výrazu, je ve skutečnosti „líbit se“, kde podobu s německým slovíčkem nelze popřít.
Oba výrazy jsou přejaté ze stejného, třetího jazyka
Mnohem, ale opravdu mnohem častější příčinou toho, že v evropských jazycích narážíme na podobná slova, je to, že řada jazyků přejala stejný výraz ze společného zdroje. Velmi častým zdrojem slov po ostatní jazyky je logicky latina, ale také francouzština, po dlouhá staletí přední jazyk kultury a mezinárodního dorozumívání.
Jestliže tedy mají lidé po celé Evropě podobný výraz pro „víno“ (anglicky wine, německy Wein, norsky a francouzsky vin, polsky wino atd.), není to určitě proto, že by se tento výraz vyvinul ve všech jazycích ze společného PIE základu – ne, zkrátka se tento výraz do všech jazyků dostal z latiny.
Podobným příkladem je slovo „tanec“, které si většina evropských jazyků vypůjčila z francouzštiny. (Někdy přes jiný jazyk – například k nám se tento výraz dostal přes němčinu). Totéž platí pro výrazy jako „kultura“, „oficiální“ a podobně.
Někdy se ovšem stává, že v jednom z jazyků takový vypůjčený výraz získá poněkud odlišný význam, takže i když zní slovo podobně jako v češtině, znamená něco jiného. Ukažme si dva příklady:
Není samozřejmě náhoda, že v angličtině a češtině existuje tak podobná dvojice slov jako „actually“ a „aktuálně“. Do obou jazyků se tento výraz dostal z francouzštiny. Ale zatímco v češtině si podržel původní význam, v angličtině došlo k posunu významu do smyslu „vlastně“. (Poprvé ho prameny v tomto významu registrují někdy v polovině 18. století.)
Jiným příkladem budiž slovo „fáma“, které do svého slovního fondu přejaly buď z francouzštiny, nebo z latiny mnohé evropské jazyky. Stejně jako v latině má toto slovo v evropských jazycích většinou význam jak „historka“, tak „reputace“ – například i v angličtině nebo němčině –, zatímco v češtině se jeho význam zúžil pouze na to první, tedy zprávu šířenou vypravováním.
Může to být i náhoda
Samozřejmě existují i případy, kdy se ve dvou jazycích označuje tatáž věc nebo pojem velmi podobným výrazem, ale je to jen náhoda – ty dva výrazy ani nepocházejí ze stejného původního PIE slova, ani to nejsou výpůjčky ze stejného jazyka.
Příkladem může být české slovo „den“ a jeho germánské protějšky, tedy anglické „day“, německé „Tag“ nebo třeba švédské „dag“. Stejné úvodní písmeno by mohlo naznačovat buď společný původ českého a germánského výrazu v praindoevropštině, nebo třeba společnou výpůjčku, ale obojí by byla mýlka.
Fonetická podoba je zde čistě náhodná. Zatímco české „den“ pochází z PIE kořene dei (svítit, zářit), stejně jako latinské „dies“, tak germánské výrazy patrně vzešly z PIE kořene dhegh s významem „hořet“. Společný rys však přece jen slovanský a germánský kořen mají: Z toho, z jakých kořenů jsou oba odvozené, je patrné, že původně označovaly jen světlou část dne, tj. opak noci. Význam „24 hodin“ se objevil až postupem doby.
Až tedy příště narazíte na dvě překvapivě podobná slova se stejným či příbuzným významem, budete tušit, jak asi taková situace vznikla.